Čtení: Jakub 3,1 - 14
text: Marek 12,1 ? 12
Sestry a bratři,
podobenství není reportáž. Není svázané s určitou historickou situací. Je jako zrcadlo, ve kterém můžeme zahlédnout svoji pravdivou podobu stejně dobře, jako Ježíšův současník.
Ježíš mluví o jednom člověku, ale je zřejmé, že na tom příkladě odhaluje cosi o Bohu a o vztahu člověka k němu.
Bůh tedy podle tohoto příběhu zde v tomto světě cosi tvoří, cosi sem vsadil. Je zde určitý boží vklad, základ úspěšného podniku. Připravil vše, co je třeba, pro dobrou sklizeň. Můžeme v tom vidět závdavek božího království, dobrou setbu lásky, pravdy, spravedlnosti a pokoje, jeho slovo, jak o něm hovoří jiná podobenství. Můžeme tu vidět společenství, které z něho roste. Můžeme tu nakonec vidět i vlastní život, který jsme dostali a vše, co k němu máme. Zkrátka všechno, co od Boha přijímáme.
Ten příběh ale o všem, co máme k dispozici, jednoznačně říká, že to prostě není náš majetek, že nám to bylo pronajato. A to znamená, že část úrody tohoto božího díla je jistě pro nás ? z ní žijeme, smíme jí užívat, smíme se z ní radovat, ale všechno pro naši vlastní spotřebu určeno není. Část bude vyžádána v ustanovený čas. A všimněte si, že tu nejde o obraz posledního soudu. Ta chvíle nastává opakovaně, mnohokrát. Zkrátka jako při každém nájmu.
Ale teď pozor ? důraz, který bychom možná vzhledem k účtování čekali, a který se také jinde v bibli objeví, zde není. Ani náznakem jsme tu nečetli, že by vinaři svojí práci zanedbávali, že by to byli lenoši a kvůli zahálce nebo ignoranci neměli, co odvést. Nic takového. Tady úroda je, o tom není žádná pochybnost. Byla tu tedy jistě i práce, píle a snaha. Ti, o nichž podobenství mluví, to vůbec nejsou zahaleči, mluvkové nebo ignoranti, kteří by boží vklad zanedbávali nebo ho nechali ležet ladem. To mohou být hospodáři velice dobří a pilní a úroda, o kterou se jedná, může být bohatá. To mohou být úspěšní dělníci na vinici Páně, za kterými jsou vidět výsledky.
Je tu však jiný problém: oni se o ty výsledky s nikým nemíní dělit, vše chtějí využít jenom pro sebe. Jejich píle a pracovitost na boží vinici má jediný cíl a tím jsou oni sami. Odmítají vydat podíl z výnosu. Chtějí vše pro sebe. Jsou to dělníci na božím díle, ale do vlastní kapsy. Vše, co Bůh vsadil přijímají, pilně rozmnožují a pěstují, ale jen pro sebe. Každému nároku, který vyplývá z toho, co jim bylo svěřeno, se bez všech skrupulí brání. Vše má být k dispozici jenom jim.
Takoví hospodáři, říká Ježíš, vraždí milovaného syna, takoví dělníci na vinici Páně si chystají záhubu.
Co je, bratři a sestry, v tomhle zrcadle vidět?
Předně asi jedna věc: totiž, že učinit mírou všeho ? života i víry ? vlastní prospěch; ptát se při všem jenom: ?A co mi to přinese??, je orientace zlá a vražedná. Zapomíná na to, že základ celého toho báječného podniku, kterého se účastníme, položil někdo jiný. Ignoruje, že nám to základní bylo dáno, že jsme byli obdarovaní a život a Bůh nám za naši snahu nebo námahu nic nedluží. Právě naopak, to my splácíme dluh.
Že žijeme užitečně, že věříme, že se pokoušíme o život pravdivý, přímý a v lásce, to není důvod k nárokům a zásluhám, to je poctivá odpověď na dar, to je závazek, který plyne z vděčnosti za to, co nám bylo svěřeno a z čeho i my sami žijeme. Proto není na místě očekávání a dožadování se chvály, uznání a ocenění. Přijde-li, je to něco navíc a může nás to jistě těšit. Nedostaví-li se, neděje se nám žádná křivda, jak připomíná Ježíš na jiném místě v evangeliích: ?Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme, co jsme byli povinni učinit.?
