Čtení:                   Žalm 107,23 – 32

• MĚLI JSTE NĚKDY OPRAVDU HODNĚ VELKÝ STRACH?
• BÁLI JSTE SE NĚKDY TŘEBA SKUTEČNĚ O ŽIVOT?
• V JAKÉ SITUACI BY SE TO MOHLO STÁT? NAPADNE VÁS NĚJAKÁ?
• A UMÍTE STRACHU ODOLAT – TŘEBA SE HNED NESCHOVAT NEBO NEUTÉCT – NEBO MU ÚPLNĚ PODLEHNETE? (viz. „Dva divoši“)
• A POMÁHÁ VÁM, KDYŽ SE BOJÍTE, KDYŽ V TAKOVÉ SITUACI NEJSTE SAMI? KDYŽ JE S VÁMI TŘEBA KAMARÁD, NEBO MÁMA A TÁTA?

Já myslím, že je to velká pomoc. Když na to nejste sami, když jsou s vámi kamarád nebo rodiče, tak jde určitě lépe ten strach překonat. I když se bojíte, můžete důvěřovat, že vám pomohou, a tak tomu strachu nemusíte podlehnout.

                A právě takhle je to, děcka, i s Pánem Bohem. Proto nás bible stále ujišťuje, že je ve všem s námi.

• MÁ TO ALE JEDEN HÁČEK. VÍTE JAKÝ?

No – rodiče vidíte, ale Boha ne; rodiče slyšíte, ale Boha vždycky také ne. A tak se může zdát, že s námi vůbec není, nebo že neví, jak nám je, nebo že je mu to třeba jedno.

A proto napsal Marek do svého evangelia i příběh, kdy to právě tak Ježíšovým učedníkům připadalo. I oni se totiž dostávali do pěkně nebezpečných situací. A nejen náhodou nebo vlastní vinou. Ale právě na té cestě za Ježíšem. On se totiž nevyhýbal nebezpečí. Tak to bylo i tomhle případě.

•  VÍTE, KDE JEŽÍŠ S UČEDNÍKY NEJVÍC CHODIL A UČIL? Napovím vám: ČÍM BYLA PŮVODNĚ VĚTŠINA UČEDNÍKŮ?

                Ježíš s učedníky chodil a učil u jednoho velkého jezera. Bylo skoro jako moře. Z jednoho konce na druhý jste ani nedohlédli. Ale Ježíš nezůstal na svém břehu, mezi svými v bezpečí, kde za ním chodili zástupy. Jednou večer řekl svým učedníkům: „Pojďte, přeplavíme se na druhou stranu.“ Asi mu záleželo i na těch lidech na druhém břehu. I jim chtěl pomoct.

                A tak nasedli na loďku a vypluli. Jenomže taková plavba to je obrovské riziko. Voda má neskutečnou sílu, a když se strhne bouře, tak jde o život. A právě to se tehdy stalo – strhla se ukrutná bouře. Blesky křižovaly oblohu. Vichr skučel a hnal vlny proti lodi. Lilo jak z konve. Loď se začala plnit vodou, vlny ji zalévaly. Vypadalo to, že se každou chvilku potopí. Učedníci byli dřív rybáři, a tak se jen tak něčeho nelekli, ale teď byli strachy celí vyděšení.

• A VÍTE, CO DĚLAL JEŽÍŠ? (NAJDETE HO NA TOM OBRÁZKU?)

Ano – Ježíš vzadu na lodi spal. Jako by ho to vůbec nezajímalo. Jako by tam s nimi ani nebyl. Jako by mu bylo úplně jedno, co se s nimi stane. Učedníci ho probudili a také mu to vyčítali: „Pane, tobě je jedno, že zahyneme?“

• CO MYSLÍTE, BYLO MU TO JEDNO?

To víte, že nebylo. Ježíš také vstal a tu bouři utišil. Ale pak se obrátil k učedníkům a ptal se jich: „Proč jste tak ustrašení? To ještě nemáte víru?“

• CO MYSLÍTE, MĚLI JI NEBO NE?
• VŽDYŤ SE V NEBEZPEČÍ OBRACELI K JEŽÍŠOVI A Z TÉ JEJICH VÝČITKY JE JASNÉ, ŽE SI MYSLELI, ŽE BY JE MOHL ZACHRÁNIT, KDYBY CHTĚL. COPAK TO NENÍ VÍRA?

