• PODÍVEJTE SE, CO SEBOU DNESKA MÁM? CO TO JE? Plyšák-zvíře
• MÁTE DOMA TAKY NĚJAKÉ TAKOVÉ ZVÍŘÁTKO?
• A MÁTE DOMA – NEBO MĚLI JSTE – TAKY SVOJE ŽIVÉ ZVÍŘÁTKO?
• A BYLO NĚKDY HODNĚ NEMOCNÉ?
• MYSLELI JSTE SI, ŽE VÁM CHCÍPNE?
• BYLO VÁM SMUTNO?

My jsme kdysi měli doma psa, tedy fenku. Týna se jmenovala. Byla už dost stará. A na břiše se jí pořád zvětšovaly takový boule. Potom jí začaly dokonce krvácet. Přestala žrát. Jenom ležela. Když jsme jí volali, ani se po nás už neohlídla. Měli jsme jí rádi. A to je vám taková bezmoc, když nemůžete pomoct. To si připadáte úplně nanic.

                Jak to dopadlo, to vám ještě povím. Ale já o tom vyprávím proto, že vám chci říct, jak se s takovou bezmocí setkal Ježíš. To bylo tak. On jednou zrovna nebyl se svými učedníky, a když se k nim vracel, viděl, jak je obklopuje veliký dav lidí. O něco se přeli. A tak, když tam došel, ptal se: „O co se to přete?“

                Jeden muž ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, já mám syna. Je nemocný. Má zlé záchvaty. Nemůže ani mluvit. Úplně ho to ochromí. Požádal jsem tvoje učedníky, aby ho toho zbavili, ale oni to nedokázali.“

                Byli také bezmocní. A o tom právě byla ta hádka – Jsou to vůbec nějací učedníci, když s tím nic nesvedou? Za co asi ta jejich víra stojí, když nic nezmůžou? Kdyby měli opravdu něco společného s Bohem, to by přece muselo vypadat jinak. Někteří jim to asi dokazovali i z bible.

                 Ježíš se ale na ty zbožné machry naštval: „Pokolení nevěřící! Jak dlouho mám tohle ještě snášet?!“  A poručil, aby toho chlapce přivedli k němu. Ten hned dostal záchvat a svíjel se na zemi před Ježíšem. Ježíš se zeptal otce: „Jak dlouho to už má.“ Otec odpověděl: „Už od dětství. A často ho to povalí i do ohně a jindy do vody. Jednou ho to zahubí. Jestli něco zmůžeš, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Asi už sám pochyboval, jestli je to vůbec možné.

                 Ježíš mu řekl: „Jestli něco zmůžu! Kdo věří, ten nemá nic za ztracené, za nemožné.“ Otec se lekl a hned vykřikl: „Věřím,…“ ale už když to říkal, tak ho napadlo, že to s tou jeho vírou není moc slavné, a tak rychle dodal: „…,pomoz mojí malé víře.“

• CO MYSLÍTE, DĚCKA, BYL SI TOU SVOJÍ VÍROU JISTÝ?
• A NA CO TEDY SPOLÉHAL?

Sebou si jistý nebyl, ale prosil Ježíše, v něho doufal. Doufal, že i to, v co  on sám pořádně věřit nedovede, se díky Ježíšovi může stát. A Ježíšovi tahle malá víra, kdy ten tatínek důvěřoval víc jemu než sobě, stačila.

                Přikázal tomu zlému, co svíralo jeho synka, takže ho to zcela ochromilo, aby to z něj vyšlo. Jenomže ten synek tam zůstal ležet jako mrtvý. Vypadalo to, že to zkrátka skončilo bezmocí, jako u těch učedníků. Mnozí si to také říkali a chlapce už v duchu pohřbívali. Ale Ježíš mu podal ruku, pozvedl ho a on vstal. To, co vypadalo beznadějně, bylo nakonec jinak!

