Jan 12,1-8 (Pomazání v Betánii)
Čtení: Iz 52, 13-15, Iz 53, 4-6
Milé sestry, milí bratři:
Text, nad kterým se můžeme nyní společně zamýšlet, je z Evangelia podle sepsání Janova, z úvodu 12. kapitoly. Ta perikopa je nadepsaná Pomazání v Betánii.
Je pár dní před Velikonocemi. Ježíš je na cestě do Jeruzaléma, kde bude zabit. Betánie leží na úpatí Olivové hory, kde je i Getsemanská zahrada. Betánie znamená Dům chudého, nebo taky Dům smutku. Do Jeruzaléma je odsud blízko, necelé dva kilometry. Možná jako z Nového Města do Radňovic. Před hlavními svátky v roce je všude hodně poutníků.
Ježíš tu má přátele, přespává tu. Teď je na večeři, možná v Lazarově, možná v Šimonově domě (zde se jednotlivá podání liší). Je tu Lazar, ten, kterého Ježíš vzkřísil. Jsou tu dvě Lazarovy sestry, Marta a Marie, jsou tu též Ježíšovi učedníci. Jí se vleže, u nízkého stolu, podle dobových zvyklostí.
Co se tu odehrálo je důležité. Nabité energií. Je cítit napětí. Hodně lidí, takže je nejspíš těsno. Nedýchatelno, pokud byli uvnitř ? mohli být ale také na ploché střeše, tam se večer sedávalo a v noci spalo. Je to až nápadně skutečné, takové pootevření dveří do kuchyně, kde se páří z hrnců, kde je ruch, pohyb, zmatek, jídlo, do toho špinavé misky?
Tu se celý dům naplní vůní! Výraznou, vzácnou vůní. Je to vůně drahého oleje, oleje z Nardu! Zase se tu zdůrazňuje barva, chuť, vůně života: zpracováváme ten obraz smysly, ne rozumem?
Jistě, pomazání má hlubokou teologickou symboliku: Izrael pomazával Boží vyvolené za krále, Ježíš byl pomazaný Mesiáš, to všechno je důležité? ale zkusme na chvíli opravdu ponechat rozum stranou. (Podle Janova podání) Marie pomazala Ježíšovi olejem nohy, otírala mu je vlastními vlasy? to působí (zase!) expresivně, tělesně, velmi životně. Čiší z toho ženskost, spontaneita a cit! Toto je tu zřejmě také důležité! Ale proč? Čeho si máme všimnout?
Pojďme ´cítit´ tu scénu dál. Je tu Ježíš, člověk Ježíš! Jak mu je? Můžeme se mu přiblížit? Rozumět mu? Mít empatii jako Marie? Tu empatii beze slov a bez otázek. Všimli jste si také, že Marie nic neříká, neptá se, nic nevyžaduje?
On leží na zemi, opřen o loket, večeří. Už nikoho nevyučuje, už nevypráví svá podobenství, neuzdravuje, nekřísí. Nečiní znamení ani zázraky. Není ani středem pozornosti, alespoň to tak vypadá. Když učedníci Marii osočí z marnotratnosti, Ježíš se jí zastane: ?Nechte ji! Netrapte ji!?. Tuším, že to řekne mírně, unaveně, bez chuti cokoliv jim vysvětlovat.
Kousek od Betánie je Getsemanská zahrada. Tam se bude (o pár dnů později) Ježíš modlit: Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Je to kalich bolesti a hořkosti. Tam na něho padne zármutek a úzkost (jak je psáno). Tam bude jeho duše smutná až k smrti!
Lze tušit, že Ježíšova duše je k smrti smutná už dnes, v Betánii ? je to cítit z celé atmosféry té večeře, ale nakonec i z Ježíšovy odpovědi Jidášovi: Marie uchovala olej k mému pohřbu? Má duše je smutná až k smrti! Smrt přichází a je tu! Ježíš o ní ví. Marie ji tuší svým inteligentním srdcem. Jidáš ji pomůže zosnovat ? vydá Ho!
Čeho si tedy máme všimnout? Zřejmě právě toho, že život i smrt člověka jsou tu pravé, pravdivé, zcela skutečné. Jakoby nahé. Že Marie i Ježíš tu cítí i trpí jako živí lidé! Že Ježíš je tu pravý člověk, který cítí ´smutek až k smrti´ a kterému je úzko z budoucnosti. Že to, co se děje a co ho čeká, se stane opravdu, ne jako nějaké Boží divadlo, kde se zemře jen tak na oko, aby vzkříšení mělo nějaký důvod. Ví, že si ten kalich vypije až do dna. A poslušně to udělá: ne jak já chci, ale jak ty, Otče, chceš?!
Ten večer v Betánii je celý nějak zvláštní a výjimečný. Na tu mimořádnost ukazuje ten vzácný olej z nardu, kterým Marie pomazala Ježíše (stál 300 denárů, to byla celoroční mzda námezdního dělníka). Vzácnost, která provoní celý dům, ´naplní´ dům, jak čteme u Jana. Vzácnost, která je najednou všude?
Ale nejen ten olej. Ježíš Jidášovi odpověděl: Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky? Jinak řečeno: pro tuto vzácnou chvíli nechte i chudé stranou ? to říká ten, který chudé miluje, který je blahoslaví, kudy chodí. Tak pochopte to přeci, přátelé moji! Zkuste uvažovat jinak, (a nebo spíš) vůbec zahoďte rozum a vnímejte srdcem! Jako ona, Marie, sestra Lazarova? Pro tuto vzácnou chvíli, která se už nebude opakovat!
Ta výjimečnost okamžiku ukazuje na výjimečnost Ježíšovy smrti! Ta výjimečnost není v tom, že spravedlivý bude nespravedlivě odsouzen a nevinný bude krutě popraven. Tohle se stalo v dějinách mnohokrát. Tady je něco podstatného navíc! Ježíšova smrt, jakkoliv bude skutečná a pravdivá, není jako každá jiná smrt!
Ježíšova smrt je smrt Boha! Bůh musí zemřít, aby člověka nezabíjel hřích! Bůh v Ježíši Kristu dobrovolně umírá za nás, aby nás zachránil před smrtí. Bůh zemře, abychom my mohli žít. To je čistá láska a jádro evangelia. To je teologie kříže, vykoupení a vzkříšení! V tom je Ježíšova smrt jedinečná, jediná a nezastupitelná? Ježíš tohle věděl a Marie to asi instinktivně tušila. Jidáš nejspíš nechápal nic.
Vůně vzácného oleje naplnila dům v Betánii. Předjímá tak naplnění času, které má přijít. Již nyní se člověk a Bůh přiblížili nadosah. Blíží se Ježíšova hodina. Lidská a Boží bolest se smísí, aby utišily všechnu bolest světa. Ještě pár dnů a lidství a božství Kristovo se protnou na kříži. Jako ta dvě břevna, na která ho pověsí. Jésús Christos, pomazaný Boží, Beránek, který snímá hříchy světa. Pravý člověk a pravý Bůh. Pravý člověk, jenž cítí ´smutek až k smrti´ a kterému je úzko z budoucnosti. Pravý Bůh, který jediný může tu tíhu unést...
Tyto teologické formulace o Kristu jsou pozdějšího data. Marie z Betánie, která Krista znala, by jim nejspíše nerozuměla. O její památce se však mluví po celém světě, všude tam, kde se káže evangelium. Pro to, co učinila. Pro ten dobrý skutek. Protože uměla vstoupit beze slov do smutku druhého člověka. Protože cítila s Bohem jeho úzkost.
Amen