Určitě přitom smíme okoušet radosti, těšit se ze života, vděčně se radovat ze společenství a vděčně přijímat všechno, co nám ten dobrý boží základ přináší. Ale stejně tak samozřejmě máme přijímat i ty chvíle, kdy na nás účast ve společenství klade nároky, kdy bude život v lásce, pravdě a věrnosti představovat nárok, kdy nám nic nepřinese, naopak bude znamenat vydání ? možná finanční, možná vydání času, fyzických nebo duševních sil, vlastního soukromí, a možná ? neboť toto podobenství je předehrou k pašijím ? i života samotného.
Kdo v takové chvíli uhýbá, kdo chce přijímat od Boha v životě jen dobré, kdo věří jen, když mu to přináší jistotu, vyrovnanost a pokoj v duši, ten se v zrcadle tohoto podobenství uvidí na straně zlých vinařů. A má je slyšet jako varování, že přitom vůbec nejde o nevinnou věc.
Druhý pohled do zrcadla podobenství nám může, bratři a sestry,ukázat něco o autoritě, která je nám ve víře propůjčena. Přijímáme-li lásku a pravdu jako základ svého života, jsme obdarováni jejich suverenitou. Otvírají nám prostor pro svobodu i kuráž. Dovolují nám klást otázku po pravdě, po oprávněnosti moci a zvyklostí, dovolují nám vzepřít se a jednat nezávisle.
V této autoritě vyhnal Ježíš prodavače a směnárníky z chrámu. V této autoritě nedbal na náboženské zvyklosti své doby, pokud stály v cestě milosrdenství. V této autoritě jeho učedníci odmítli poslušnost představitelům tehdejší církve. Pavel s touto autoritou vyhlásil svobodu od předpisů zákona. A později se v ní reformátoři nepodvolili moci církve bez otázky po její oprávněnosti. Každý z nás má právo dovolávat se stejně pravdy, spravedlnosti a lásky a v odpovědnosti vůči nim klást otázky, vzepřít se, apelovat na druhé, jednat nezávisle. To náš podíl při správě toho, co Bůh vsadil.
Ale podobenství ukazuje, že jej oprávněně užívá jen ten, kdo sám přijímá nárok, který ono správcovství představuje; kdo nechce být jen svrchovaným vlastníkem té autority, ale sám jí podrobuje. To znamená, že můžeme klást otázku po pravdě jen tehdy, jsme-li sami ochotni se jí vystavit, že můžeme apelovat na lásku druhých jen tehdy, pokud sami přijímáme její nárok, že můžeme žádat pokání, jen pokud jsme ho sami schopni a dovolávat se odpuštění, jestliže jsme i my ochotni odpustit.
Velice jasně na to poukazuje situace, na kterou Ježíš tímto podobenstvím reaguje: Poté, co vyčistil chrám, přišli za ním veleknězi a zákoníci ? tedy písmáci ? s otázkou, jakou mocí to činí. Ježíš jim odpověď přislíbil, ale nejdřív chtěl, aby mu řekli, odkud měl Jan Křtitel pověření křtít. Oni, protože se jim žádná odpověď nehodila ? při jedné by mu museli dát za pravdu, druhou by proti sobě obrátili lidi ? řekli, že nevědí. A Ježíš na to reaguje: ?Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím:? a vypráví právě to podobenství, o kterém přemýšlíme. Kdo sám před nárokem pravdy, když mu nevyhovuje, uhýbá, kdo za ni nedokáže přijmout osobní odpovědnost, ten na ni nemá nárok.
Můžeme být horliví zastánci pravdy, ale pokud uhýbáme tomu, co po nás samotných žádá, co obnáší se k ní osobně přiznat, pak se máme poznat ve vinařích, kteří sice nelenili, ale těch, kdo je upomínali na jejich povinnost, se chtěli zbavit.
Ono asi nejde jenom o to, abychom to, co Bůh vsadil, pěstovali, rozvíjeli a měli výsledky, aby ta vinice Páně prosperovala.
Důležité je nezapomenout přitom, že nejsme jejími majiteli, že i na nás se jeho nárok vztahuje, i nás omezuje.
Pro toho, kdo toto omezení přijal, může být závěrečný citát z žalmu o kameni úhelném potvrzením naděje.
Kdo se z pout věrnosti nevyvlékl, nehraje si na stavitele, který může každého mistrovat, ale sám sebe tím kamenem úhelným poměřuje a pravda i jemu dává meze, ten tu může slyšet, že patří k tomu, co si Bůh podivuhodně zvolil, že i přes všechno zavržení má v jeho stavbě své místo. Amen.