čtení: Sofonjáš 3,14 - 16
Text: Lukáš 8,40 - 56

- DĚCKA, ZNÁTE PŘÍSLOVÍ ?NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ??
- CO TO PŘÍSLOVÍ ZNAMENÁ? CO VYJADŘUJE?
- JE TO TAK, ŽE DO POSLEDNÍ CHVÍLE VŽDYCKY DOUFÁME?
- TŘEBA KDYŽ PŘI HŘE NEBO V ZÁPASE PROHRÁVÁTE NA CELÉ ČÁŘE, NEVZDÁTE TO? NEPŘESTANETE HRÁT? NEBO KDYŽ SE O NĚCO SNAŽÍTE A ONO VÁM TO VŮBEC NEJDE, NEVZDÁTE TO?
- A CO KDYBYSTE MĚLI PEJSKA. BYL BY NEMOCNÝ, VŮBEC BY NEŽRAL, ANI BY UŽ NEZVEDL HLAVU A VŠICHNI KAMARÁDI BY VÁM ŘÍKALI, ŽE URČITĚ UMŘE, MYSLÍTE, ŽE BYSTE DOUFALI, ŽE SE UZDRAVÍ?
Mě se tohle stalo. Měli jsme psa, Týnu. Byla už dost stará, udělaly se jí boule na břiše. Dokonce z nich tekla krev. Vůbec nežrala, ani na nás nereagovala. Už jsme si řekli, že je konec. Děti se s ní rozloučili a já ji vzal, že ji odvezu k doktorovi, aby jí píchl injekci, aby se netrápila. Ale doktor mi řekl: ?Proč? Z toho se ještě vylíže.? A opravdu, žila pak s námi ještě několik let. A my bychom ji byli pohřbili.
My jsme teď zpívali písničku ?SPÍ?, která je o něčem podobném. Je to vlastně jeden příběh z evangelia, kde jde právě o naději a důvěru.
- ZNÁTE HO? /VÍTE, ČÍM BYL TATÍNEK TÉ HOLČIČKY? JAK SE JMENOVAL? KOLIK JÍ BYLO LET? A VÍTE, CO SE PŘIHODILO CESTOU DO JEJICH DOMU?/
To všechno je důležité, abychom tomu příběhu porozuměli. Já vám ho budu vyprávět. Ale musíte dobře poslouchat, protože je to takový rébus, hádanka, ve kterém hrají roli i čísla. Tak je nepřeslechněte. Já se na ně na konci zeptám.

Ježíš se tehdy vrátil z cest. Vrátil se do země, kde žil lid víry, boží lid. Už tam na něj čekal celý zástup lidí. A přišel tam k němu také jeden muž ? Jairos, který byl představeným synagogy, tedy jakýmsi vedoucím židovského kostela. Nebyl to farář, spíš něco jako u nás kurátor. A ten před Ježíšem padl na kolena a prosil ho o pomoc. Měl totiž jedinou dcerku, která umírala. Bylo jí 12 let. A tak úpěnlivě prosil, aby k němu Ježíš šel a zachránil ji.
Když se s ním Ježíš vydal na cestu, zástupy se na něj tlačily a spíš ho zdržovaly. A v tom zástupu byla také jedna žena, která byla už 12 let nemocná, trpěla krvácením. Nemohla kvůli tomu mít děti. Neměla žádnou budoucnost. Zkusila už všechno možné, ale nic nepomohlo.
Vlastně tam vůbec neměla být. Podle pravidel, které boží lid měl, neměla chodit mezi lidi. Její dotek znečišťoval. Každý jí to mohl vyčíst, odsoudit jí, možná i potrestat. Ale ona doufala, že je boží dobrota větší než ty pravidla, že jí Ježíš pomůže, chtěla mu být blízko. Neodvážila se přímo Ježíše oslovit. Bojovala se strachem. Šla zezadu. Chtěla se ho aspoň nepozorovaně dotknout. A když to udělala, její krvácení přestalo.
Jenomže Ježíš se otočil a chtěl vědět, kdo se ho dotknul. Všichni zaraženě mlčeli. A učedníci mu říkali: ?ty se ptáš, kdo se tě dotknul, ale vždyť se na tebe tlačí tolik lidí.? Ježíš jim ale odpověděl: ?Kdepak, tohle bylo jiné. Někdo se mě dotkl, aby něco získal.?
Tu se ta žena lekla. Viděla, že se to neutají. Padla mu k nohám a ke všemu se před ostatními přiznala ? co jí trápilo, jak mu chtěla být blízko a jak jí pomohl. Bála se, možná čekala odsouzení, možná trest. Ale Ježíš jí řekl: ?Tvoje víra ? důvěra tě zachránila. Neboj se.? Ne ten dotek, ne nějaký zázračný šat. Ale ta důvěra, že je boží dobrota větší než ta pravidla a třeba i než její vina.
Ježíš se tak ale zdržel. A tu přiběhl posel z Jairova domu a povídá Jairovi: ?Tvoje dcera už zemřela, už to nemá cenu, už Ježíše neobtěžuj.? Je zkrátka konec, už se nic nedá dělat.
Ale Ježíš mu řekl: ?Neboj se, jenom věř a tvoje dcera bude zachráněna.? A pokračoval v cestě, i když to vypadalo úplně marné. Došli až k Jairovu domu. Tam už všichni plakali a naříkali.
Ale Ježíš jim řekl: ?Neplačte, ona nezemřela, jenom spí.? Tu se mu začali posmívat. Vždyť to přece viděli, že je mrtvá.
Ježíš se na ně neohlížel. Všechny vykázal ven. Vzal s sebou pouze rodiče a 3 učedníky ? Petra, Jakuba a Jana, přistoupil k ležící dívce a vzal ji za ruku a řekl jí: ?Dcerko, vstaň?.
A ona vstala, chodila. Ježíš přikázal, aby jí dali najíst a užaslým rodičům řekl, aby o tom nikomu nevyprávěli. Na rozdíl od všelijakých léčitelů, kteří si tak dělají reklamu, Ježíš nechtěl, aby v něm lidé viděli jen divotvorce nebo léčitele. Chtěl, aby mu důvěřovali a nevzdávali proto věci, které se jim zdají marné, protože on může víc než si dovedeme představit.
- A CO MYSLÍTE, BYL TEN PŘÍBĚH JENOM O TÉ HOLČIČCE A O TÉ ŽENĚ?
- CO ZVLÁŠTNÍHO SE V NĚM OPAKOVALO? (JAKÁ ČÍSLOVKA)
- PROČ PRÁVĚ 12? ČEHO BYLO DVANÁCT?
- A VÍTE JAK PROROCI NAZÝVALI Izrael-boží lid?
Tak, jak to na začátku bohoslužeb četl Šimon ? dcero siónská, dcero jeruzalémská. A Ježíš v tom vyprávění říká dcero nejenom té dcerce Jairově, ale i té dospělé ženě.
(Sofonjáš 3,14 ? 15 (možná až 20; Izajáš 62,11-12)
- A VÍTE, KDY MU TAK HLAVNĚ ŘÍKALI?
Když byl v zajetí a všichni si mysleli, že je to jeho konec. Ten příběh o dcerce je o celém božím lidu ? i o nás. Vždycky, když máme pocit, že je s námi konec, máme si ho připomenout, abychom důvěru nevzdávali. Abychom nebyli jako ty plačky v tom příběhu, ale šli s důvěrou s Ježíšem dál jako ten Jairos.

