Apoštol Pavel napsal tento dopis někdy kolem roku 55. Psal jej zřejmě v Korintě. Adresáty, římské křesťany, osobně neznal. Nikdy v Římě nebyl. Na cestu do hlavního světového velkoměsta se chystal. Že tam dorazí jako vězeň, to nevěděl.

Těm, které hodlá navštívit, se představuje. Pavel, služebník Krista Ježíše. To je jeho vizitka. Tak sám sebe popisuje. Nepíše o tom, že je vzdělaný, nepíše o svých zásluhách, nepíše kolikrát byl v nebezpečí smrti. To vše má čas, nyní to není podstatné. Hned na počátku jasně nastaví výhybky. Jde o Krista. To co se děje, to co se bude dít, to vše směřuje ke Kristu. Jde totiž o život. A život máme díky Kristu. A celý dopis je o tom. Jak se mne týká že Kristus ze mne zemřel a žije. Co to pro mne znamená. Co se mi otevírá, co se tím mění, co získávám a co mohu klidně oželet.

Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti. Všem vám v Bystřici na Pernštejnem i v Novém městě na Moravě, kdo čtete na internetu, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti. Všem vám ? slyšíte? Ne někomu, ne tomu ano tomu ne ? všem ? milost Vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Vám nechť se děje Boží milost a Boží pokoj. Vám, s vašimi starostmi i neduhy, krásou i originalitou. Vám patří milost a pokoj. Jak se to děje, že nám to patří? Skrze Krista. On se postará aby to tak bylo.

A pak děkuje Pavel za křesťany v Římě. Za to, že se stal zázrak a lidé, kteří se možná dosud neznali, se scházejí, modlí se, vykládají Písmo ? starý zákon a hledají Krista.
To nás také někdy přemůže. Jaký to je zázrak, že se dnes lidé scházejí, katolíci, evangelíci, zde, i jinde. Jen se podívejte kolem sebe, některé znáte, jiné neznáte, jiné byste nepoznali, nebýt společných shromáždění. Někteří jsou vám sympatičtí, jiní méně, ale Kristus je mocnější než nelady a tak jsme zde.
A to se máme kde scházet, je zde čisto, nefouká ledový vítr, slyšíme ve svobodě, nemusíme mít strach, kdo to na nás práskne, že jsme tady, kdo si dělá čárky, jestli zde náhodou nebyla nějaká narážka, která by oslabila stát či stranu.
Samozřejmě, vždycky to může být lepší. Vždy se nás může scházet více, vždy se můžeme více modlit, vždy může být kázání lepší, vždy může být prostředí více udržované. To ano, ale kvůli tomu se nemusí vděčnost odstranit jako nepatřičná. Máme mnoho. Díky Bohu.

Modlit se za sbor. Svůj, za sbory ostatní, církve, jednoty, ? aby bylo možno zvěstovat a slyšet a nést plody toho, co se slyší.
Modlit se za to, aby se ti kdo sem chodí, se dokázali smířit, odpustit, hledali přinejmenším cestu k sobě.
Pak Pavel píše, že se cítí se být dlužníkem. Že už dávno chtěl zvěstovat Krista v Římě. To je takový nepříjemný průvodič odpovědného života. Že stále druhým, nebo sobě, něco dlužím, že by to mohlo být lepší, že bych se mohl více věnovat, už to mohlo být hotovo.

