Daniel Ženatý

158,1

Hlahol Hospodinu celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před jeho tvář s plesem!

Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase

89

Pane, Bože a Otče lidí na celé zemi, dáváš nám tak mnohé dary, že ti za ně ani nestačíme děkovat. A přece se pokoušíme vyslovit svou vděčnost. Děkujeme za setkání s lidmi, které jsme dosud neznali. Tvoje láska a milost působí, že se stáváme sestrami a bratry, přestože nás dělí vzdálenost i odlišné zkušenosti. Děkujeme, že nám dáváš důstojnost, že nás učíš, jak žít svobodně, v lásce a solidaritě s druhými lidmi. Děkujeme, že smíme spoléhat na tvou pomoc, že k tobě můžeme volat, když je nám těžko, že můžeme prosit jeden za druhého.

Tvůj Syn Ježíš Kristus se nám přiblížil jako člověk, jako náš bratr. Poznal, co je samota, bolest a strach. Nesl naši tíhu, selhání a viny, aby nás od nich osvobodil. S ním jsme poznali odpuštění. Děkujeme, že nám dáváš sílu odpouštět i odpuštění přijímat. Děkujeme, že nás učíš vidět druhého člověka očima tvého Syna.

Prosíme, Pane, o tvého Ducha, ať nám otevře oči, uši i srdce k vidění a naslouchání. Prosíme, buď s námi dnes, spojuj nás se všemi, kdo v tebe věří, ať jsou jakkoli daleko. Amen.

L 18,1-8

650

Ž 51,12: Stvoř mi Bože čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

Kazatel sboru v Bohemce, téměř 75letý bratr Josef Jančík, mně během dlouhého rozhovoru povídal toto:

Je nám dobře, ale lidi málo Boha prosí. Málo prosí Boha. Já jim říkám, copak můžeš člověče žít a Boha neprosit? Kdo jsi? Ty jsi člověk. Chvíli zde jsi a pak už nejsi. Jen na chviličku jsi tady v tom čase. Jen se tu mihneš. A Bůh. Věčný. Všemohoucí. Svatý. Jediný. Ten tu není na chvíli. Pořád je tady. To je jeho svět. On je tu doma. To všechno je jeho, co stvořil. A on ti to své na chvíli dává. Ty zde chvíli smíš žít a ty jeho dobré věci užívat. Proto ty člověče musíš Boha prosit! Aby ti ty věci dal! Ty jsi zde na chvíli na jeho světě, ty ho musíš prosit. A on dá co je potřeba. On je dobrý, dá co potřebuješ. Ale musíš prosit! A když neprosíš? Když mu ani nic neřekneš? Proč by ti něco dával? Copak musí? Kdo jsi? Lidi často nadávají. Že neprší, že prší příliš, že přijdou nemoci. Říkám jim, a prosils dost Boha, aby dal co potřebuješ? Aby dal vodu, aby dal úrodu, stál ti Bůh vůbec za to, abys k němu volal? Nestál? Tak proč po něm teď něco chceš? Proč se divíš, že nic nemáš, když ani neprosíš?

A tak, pokračoval bratr Josef Jančík z Bohemky, tak Pána Boha prosím. Každý den. A on mně dává. A hojně mně dává. A víte, oč ho prosím nejvíc? O čisté srdce. Čisté srdce. To je to důležité. Čisté srdce. Aby v něm bylo dost místa. Aby v něm nebyla žádá špína, která by drhla a zavazela. A tak Bůh dává čisté srdce, a v srdci je dost místa. A všichni se tam vejdou. A taky láska se tam vejde. No, a já nepotřebuji víc. To úplně stačí! To je dostatek k životu! Ale je potřeba Boha prosit, kdo jsem, abych ho neprosil?

Kázání by zde mohlo skončit. Moudrý kazatel českého sboru na Ukrajině se vyhnul úskalím, na kterých ztrácely dech mnohé výklady kdysi i dnes. Tak třeba pozdní antika. Taky se pídila po čistotě srdce. A pokoušela se čistotu srdce zajistit askezí. Odříkáním. Nepustit do srdce takové ty věci, které se těžko kontrolují. Touhy. Vášně. City. Velikou radost. Veliký smutek. Ty prý v tom srdci překážejí. Berou místo. Explodují v nejméně vhodnou chvíli. Možná to také tak někdy cítíme. Ani nevíme.

Nebo si myslíme, že čisté srdce rovná se srdce nepoužité. Žijeme v představě, že je třeba, aby bylo stále jako nové. Zacházet s ním opatrně. Raději s ním ani nebudeme nic dělat, aby se nepoškodilo, neopotřebovalo. Aby neztratilo dech novoty. Ale to také není dobrá cesta. Srdce smí pracovat. Smí se užívat. Smí se do něj vpustit veliká radost i veliký smutek. Srdce smí být unavené, smí se oprýskat nebo trochu odřít, smí být upracované. Protože nové srdce, čisté srdce, tvoří Bůh.