223 SV Nová země, nové nebe

Bratři a sestry,
vím o tolika věřících lidech, kteří se v životě potýkají se svou nemocí, a nejsou uzdraveni, a vím o tolika dětech, které zemřely, i když se za ně jejich blízcí modlili a s některými jsem to prožíval, že vám tohle evangelijní vyprávění nemohu jednoduše kázat jako příběh o uzdravení ženy a vzkříšení holčičky.
Brzdí mne v tom i zkušenost s jednou mojí kamarádkou. Znám ji od dětství. Ona je od narození upoutána na vozík. Poznali jsme se ve stacionáři, kam jsem chodil dvakrát týdně vyprávět dětem biblické příběhy. Při první hodině jsem ho vždy vykládal, při druhé opakoval třeba jako divadlo nebo hru. A když jsem se chystal opakovat tenhle příběh, řekla ta tehdy malá kamarádka na vozíku: ?Já ten příběh nechci slyšet. Nevyprávěj ho.?
Ve mně hrklo a došlo mi, jak ji tím vyprávěním, které asi nemůže vnímat jinak, než jako příběh stejné holčičky, jako je ona, tlačím do kouta beznaděje a odcizuju jí Boha. To se snad za ní u Ježíše nikdo nepřimlouvá? Nebo nemá správnou či dost velkou víru ona, nebo její nejbližší? Nebo jí Ježíš uzdravit nechce? Nebo na to její postižení boží dobrota zkrátka nestačí? Nebo je to všechno jen dávná minulost?
Věřím, že není. Ale vím, že když jsem ten příběh tak samozřejmě vykládal, byl jsem vedle. Nerozuměl jsem tomu, že slova nemají samozřejmý obsah, že ho musím nejdřív v bibli hledat, abych tu dobrou zprávu nezkomolil a nemluvil stejnými slovy o něčem úplně jiném.
Ona tu ta opakující se dvanáctka nebude náhodou a nebude asi ani tak o čase. Kde se v bibli objeví, tam jde vždycky o boží lid. A Ježíš také nebyl žádný nafoukaný panbíčkář, který by se cítil jako duchovní otec všech a každého blahosklonně oslovoval ?synu a dcero?. Použije-li toto oslovení, pak mu nejspíš Lukáš vložil do úst slova proroků, aby naznačil o jakou neplodnost a záchranu tu jde. V té ženě a dívce se nejspíš jedná o nás, o lid boží, o jeho neschopnosti, skepsi a pohřbívání a o nečekanou naději.
A tohle není dávná minulost. Toho jsem snad i já byl svědkem. Jak může být naše společenství neplodné, bez potomků, bez budoucnosti, na odpis, samo nad sebou lámající hůl, a pohřbívající nastupující generaci, s kterou si neví rady, a přesto díky Bohu může ožít. A jak to souvisí právě s vírou, která se sama v sobě potýká se svými zažitými představami a tradovanými pravidly a naštěstí víc důvěřuje v boží dobrotu, a tak se odváží udělat krok za ně; nepovažuje svoje jistoty a odhady za všechno a jde v důvěře dál. A jak tahle důvěra zase souvisí s Ježíšem. To je tady třeba slyšet.
Třeba právě dnes, kdy v souvislosti s různými krizemi a výsledky sčítání lidu i v církvi nad ní někteří lámou hůl a jiní chtějí její rány léčit restaurací starých pravidel a větší přísností. Kdyby na ně ten zástup okolo Ježíše bedlivěji dbal, tak by se k němu ta žena nejspíš vůbec nedostala. Je třeba slyšet, že léčí on a ne my a že to není žádné reklamní poselství, ale slovo především pro nás, abychom se vlastní sebejistotou o tu naději nepřipravili. Amen.