Bohoslužby, 11. 6. 2023, V. Hrouda

Čtení: Ř 12, 1-5, 15-18

Kázání: Jób, 33,1

PROLOG

(od stolu Páně:) Nejprve Prolog. Prolog kázání předchází, avšak nepatří do něj. Proto nejsem na kazatelně, ale pod ní.

Dva roky jsem zde v roli kazatele nestál. Je dobře, že tu opět stojím?

Základní škola, základka. Čédina. Druhy vět: věta oznamovací, věta rozkazovací, věta přací. Věta tázací – uveďte příklad: Není to, co vám chci dnes kázat, úplná hovadina? (otazník) Není už samo sloveso „kázat“ podezřelé, divné a zavádějící? (otazník) Nevybaví se občanovi na ulici nejdřív: kážou vodu a pijou víno? (otazník) Nenaskočí mu automaticky termíny jako habaďůra, levárna, přetvářka, strašení peklem, nabádání ke ctnosti, a přitom: když vyjdou z kostela, tak pomlúvajú a smilní? (otazník)

V tomhle prologu ani v následujícím kázání nemíním komentovat přikázání Desatera. V prologu míním říct, že se mi líbí věty tázací, a to více než věty oznamovací, rozkazovací a přací … i když přát, rozkazovat i oznamovat je potřeba, nepochybně.

Mám rád otázky a ptaní.

Ono to zní banálně, ale není to banální. Například, otazník je symbolem vědy: Proč jablko z ruky, spadne na zem a neodletí nahoru? (otazník) Jak to, že se sirka nepotopí? (otazník) Kdy vyhasne Slunce? (otazník)

Další příklad, otazník je symbolem sportu: Kdo nastoupí, jakou bude mít formu, kdo vyhraje? I války: Kdy nastoupí, jakou budou mít formu, kéž vyhrají! (přací)

Já to mám tak, že i moje víra je plná otázek. Asi si nikdy neřeknu ... tak teď konečně vím, jak to s tím Pánembohem je. Ne, po třiatřicáté se zeptám: Jak to s tím Pánembohem vlastně je? (otazník)

ÚVOD

(z kazatelny:) Základem kázání je text ze třicáté třetí kapitoly knihy Jób. Začátek prvního verše zní takto: Ty, Jóbe, …

Prosím, posaďte se.

JÓBOVSKÝ KONTEXT

Stačí 6 písmen na celé kázání? (otazník) Ty, Jóbe, …

Mohl bych se přihlásit do církevní soutěže o nejkratší základ kázání, to ano, ale proč bych to dělal? (otazník)

Ty, Jóbe, ... řekne Elíhú. Elíhú osloví Jóba, což plyne z našeho textu. Elíhú osloví Jóba poprvé v celé knize Jób, a to jsme už v kapitole 33! (31 kapitol Elíhú mlčí, nevíme o něm) Kdo je Jób tuším, vy nejspíš také. Tuším, … ale vím, kdo je Jób? (otazník) Je to historická nebo fiktivní postava?

Kdo je Elíhú netuším vůbec. V knize se píše jenom to, že Elíhú byl syn Berakeela Búzského z čeledi Rámovy. No, tak to mi opravdu nepomůže. Z textu vyplývá, a to je zajímavá věc, že Elíhú byl relativně mladý; dokonce se to zdůrazňuje, je o tom celá kapitola 32:

Elíhú se slovy k Jóbovi vyčkával, protože ostatní byli věkem starší než on. „Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím.

Představuji si to takto: Elífaz, Sófar a Bildad, tři Jóbovi přátelé – staří, zasloužilí, důstojní, uznávaní, respektovaní vousatí a opelichaní muži – dlouze mluví Jóbovi do duše, napomínají ho, usazují ho, vysvětlují, poučují, ale ono nic. Jaksi to k ničemu nevede. Zkoušeli jste někdy vzít suchý hrách a hodit ho na zeď? Neudržel se … tak nějak to s jejich úsilím dopadlo.