A pak přejde od touhy být v Římě k vyznání - Nestydím se za evangelium Kristovo. Zvláštní slovo. Stydíme se většinou za nějaký nedostatek. Za to, co není jak by mělo být. Zvláštní pocit nejistoty. Něco by mělo být jinak. A není, tak tady to je, no.
Pavel odmítl, že by se měl za evangelium stydět. Není zač se stydět. Nač asi narážel, proč by se vůbec měl stydět?
Asi tušil, že to nebude v Římě snadné. Město vzdělanců, vysoké kultury. Ostražité na nové věci. Jen tak něco je nepřekvapí, jen tak něco ti římané nepřijmou. To je jedna možnost nejistoty. Moudří vzdělaní lidé. A evangelium, takové obyčejné, není to málo, loudí se spodem pochybnost?
A zároveň platí i opak. Řím je město velkého úpadku. Poklesu mravů a hodnot. Otrlé a hrubé. Kdo pracuje v terénu, drsných provozech, to zná. Jakási váhavost, mohu cosi tak křehkého jako je víra nabídnout tomu hrubému prostředí? Smetou mě, zesměšní. Oplzlé vtipy, hrubé narážky, copak mohu rozbalit evangelium, nabídnout? Copak to jde?

Pavel dopředu hlásí ? vím o těch úskalích a nestydím se. Ani před kulturními a vzdělaneckými špičkami, ani před drsným světem zkažených hodnot.
Proč se nestydí? Protože že evangelium je moc Boží. To co bude v Římě nabízet není jeho vlastní výrobek. Nemusí se třást, jestli je dobře vyrobil. Evangelium které bude zvěstovat je Boží síla, ne jeho. Ono bude tvořit. Ono se bude obhajovat. Evangelium - dobrá zpráva o záchraně člověka v Kristu, je moc. Doslova síla. Evangelium není slabé. Není nevýrazné. Není mdlé ani nejisté. Je moc, která působí sama. Ano, je třeba evangelium zvěstovat. Avšak netřeba se bát, co bude dál. Ono je sílou která razí cestu ke spasení.

Pavel nepíše, že evangelium má sílu. Ono je síla. Proto se Pavel za ně nestydí. Nakonec, Bůh se za nás nestydí, Kristus se nestydí stát se člověkem a být našim Pánem. Co by se styděl Pavel.
Jakoby Pavel řekl, kulturní špičky ? no a co. Uvidíme. Evangelium je moc a působí, a tak ? přijmou, nepřijmou. A drsné prostředí zkaženého světa? Tam je naděje možná ještě větší. Ti lidé přece touží po naději, touží po čistotě, i když to hrubými řečmi přebíjejí aby to nebylo poznat. Moc evangelia je může změnit.

A ta síla evangelia vede ke spasení. K záchraně. Je to moc, která člověka tlačí k Bohu, k životu.

A co člověk? Co my? Pavel je dávno mrtev, stal se teologickou autoritou. Bůh, evangelium to jsou pojmy, člověk je slyší kolem sebe, kde kdo je nabízí. Co já?? Kde je mé místo v té události Bůh, Kristus, evangelium ? jak se toho mohu chopit?
Nástrojem pro uchopení je víra. Víra v Boha, důvěra v Boha, důvěra k Bohu. Platí to Židům, kteří jsou v Římě, platí to pohanům, kteří jsou v Římě. Snad bychom dnes mohli říci, platí to těm, kdo jsou v církvi odmalička i těm, kdo jí objevují. Nikdo není vyřazen, každý má možnost a šanci být v kontaktu s Boží mocí, evangeliem. Vírou.
***
Vám, kdo jste Bohem povoláni tak, že jste přišli do shromáždění Božího lidu platí ? vám nechť se děje milost a pokoj od Boha. Nemusíme se tvářit skromně ? díky Kristu se tak děje! Smíme klidně milost i pokoj přijmout.

Je to zázrak, že se různí lidé scházejí aby spolu zpívali Bohu k slávě, spolu se modlili a přijímali zvěstované slovo.

A modleme se za svůj sbor i za okolní sbory všech církví a jednot. Ať ten zázrak neuvadá.

Stydět se za evangelium není třeba. Je to Boží moc, která působí. My ji smíme přijmout, nebo odmítnout. A druhým nabízet.

Ta moc je dobrá, protože proudí směrem k životu.
A my máme nástroj, jak se do toho proudu, který vede k životu, zařadit. Víru.
Amen