Pavel varuje před křesťany, kteří mají zalíbení sami v sobě. Podle něj jsou to ti, kdo jsou přesvědčeni, že oni hoří jen pro pravdu. Že oni na rozdíl od jiných, zastávají čisté učení. Že oni to mají v hlavě srovnané a mají před sebou jasný program.
Jsou to lidé, kteří došli daleko. A zabývají se otázkami víry více než druzí. Zabývají se otázkami života a smrti. Zabývají se mnoho otázkami po Bohu, po jeho vůli, po jeho činech.
Jsou to dobří lidé. Vždyť to co se děje v kostele, co se děje v biblických hodinách, co se děje při každém shromáždění církve se nějak týká víry, člověka, života, smrti, Boha. Každé shromáždění jako dnes pomáhá si to srovnat v hlavě, přerovnat, utřídit. Tak co je na tom špatného? Ano, je to dobré. Tohle Pavel nezpochybňuje. Je to dobrý proces. Dobrá věc.

Pavel upozorňuje na další fázi procesu. Objeví se pokušení, které nikdo nečeká. Tito dobří lidé, my, se dostáváme do zvláštního nebezpečí. Číhá na nás pokušení, že začneme mít zalíbení sami v sobě. Začne se nám to líbit, kam jsme došli. Začne nám to imponovat, že jsme dál než ostatní. Kdo je dál na cestě víry má skutečně jakoby odstup od mnoha chyb, zbavil se jisté nemotornosti víry, neobratnosti. A aniž to tuší, začne pomalu a pak stále víc obracet pozornost k sobě a začne ztrácet ze zřetele Krista.
A to je chyba. Pokušení pak vítězí. A dosáhne toho, že celé to úsilí jít kupředu ve věcech víry se znehodnotí. Proč?
Křesťanovo poznání nesměřuje k sobě samému. Směřuje ke Kristu. Nejde o to, abych já měl pravdu. Jde o to, aby Kristus měl pravdu v tomto světě. Aby jeho pravda měla prostor. Aby jí bylo tvořeno místo. O to jde. Jde o Krista. K němu jdeme, jeho následujeme, jeho posloucháme. Jeho napodobujeme, od něj se učíme.

Tím můžeme uzavřít prvou část ? Pavel ze své zkušenosti varuje nás všechny. Pozor, vy kdo žijete vírou, ptáte se, hledáte, tlučete. Pozor vy, kdo máte dojem že se vám otevírají nové obzory víry, vy kdo jste pochopili evangelium s novou netušenou silou. Vám hrozí aktuální nebezpečí, že se začnete zabývat sami sebou a Krista přestanete potřebovat.

Co tedy máme dělat?
Pavel odpoví, napodobujte Krista! Napodobujte to, jak jednal. Dívejte se na něj jako na pravidlo života.
Zdá se to velmi široké pole, napodobovat Krista ? jak? V čem? V této souvislosti onoho pokušení, že pokročilí ve víře se zahledí do sebe a Krista ztratí Pavel doporučí - napodobovat jej v tom, jak nás přijal. Tak jak on přijal nás, tak smíme my přijímat lidi kolem nás. Kristus nás přijal všechny tak jak jsme. Se všemi slabostmi a hříchy. Nechtěl, abychom se napřed změnili a za ním šli. Zemřel za nás, hříšné, všelijaké. A to co získal svou smrtí a svým vzkříšením nám zadarmo dal. A tím nám daroval největší změnu, která se s námi vůbec mohla stát.
Najednou vidíme, jak se to přetaví do praxe. Věnovat pozornost Kristu a ne sobě se projeví v tom, jak jednám s lidmi kolem sebe. Jak vážně beru Krista se promítne do toho, jak vážně beru bližního.

A proto Pavel dodá ? my silní, jsme povinni snášet slabosti slabých. Už jsme to jednou měli v Pavlových textech ? slabší a silnější ve víře. Dospěli jsme k tomu, že slabší ve víře je ten, jehož víra není tak silná, aby unesla odlišnost druhých.
A ti, kdo jsou silnější, unesou odlišnost druhých, mají vzít ty slabší sebou.

Zde to Pavel rozšiřuje o další nebezpečí. Že ti silnější nastaví svou víru jako měřítko pro ostatní! Jako laťku, kterou když ostatní nesplní, tak špatně věří. A musí se polepšit. A do té doby se s nimi nebudu bavit.
Hodnotou druhých je, že patří Kristu. Hodnotou druhých není, že plní moje představy, jak má víra vypadat.
To platí nejen ve sboru, ale i v rodině, v zaměstnání. Kdo to má v hlavě srovnané nesmí terorizovat ostatní tím, že jim bude nutit, aby to měli srovnané stejně jako on. Manžel, který dobře ví, jak věci mají být nemůže nutit svou představu o životě manželce a dětem. Ten, kdo se rozhodl žít ekologicky musí unést ty, kdo ekologicky nežijí. Ten kdo se rozhodl poslouchat klasiku musí unést že druhý poslouchá dechovku. Hodnota druhých je v tom, že patří Kristu, proto jsou hodni i mé úcty. Takoví jací jsou, tak jak myslí.

Že to je málo, přijímat druhé tak jak jsou, podobně, jako Kristus přijal nás?
Pavel by odporoval. To, že druhé přijímáme tak, jak Kristus přijal nás, to je to největší co můžeme udělat. Pak se něco děje. Hoří plamínek. Chce to trpělivost. Chce to odložit představu, že to bude tak, jak já to vidím. Přijmout druhého jaký je. Být s ním. Nechat druhému jeho originalitu. A pak se cosi začne dít. Pak se Boží království chytá drápky země, zapouští kořínky, něco se děje. Sůl je slaná, světlo svítí, Kristova oběť se dotýká každého, kdo žije. Jeho království se blíží a nic je nezadrží.

To první ? Hrozí nám nebezpečí, že najdeme zalíbení v tom jak nám jde následování Krista a na Krista zapomeneme.
Druhé ? Co proti tomu dělat? Napodobovat Krista v tom, jak nás přijal. Bez podmínek. Tak přijímat ostatní
Třetí ? silnější ve víře nesmí druhé týrat představami o tom, jak musí žít, aby byli dobří. Protože hodnota druhých je v tom, že patří Kristu.