Jak to dělá, jak to působí, těžko popsat. Svým Duchem. Tak jako tvořil tento svět z ničeho, tak jako tvoří život v těle matky, tak jako tvoří vzduch a vodu, tak on sám tvoří člověku čisté srdce. A o toto srdce my smíme prosit. Jednoho jediného věčného Boha. My, lidé, co jich jen na krátký čas na tomto světě je. My smíme prosit. Stvoř srdce čisté, ty ho Bože dej.

A Bůh ho dává. A není třeba se bránit se krásám, které sám Bůh tvoří a dává. Není třeba odhánět od sebe pohnutí a slzy jako něco, co srdce špiní. Není třeba se bránit se touhám a vášním. Jistě mají své hranice. Ale nesouvisí s čistotu srdce. Je pošetilé se domnívat, že když jim zakážeme vstup do svého nitra, že jsme čistí a Bůh bude spokojen.

Bůh, jak tomu pokorně rozumím, je spokojen s bratrem Josefem Jančíkem v Bohemce a s jemu podobnými. Žijí život plně, radují se z něj a tuší, že aby to všechno zvládli, musí prosit Boha. O čisté srdce. Plné místa, pro radost, pro lidi kteří vedle mne a se mnou žijí. A pak už to nějak, s pomocí Boží, zase půjde.

A prosba pokračuje. Obnov v mém nitru pevného ducha. Ty Bože, ty jsi mne stvořil. Ty jsi mi dal ducha, je to můj duch, ale je to vlastně tvůj duch, když jsi jej ty učinil. Ty k němu máš přístup. Ty víš co a jak s ním, ty ho umíš obnovit. Já k němu přístup nemám. Já z něj jen žiji. On mne drží. Potřebuji ho. Já se o něj opírám, patříme k sobě, ale jen ty jej Bože umíš upevnit. Tak jej, prosím, upevňuj.

S těmito prosbami souvisí naše vyznání. My, já toho ducha kterého Bůh dává abych vůbec žil, já jej někdy užívám špatně. Málo na něj spoléhám, nevěřím mu, jednám, jakoby nebyl. Tak to někdy kazím to dobré co ty jsi začal. To doznávám. A proto prosím, ty který si s ním víš rady, který jsi jeho pravým vlastníkem, učiň jej pevným. Ať se ho přidržím, ať se narovnám. Pak to zase nějak zvládnu, když přijde vichřice, nebo nečas, nebo déšť nebo sucho, nemoci.

Někdy až zjihneme, jak může být pravda čirá a vlastně jednoduchá. Prosit Boha. No copak to jde, neprosit toho, komu to vše patří, a který nás sem na chvíli poslal? Kdo jsme, abychom neprosili a čekali, že přece Bůh musí pro nás udělat to či ono.

Prosit o věci všedního dne. O zdraví, déšť i slunce, smíření a pokoj. A také o čisté srdce a pevného ducha.

A srdce i ducha hojně užívat, nebát se, že se opotřebují. Bůh ví co s tím. A bude vědět co s tím. Bude vědět cos tím, i když srdce dotluče a projevy ducha už žádný lékař neshledá.

Bože, uč nás prosit. Vždyť kdo jsme, abychom si mohli dovolit tak nečinit?

379

přímluvná modlitba:

Pan Ježíši Kriste, tvou zásluhou smíme volat k Bohu Otci. Prosíme, ochraňuj nás, abychom neupadli do pýchy, že snad ani prosit nepotřebujeme.

Prosíme, sesílej déšť tam, kde hrozí sucho, dávej sluneční jas tam, kde chlad nedovolí životu rozkvést.

Prosíme dávej chléb hladovým a nám sytým dávej touhu se o něj s hladovými dělit.

Prosíme za všechny, kdo zápasí se svou bezradností, dávej jim víru že ty jsi cesta i pravda a život.

Prosíme za ty, kdo nesou odpovědnost za věci tohoto světa, dej ať se zasazují o spravedlnost a svornost pro všechny.

Prosíme za sestry a bratry v Bohemce i Veselinovce na Ukrajině. Za naše české sbory v Rumunsku, Srbsku a Chorvatsku.

Prosíme za ty, kdo jsou sami, veď k nim kroky těch, kdo jejich samotu zruší.

Prosíme za ty, kdo jsou nemocní, za ty kterým k tobě odešli jejich milí.

Spol. voláme:Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky

Jako vyvolení svatí, Boží a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost pokoru a trpělivost.

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

675