A mladíček, kluk, zelenáč, slušňák, možná rebel, který však celou dobu poslušně poslouchá starší, zkušenější a moudřejší už nemůže dál poslouchat. Naštve se, tak to by stačilo! A stručně, jasně, výstižně … řekne Jóbovi to podstatné. Vida!

Je pro nás starší a staré tato scénka příjemná? Pohoršuje nás? Dáme to? Co z toho pro nás plyne? (otazník, otazník, otazník, otazník)

LEHL JSEM SI DO POSTELE A POSTEL TAM NEBYLA

Ty, Vojtěchu, … Umím si představit různé intonování:

Třeba přísné, nějaká autorita na mě ukáže prstem – Ty! No ty Vojtěchu, pokorněji, pokorněji, nejsi Mojžíš, ale opánky si zuj, protože tohle místo, na kterém stojíš, je půda svatá! Nebo dobrácké – Ty, Vojto, hele, dobrý, ale neuměl bys toho Jóba nějak vysvětlit, dyť von říkal pravdu a měl kuráž, tak co proti němu pořád máte? Nebo takové šibalské, s úsměvem, v legraci, když se mi povede Václava napálit. Ty, Vojtěchu ... tohle nemůžeš … takhle … na mě … na důvěřivého dobráka.

Mám v zásobě jednu příhodu, která mě tak pobavila, že jsem ji ani po dvou měsících nezapomněl. Souvisí s pointou kázání, takže ji mohu nyní odkázat: Odkázat někomu příhodu? (otazník) K čemu by mu byla?

Šel jsem o půl třetí v noci na záchod, vracím se do ložnice, chci si lehnout do postele, ale zřítím se s velkým rámusem na podlahu. Moje žena se vzbudí leknutím: „Vojto … Co se ti stalo!“ Došlo k tomu tak, že u nás je zvykem na jaře obrátit postele o 90 stupňů a posunout je ke druhé stěně. Zkrátka 4. dubna jsem šel podle zimního zvyku najisto, do postele, která podle jarního zvyku, konkrétně od 3. dubna, byla jinde. Nemohli jsme potom dlouho usnout, neboť jsme se smáli.

I JÓB SI LEHL DO POSTELE A POSTEL TAM NEBYLA ...

Ty, Jóbe, … Lehl sis do postele a postel tam nebyla (otazník) Ty, Jóbe, šel jsi najisto, jako vždycky, rozespalý, tedy poslepu a najednou řach ho!, ležíš na zemi, dočista probraný (otazník) Ty, Jobe, jak si to vysvětluješ, co se to děje, kde jsi, proč tam není, když tam má být (otazník) Do prkýnka dubovýho vykřičník ...

Ty, Jóbe, … Jsi si jistý, je to tak? (otazník) Jsi si jistý, že ty nic, ty muzikant, že jo? Jsi si jistý, že tam ta postel je! Kde by taky byla, v noci, v půl třetí! Že jo? No já tě tu odcituju, takhle přesně jsi to před Elíhúem pověděl:

Ryzí jsem, prost přestoupení, jsem bez úhony, bez nepravosti. Hle, Bůh proti mně záminky hledá, pokládá mě za nepřítele, sevřel do klády mé nohy a střeží všechny mé stezky.

Ty si prostě myslíš, že jsi čistý, že je to tak? Že se jen tak – mírnyxtýrnyx – dojdeš vyčůrat, vrátíš se a postel tam prostě mýrnyxtýrnyx bude. Jenomže ona tam mýrnixtýrnyx nebyla! Řach! A jestli se někdy vrátí na své místo, to se teprve uvidí! Řach!

JDE O ZÁCHRANU!

Ty, Jóbe, … Elíhú, ten klučina, který si šedin kupodivu váží, ten ti to vysvětlil moc pěkně. Já ti to zkusím říct po svým, jak jsem Elíhúa pochopil já:

Jobe, jde o tvou záchranu, abys nespadl do jámy. Jo, takhle jednoduše bych to řekl – o záchranu jde. Ale ty jsi v pohodě, hahá! Jaká jáma, prosím tě, … a jdeš a hopla, už jsi v ní. Řach. Leháš si do postele a postel tam, dofrasa, není.