No, Marek nám tím příběhem ukazuje, že to asi fakt ještě víra není. Když se chceme každému riziku a nebezpečí jenom vyhnout a od Ježíše jako ti učedníci chceme jen, aby nám to zařídil, pak je to opravdu jenom projev strachu. Skutečná důvěra se, děcka, projeví asi až tím, že dovede s Ježíšem to nebezpečí jeho cesty sdílet; že se mu nechceme jenom vyhnout, protože důvěřujeme, že s ním ani to riziko neznamená konec.

                Těm učedníkům to tenkrát na lodi asi došlo. Protože se najednou ptali: „Kdo je vlastně ten Ježíš, kterého vítr a moře poslouchá?“ Doposud v něm viděli jen pojistku proti každému nebezpečí, ale teď poznali, že to bude asi trochu jinak, že se asi mýlili. Možná má Ježíš tu moc právě proto, abychom strachu nepropadli, abychom se každému nebezpečí nechtěli jenom vyhnout. To bychom potom tu jeho cestu za druhými lidmi vzdali. Učedníci o tom začali přemýšlet. A to je dobře.

                A my si k tomu přemýšlení můžeme zazpívat:

374 SV Vítr se ztiší

Marek 4,35 - 41

Bratři a sestry,

                prosba o boží ochranu je pro nás lidi asi to nejpřirozenější a nejobvyklejší. V krizi se s ní k Bohu obracejí i ti, kdo si na něj jinak ani nevzpomenou. Přejeme si uniknout všemu zlému, toužíme po bezpečí pro sebe i pro své blízké. Na tom není nic zlého. Záliba v utrpení a bolesti a potřeba pohybovat se pořád na hraně mezi životem a smrtí jsou spíš příznakem duševní poruchy než odvahy nebo víry. Bible nás také neustále ujišťuje o tom, že nás Bůh chrání, vysvobozuje od zlého a starobylým výrazem řečeno „ostříhá“, což nemá nic společného s účesem, ale se stráží. Bůh střeží náš život.

                Ovšem podobně jako v otázce hmotného zabezpečení života, o kterém bible také říká, že si o ně nemusíme dělat starost, protože Bůh ví, co potřebujeme, a je štědrý, by byl osudový omyl, kdybychom to svědectví o boží ochraně pochopili jen jako potvrzení naší starosti o vlastní bezpečí a všechno jí podřídili.

                Riziko a ohrožení totiž nejsou jen dílem zlého nebo důsledkem nerozumu, hazardu a neopatrnosti, kterým je třeba se vyhnout.  Obojí je součástí té cesty, na kterou Ježíš své učedníky pozval.  To z jeho popudu se vydali na moře, aby se přeplavili na druhý břeh. Proto se skutečná víra neprojevuje jen starostí o vyváznutí a přežití, ale spolehnutím na to, že tomu, kdo nás k té plavbě vyzval, o nás opravdu jde, a tak je nejdůležitější obavám odolat a vydržet s ním na cestě, která si nevystačí jen na vlastním písečku mezi svými, které nejde jen o našince, ale má zájem i o ty z druhého břehu. Důvěra v boží ochranu se osvědčuje tím, do čeho jsme s to se třeba i se svými obavami pustit, ne přesvědčením, že se nám všechny trable vyhnou.

                Když vypráví tenhle příběh evangelista Matouš, neozve se z úst učedníků ani náznak výčitky, ale přímo vzorová modlitba: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ A přesto od Ježíše slyší: „Proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“  Je opravdu otázka, co znamená důvěra, že je Ježíš pánem i nad všemi rozpoutanými živly. Pokud je pro nás jen odpovědí na starost o vlastní bezpečí a přežití, pak jsme asi vedle. Nevyznáváme přece toho, kdo bez všech problémů životem proplul, vyznáváme Krista ukřižovaného, toho, kdo pro druhé sám sebe zmařil. A věříme, že i když šla ta loď života ke dnu, tak to nebyl krach, ale zdroj naděje a života. O tom je třeba přemýšlet. Amen.