Podřizujete se vládní moci? Asi se zavrtíme a v duchu odpovíme, ano i ne. V drtivé většině asi ano. Nelíbí se nám sice slovo podřizujeme, asi bychom řekli ? respektujeme, uznáváme.

A co když bude státní moc nařizovat něco proti Bohu, proti životu? Platí stále, nepodřizujte se?
Ta slova byla a jsou provokativní, vždy rozčilovala. Vyvolávala představu krutých panovníků, kteří nemilosrdně týrají své podřízené a k tomu jim čtou slova apoštola. Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Kdo se vzpírá vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu.
Vidíme vězně v táborech nacistických, komunistických. Kolik jich bylo i z našeho sboru. Bratr Tomášek z Račic vyprávěl, jak v Jáchymově v padesátých letech, svázání po pěti ostnatým drátem, byli hnáni bosí, sněhem a mrazem 5 km do práce. A my smíme ve své fantazii můžeme vidět dozorce, jak si čte tato slova a spokojeně pokyvuje hlavou, je vše v pořádku, sedí to podle Bible, jen ať se podřídí státní moci.

Jak to ten Pavel, asi, myslel?
Pavel zřejmě bojuje proti anarchii. Tak mnozí vykladači. Bojuje proti té krajnosti, která asi nám, středoevropským křesťanům, nehrozí. Anarchie. Bojuje proti myšlence, že křesťan je něco víc a žije jakoby mimo tento prostor. Že si jako křesťan mohu dovolit nerespektovat stát, zemi, podmínky v nichž žiji. To nelze. Křesťan je částí státu. Nelze se vyčlenit. Nemůžeme říci - my jsme jiná společnost než ta kolem nás. Máme jiná pravidla. To není pravda, my jsme součástí této společnosti a jejich zákonů

Pavel rozhodně nepopírá moc a vládu Kristovu. Mnohokrát ve svých dopisech vyzná, že všechna moc je v Kristu skrze něho a v něm je vše stvořeno, všechny věci.
I v tomto listu do Říma je tolikrát jasně pověděno, že patříme Kristu, že jsme jeho, že nás od něj nikdo neodloučí, že je jasné, že Pavel nenabádá k tomu, aby nám byla světská vrchnost nad Boha.
Ostatně, napadají nás mnohé biblické příběhy, kdy tomu tak nebylo. Mojžíš by pak musel poslechnout faraona a odejít z Egypta s nepořízenou, Boží proroci by neposlouchali živého Boha ale své krále. Daniel a jeho mládenci v Babyloně. A mnohé další.
Takže ? jakési minimum, v Římě zřejme byly skupiny či jednotlivci, kteří by se chtěli vyčlenit ze společnosti a žít podle svých vlastních pravidel.

Cítíme, že to je sice dobré vysvětlení, ale pořád to v nás nespokojeně hýbe. Jak to je? Do jaké míry se kryje státní moc a Boží moc? A kdy to začne, že se už nekryje? A jak se to pozná? Jak dlouho je moc světská respektovatelná a kdy už není? Kdy je třeba začít se chovat jako dvě porodní báby, Zefora a Fua, které neposlechly faraona a nechávaly izraelské chlapce naživu?
Kdy začíná vzpoura proti nadřízenému státnímu režimu? Kdy je třeba říci ne?
Kdy se to rozpojí, až dosud jsem poslouchal státní moc a teď už nebudu a nechci a nechť mně v tom Bůh pomáhá?

Ten bod, kdy se to od sebe oddělí nějak souvisí se svobodou. Boha poznáváme jako toho, kdo dává svobodu. Já jsem Hospodin Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl z otroctví. Bůh dává svobodu. Tvoří svobodu.
A co Kristus. To je dílo svobody. Osvobozuje každého z nás k životu, k lásce, tvoří prostor i pro život věčný. Hlavní Boží skutky směřují k lidské svobodě. Tak nejmocněji Boha poznáváme.
Pak je tedy proti Bohu to, co svobodu bere. Co svobodu ničí. Co ji hubí. A pokud je to státní moc, pak je třeba se vzepřít. Tam se to dělí. Když je svoboda upírána mně, bližnímu, skupině.