                A teď vám povím, jak to dopadlo s tou Týnou. My jsme ji už taky pohřbívali. Řekl jsem si, že ji vezmu k doktorovi pro zvířata, aby jí dal injekci a zkrátil tu bolest. Jenže když jsem ho o to žádal, tak mi řekl: „Co blázníte? Ta ještě může žít.“ A dal jí jinou injekci a nějaké prášky. A Týna s námi pak opravdu ještě několik let byla. Ještě, že ta naše bezmocná jistota nebyla všechno.

• A VÍTE, CO SE PO TOMHLE VŠEM UČEDNÍCI PTALI JEŽÍŠE?

Ptali se: „Proč my jsme s tím nemohli nic udělat?“

A Ježíš jim odpověděl: „Víte, v tomhle může pomoct jenom modlitba.“

                V ní se totiž děti učíme počítat nejen sami se sebou. Prosíme Boha, prosíme Ježíše, jako ten tatínek. A proto nemusíme skončit jenom u té své moci nebo bezmoci, jistoty nebo nejistoty. Nemusíme dát jen na sebe, protože počítáme ještě s někým jiným. A to je víra – že od Pána Boha ještě něco čekáme. A proto tu touhu pomoct kvůli svojí jistotě nebo nejistotě nezabalíme.

228 (SV) Ó Pane můj, nenech mne být

Marek 9,14 – 29

Bratři a sestry,

                Na první poslech se zdá tenhle příběh mnohým jasný. Ježíš prý učedníkům, protože nebyli schopni uzdravit chlapce, vytkl ostře nedostatek víry. A pochybnosti pak vytkl i jeho tatínkovi, protože jen ten, kdo opravdu věří, může všechno. A nakonec učedníkům ukázal ten jediný a pravý prostředek k uzdravení, totiž modlitbu.

                Jenomže když si ten příběh přečtete pořádně – a nemusíte ani umět řecky, abyste mohli číst v originále; stačí, když si vezmete starý kralický překlad – zjistíte, že to vůbec tak jasné není. Spíš než učedníkům, vytkl Ježíš nedostatek víry těm, kdo se pohoršovali nad jejich bezmocí, protože jim s ní Pán Bůh nešel dohromady. A za pravdu dal právě té víře tatínka, který si jí sám vůbec jistý nebyl. A o modlitbě nakonec možná vůbec nemluví v souvislosti s uzdravením, ale spíš s vyjitím z té zbožné sebejistoty, pro kterou víra a Bůh znamenají jenom moc a úspěch. To je nejspíš to „Pokolení nevěřící“, které Ježíš tak těžko snáší. Podle bible kralické také nakonec říká: „Toto pokolení nijak nemůž vyjíti, jedině skrze modlitbu…“

                Víra ani modlitba nás, bratři a sestry, bezmoci nezbaví. Pomáhá nám ji naopak unést, poctivě si jí přiznat, aniž bychom přitom podlehli dojmu, že tedy musí mít poslední slovo. Nevěříme v moc své jistoty a zbožnosti, věříme v Boha. Proto smíme doufat i ve svých nejistotách. Proto nemusíme skončit u toho, co se nám zdá nemožné. Proto nemusíme pohřbít ani to, pro co sami nemáme naději. Víra není jistota. Víra dává možnost brát svoje jistoty i nejistoty s rezervou, protože je tu ještě někdo jiný než my.

                Buďme, bratři a sestry, vděční za to vyznání: „Věřím, pomoz mé nedověře.“ Jaký by život byl, kdyby všechno záviselo jenom na naší důvěře? Díky Bohu to tak není.

                Z toho se můžeme radovat i v odpovědnosti za své děti. Jsme-li příčetní, musela by nás jinak, když bereme děťátko do svých rukou, ta odpovědnost zdrtit. Kolik bezmoci přitom člověk pocítí a prožije? Kolik vlastních jistot se přitom ukáže jako nebezpečné iluze? Mohl by do toho vůbec člověk při plném vědomí jít?

                Když nestaví jen na sobě, tak může. To je důvěra, ve které neseme děti ke křtu. Věříme a zároveň prosíme, pomoz, Pane, naší nedověře. Díky tobě nemusíme být ani pro své děti bohem. Tuhle svobodu chceme vděčně přijmout pro ně i pro sebe. Amen.