Jobe, jde o tvou záchranu, abys nespadl do jámy. Ale ty jako bys neslyšel a pořád naříkáš, jak je ti zle, a jak tě to svědí, a jak jsi o všechno přišel a jak už nikoho nemáš a jak je to nespravedlivé, protože ty nic … a už jsi tam, postel nikde.

Jobe, jde o tvou záchranu, abys nespadl do jámy. Proč pořád omíláš, jak všechno dodržuješ a jak jsi skvělý. Ano, snad i jsi, nikomu nejspíš neubližuješ a vdovám asi pomáháš. Fajn. Dobrý. … šup, a rovnejma nohama do ní.

Jobe, jde o tvou záchranu, abys nespadl do jámy. Jsem ctnostný, jsem bohabojný, jsem slušný, mám čistý trestní rejstřík, chodím k volbám, chodím k evangelíkům, chodím ke katolíkům, chodím k jehovistům, nepiju, nekouřím, nedroguju a přispívám na útulek pro papoušky. … no, tak to každej říct nemůže … a šup tam!

JAKÁ ZÁCHRANA?

(odsazení) Jde o mou záchranu? Je tohle pointa tohoto kázání? Nebo má jinou pointu? A potřebuje kázání nutně pointu? Jaká záchrana .. z čeho? Z bolesti, z válečných útrap, ze smrti? A záchrana čeho? Zdraví, mládí, těla, duše? Duše, aby odletěla do nebe? Jako shluk stříbrných hvězdiček z dyznyovky, frnk? Nebo záchraňte ducha? Ale co je duch, kde ho mám, čemu tohle „duch“ odpovídá v mém životě? Záchrana je spása a spása je záchrana? A co mám udělat, abych byl zachráněn? A můžu pro to něco udělat? A mám? Vždyť zachráněni jsme sola gratia … no jenom milost, ne skutky. A chci? Chci být zachráněn? Třeba ne, proč bych měl chtít, změní se něco, bude to lepší? Pomůže to někomu? Mám to dělat pro sebe? Není to sobecký?

Samé otázky. Nebiblickou pointou kázání na „tyjóbe“ je otazník. Teologickou pointou je záchrana, ale s otazníkem. To musím vysvětlit: všude samé otázky. Znám názor, že i kniha Jób je otázka – jaký je smysl utrpení? (otazník). Jób jako otázka bez odpovědi. Ptaní se na Boha a smysl jeho někdy nepochopitelných činů je vlastně jistý druh teologie.

Já vám nabízím k přemýšlení svůj dojem, totiž že kniha Jób není jenom otázka, ale i odpověď. Ale ta odpověď je v textu skrytá, není tučným písmem na poslední stránce. Možná, dokonce, a to už je fakt odvážné tvrzení, odpověď v Jóbovi je pro každého trochu jiná. Já jsem ji pro sebe našel, v kapitole, na jejíž první dvě slova nyní kážu. V třiatřicítce. Jestli chcete, přečtěte si ji. Odvážlivcům doporučuji, aby si ji přečetli víckrát, nebo dokonce aby ji četli často…

Zkuste najít mou odpověď a zeptejte se sami sebe, jestli by to mohla být i vaše odpověď. Dám vám nápovědu – odpověď je v jednom slově, to slovo má (v EPB) 5 písmen, první je „p“.

ZÁVĚR

Třiatřicátá kapitola končí třiatřicátým veršem. Těch třiatřicítek je nějak moc, není to nějaká šifra? Není to odkaz na Kristova léta? Není to šipka, hele, on vám to v Galilei vysvětlí? A pak za tím půjde jako beran i jako beránek a fakt to udělá? A co udělá (otazník). Jistě, nechá se zmasakrovat a potom vyjde z hrobu po svých, to je dogma a naše víra. Ale jak nás to může zachránit?

Ten třiatřicátý verš končí slovy: … a já ti zprostředkuji moudrost. Taky dobrý.

Třetí pointou, tou nejpraktičtější, je toto:

Lehl jsem si do postele, čekal jsem, že spadnu-na-zem-řach … a ona tam byla!

Ty, Jóbe …