Prolíná se to v hlavě. Ve čtvrtek byl den památky obětí holocaustu. Smíme se při všem utrpení a zatajeném dechu se také učit, jak zlo fungovalo. Kdo si přečetl příběh naší novoměstské spoluobčanky, knihu Hanin kufřík, má ten model, jak zlo fungovalo, odhalený a zřejmý. Samozřejmě i v jiné literatuře o té době.

Nejprve zákaz chodit po osmnácté hodině ven. Představte si to. Vašim spoluobčanům, kamarádům, přátelům stát zakáže chodit po osmé večerní ven. Pak zákaz vstupu do kin, restaurací. A pak nošení hvězdy. Zákaz cestování. Zákaz vstupu dětí do škol, pak zákaz chůze po chodníku. Krok za krokem se omezovala svoboda. Zdánlivé nic. Jedno odseknutí svobody ? to přece nestojí za řeč. Druhé, už je strach a nejistota. Třetí, další a je zle.

Žijete mnozí, kdo to ještě vidíte před sebou. Židovské spoluobčany, jak odcházejí brzy ráno na transport, na nádraží. Viděli jste poslední jiskřičky svobody. Ještě se dalo teoreticky ukrýt, utéct. Ještě to byla jakási svoboda, ale už jen její stopy, kapky. Mizela před očima. Tak rychle zmizela, jak dlouho trvala cesta od domu k nádraží. Během té cesty se vypařilo vše. Příchodem na nádraží bylo po svobodě. Vojáci, psi, pušky. Už se nedalo uniknout. Tam sklapla poslední část mechanismu, která sebrala svobodu a život. Po příchodu na nádraží v Novém Městě, na seřadiště u Veletržního paláce v Praze, na tisíce jiných míst v Evropě už bylo zřejmé a jasné, že to je zlo. Už se neskrývalo. Bylo vidět. Bylo ovšem pozdě.

Začalo to zákazem chodit po osmé ven. To se ještě dá přežít. Skončilo to tábory, které se přežít nedaly.

Souviselo to se špatným pochopením vztahu k vrchnosti? Jeden z těch, kdo zázrakem přežil Osvětim popisuje příběh své rodiny. Jeho otec, učitel malého maďarského města na rumunských hranicích. Dostal obsílku, kdy mají přijít na nádraží k transportu. On, jeho žena, a dvě děti. Rumunská služka v noci s pláčem přišla, tajně, že jim pomůže utéct. Provede je přes hranice, má připraven úkryt, sežene jízdenky. Ještě to šlo. Pojďte, teď. Otec v sobě nepřekonal strach z toho, vzepřít se státní moci. To přece nejde. To se nedělá. To bylo něco, co nikdy nedělal. Byl členem městské rady. Nabídku nepřijal. Zahynul i se svou ženou a dcerou v koncentráku.

Co my dnes s těmi slovy apoštola Pavla? Mají dvě úskalí. První je anarchie. Asi není náš případ, že bychom toužili po anarchii a odmítali zákony a řád státu.
Druhé úskalí, nerozeznáme, kdy se začne oddělovat zlo od dobrého. Kdy moc státu začne jít jiným směrem než Boží moc. Úskalí, hrozba, že to zase nepoznáme. Děse se to totiž Nepozorovaně. Bez varovného signálu.

Smíme se poučit. Tehdy je zle, když se začne brát druhým svoboda. Ve velkém i v malém. Skupinám i jednotlivcům. Ve státě, i ve škole i v rodině. Začíná to tak, že nějaká moc jde proti směru moci Boží.
Začíná to nenápadně. Využívá to prostředí lhostejnosti a strachu. Na nás je poznat poznávat a říci, ne, tohle je proti Bohu, proti člověku a proti životu.

Vzkříšený Kristus řekne, dána je mi všeliká moc na nebi i na zemi. Jemu je dáno. Přijměme to jasně, klidně. Všechna moc patří tomu, v jehož jméno jsme pokřtěni. Jehož jméno neseme. Proto reagujme vždy, když to co patří Bohu, svoboda, začne být po nepatrných kouscích osekávána. Svoboda moje, svoboda bližního, to je i Boží svoboda!
Pane, dávej nám svého Ducha. Bez jeho síly jsme slepí, nic nevidíme a nic neslyšíme. Amen