Čtení:                   Lukáš 10,25 - 37

Matouš 5,43 - 48

Sestry a bratři,

                řeknu na začátek jednu provokativní větu a prosím, abyste se na ní nezasekli a pokusili se porozumět tomu, proč ji říkám. Jsem za současnou uprchlickou krizi vděčný.

                Jednak kvůli tomu, že odhaluje nečekané věci, jednak kvůli tomu, že přispívá k důležitému tříbení. Například:  Shodou okolností teď čítávám Hospodářské noviny. Už podle názvu by jeden čekal, že budou prezentovat ryze ekonomický pohled na život. Kupodivu se v jejich komentářích setkávám poslední dobou s častými odkazy na bibli i na Krista a také si pozorně všímají vyhlášení církevních představitelů. A k mému údivu, zatímco pan kardinál Duka při svatováclavské mši doporučuje pomáhat jen těm běžencům, kteří si to zaslouží a kteří podle něho pro naše lidi nepředstavují ohrožení, protože sdílí křesťanskou či židovskou víru, kometátor Hospodářských novin se na základě podobenství o milosrdném Samařanu věrně zastává Ježíšovy ničím nepodmíněné lásky. Člověk s překvapením zjišťuje, že ve své úctě k Písmu není exot. Objevuje souputníky tam, kde by je vůbec nečekal. Veřejné sdělovací prostředky vrací nás křesťany k evangeliu. To je přece skvělé!

                Díky té krizi si zkrátka jako evropané i jako křesťané musíme znovu ujasňovat, kdo vlastně jsme. Křesťanské a židovské základy naší kultury nejsou jenom heslem, kterým se zaštiťují jejich domnělí obránci, ale stávají se předmětem zájmu a diskuze. Co víc si jako křesťané můžeme přát? I pro nás je to výzva, abychom bedlivě hledali, co je naší víře vlastní.

                Ono to totiž vůbec nemusí být samozřejmé. Něco se obecně traduje, ale skutečná důvěra v Krista se od toho může lišit jako nebe a dudy. O tom právě Ježíš mluví ve svém kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“ Já však pravím vám: „Milujte své nepřátele…“

                Jenom na okraj – aby nedošlo k omylu, že jde snad o rozdíl mezi Starým a Novým zákonem, případně mezi židovství a křesťanstvím – nikde ve Starém zákoně výzvu k nenávisti vůči nepřátelům nenajdete. Naopak tam najdete mnoho příkazů i příkladů, které té nenávisti staví hráz. Dělá-li někdo v lásce rozdíly mezi bližním a nepřítelem, buďme si jistí, že nejde o biblický příkaz, ale jen o projev vzdálenosti od Boha, i kdyby se dotyčný bible či Boha dovolával.  

My lidé máme vždycky tendenci si vlastní sklony ospravedlnit a posvětit. A právě nekritické náboženské horlivosti se to často stává. Mnozí dnešní obránci křesťanských hodnot by asi od Ježíše slyšeli totéž, co jeho učedníci, když chtěli potrestat jednu samařskou vesnici za to, že ho nepřijala. „Nevíte, čího jste ducha,“ řekl jim tehdy Ježíš.

                Kdo křesťanskou lásku podmiňuje vnitřní spřízněností, ten opravdu neví, o čem mluví. Ježíš totiž v lásce mezi bližním a nepřítelem rozdíl nedělá. My ty dva obvykle chápeme jako protiklady, a proto lásku k bližnímu vyhrazujeme jen pro někoho. Ale v bibli to tak není. 

Pravda je, že slovo bližní vyjadřuje určitou blízkost a původní hebrejský výraz znamená „druh, soused, protějšek“. Jenomže, jak by asi mohli z vlastní zkušenosti potvrdit i někteří z vás, soused nemusí být automaticky člověk, který je nám opravdu blízký a sympatický. Sousedem Izraele byl například Egypt, jeho bývalý zotročitel. A v Ježíšově době měli asi mnozí židé za souseda Římana, současného okupanta. Ostatně i pokrevní spřízněnost vyvolává často rivalitu, žárlivost a zášť. Zrovna v bibli bychom toho našli četné příklady.

                Blízkost bližního vyjadřuje hlavně jeho konkrétnost. Je to prostě ten, s kým máme právě co do činění, kdo je zrovna vedle nás, s kým nás život svedl dohromady. O jeho kvalitách a o vztahu k nám to slovo nic neříká. Může to být náš fanda, ale i náš nepřítel. Podobenstvím o milosrdném Samařanovi Ježíš ukazuje, jak je právě ta touha vymezit, koho se láska k bližnímu týká a koho už ne, naprosto vedle. Otázku „A kdo je můj bližní?“, která se na to ptá, Ježíš na konci svého vyprávění  úplně otočí a změní. Ptá se: „Kdo byl bližním tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ Ne na jeho, ale na našem postoji záleží, jestli se někomu staneme bližním. Být bližním je výzva a poslání. Znamená to překonávat lhostejnost, odcizení a nepřátelství, objevovat v tom, koho mi život postavil do cesty, spolučlověka, bratra, toho nám blízkého. Překonávat vzdálenost, která nás dělí.

                A všimněte si, že o tom, co k ubitému Samařan cítil, kromě lítosti, se z Ježíšova vyprávění moc nedovíme. Láska není předně otázka citů. Těm lze opravdu těžko poručit. Ale postarat se o druhého můžeme vždycky. A v tom je láska.  Jde v ní o konkrétní pomoc, o potřeby druhého, o jeho prospěch. Však i ta boží láska, kterou Ježíš dává za příklad, se týká základních podmínek života – „Váš otec přece dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jde o vodu, o světlo, o teplo.

                Skutečná láska nezávisí na velikosti citu, ale právě na tom, zda se naše jednání vymaní z pravidel vzájemné odplaty. A to nejen v negativním, ale i v pozitivním smyslu. I slušnost, i pomoc jistě můžou být jenom na oplátku. Ale pak se nejedná o nic specificky božího nebo křesťaského. To je jen vzájemně výhodný obchod, který ctí třeba i prozíraví mafiáni. Opravdu o lásce lze mluvit až tam, kde se pomoc a dobrá vůle neřídí jednáním a kvalitami toho druhého. Ježíš ji představuje jako skutečně nezávislý a aktivní postoj, který vychází z vlastní důvěry v boží dobrotu a není jenom zrcadlem, které odráží, co se před něj postaví.

                V tom jsou naprosto vedle ti, kdo se dnes tváří jako obránci křesťanských hodnot. Celá jejich argumentace zůstává na té rovině vzájemné odplaty. Snaží se ukázat, že si uprchlíci naši pomoc nezaslouží. Možná jste také viděli třeba záběry autobusu, který údajně zdevastovali uprchlíci, nebo znečištěného hřbitova, kde spali. Nehledě na to, že bychom podobně zdevastovaný autobus mohli vidět po leckterém fotbalovém utkání v Čechách, přičemž mezi skalními fanoušky bychom stěží našli nějakého muslima, zato asi dost těch, kdo nyní křičí „Islám v Česku nechceme“ a nehledě na to, že ani na tom znečištěném hřbitově nebyly pomníky povalené nebo posprejované hákovými kříži jako se to stalo na několika židovských hřbitovech u nás, jsou tyhle obrázky pořád jenom výrazem toho uvažování „jak ty mně, tak já tobě“. S křesťanstvím nemá takový postoj nic společného

                Křesťanské, tedy Kristovské, je nesednout téhle slušnosti na oplátku na lep a aktivně a samostatně překonávat odcizení a zášť dobrým jednáním v důvěře v Boha, který svému slunci dává svítit na dobré i na zlé a vnášet tak do vzájemných vztahů něco opravdu nového a božího.

        A ještě jednu poznámku, která se týká lásky k bližnímu, jímž může být i náš nepřítel. My asi známe výzvu k ní spíš z dvojpřikázání lásky i s dovětkem, který má už ve Starém zákoně: „Miluj svého bližního, jako sebe samého.“ Jeden židovský teolog uvádí trochu jinou možnost, jak ho přeložit: „Miluj svého bližního, je jako ty.“ Myslím, že právě pro ten pojem bližní, který zahrnuje i cizince a nepřítele, je velice důležité si uvědomit, že jde o stejného člověka, jako jsme my. Agrese často pramení z potlačeného strachu jako u zvířat zahnaných do kouta. Uvědomíme-li si, že ten, kým se cítíme ohroženi, je na tom stejně jako my, že i on může jednat ze strachu a slabosti a má stejné potřeby a starosti jako my, můžeme ho pochopit a může nám také dojít, že dobrá vůle a laskavost často účinněji zbavují nepřátelství než měření sil. Amen.