Uložit kázání jako mp3.

Čtení: 1. list Korintským 12,12 – 27

Text: Lukáš 16,19 – 31

Bratři a sestry,

                dodneška, jsme-li vyčerpaní, rozlámaní, nemocní a nemohoucí, říkáme o sobě – a to nejen věřící – že jsme lazaři. A nemocnice, zvlášť vojenské, se donedávna běžně nazývaly lazarety. Je to příklad toho, jak jsou některé biblické příběhy v obecném povědomí a snad i podvědomí hluboce zažité. Právě podobenství o Boháči a Lazarovi k nim patří. A tak se může stát, že když ho čteme, tak si ho v duchu jen jakoby odfajfkujeme – „Jo, Boháč a Lazar, jasně, to známe, víme, o co jde“, a ani si nevšimneme, jak je v mnoha ohledech zvláštní.

                Jedná se například o jediné biblické podobenství, které se odehrává na onom světě. A co je ještě zvláštnější, že ačkoli mluví o onom světě, tak v něm po Bohu není ani památka. Vůbec se v něm nevyskytuje. Ani o Synu člověka v něm není řeč. Jen o lůnu Abrahamově. Na první pohled na něm vlastně není nic očividně křesťanského. Jakoby šlo spíš o příběh z Talmudu nebo z Mišny, zkrátka ze židovské tradice.

                To není náhoda, bratři a sestry. Obdobná – a starší – vyprávění o boháči a chudákovi, jejichž úděl se po smrti úplně obrátil, v ní totiž najdete. A nejen v ní. I v egyptské nebo řecké tradici byste je našli. Co s tím? Dostalo se tedy tohle podobenství do bible omylem? Nebo je Ježíš plagiátor, který vykrádá cizí duchovní poklady? A máme se jím vůbec zabývat, není-li původní?

                Originalita ovšem vždycky netkví jen v původnosti námětu. Určitě jste někdy slyšeli, jak třeba hudebníci hrají variace na známé téma některého z klasiků. Právě proto, že posluchači původní skladbu dobře znají, vynikne osobitý přístup interpreta. A tak je to i u převyprávění obecně známých příběhů, třeba pohádek. Co je vlastní poselství vypravěče, to se pozná na drobnostech, které přidal, vynechal nebo trochu pozměnil. Díky nim může celý příběh vyznít také o dost jinak než ten původní. Rozhodující a podstatný nemusí být základní děj, ale jak ho kdo vypráví.

                Potíž ovšem je, že my už ten příběh asi známe jen z Ježíšova podání, a tak nám jeho specifický způsob vyprávění uniká. Chybí srovnání s obecně známou verzí, která kolovala v mnoha podobách. Já se vám je teď proto pokusím shrnout, abychom měli šanci poznat, co je pro tu Ježíšovu variaci vlastní.

                V těch tehdy známých příbězích šlo vždycky o pohřeb dvou mužů. Jeden byl bohatý, druhý chudý. A na onom světě to je ve všech úplně obráceně. Chudý si užívá v blízkosti toho kterého božstva, zatímco boháč se souží. Pravda pokaždé trochu jinak. Ve vymýšlení trápení a trestů máme my lidé fantazii opravdu bohatou. Ale všechna ta vyprávění se shodují v tom, že jde o zaslouženou odplatu. Chudák si změnu zasloužil pro své dobré činy a ctnostný život a boháč naopak. Do tohoto poučení či varování všechny variace ústí.

                A teď si teprve můžeme všimnout, jak tohle obecně náboženské téma podává Ježíš. I on vypráví o boháči a chudákovi a také v jeho verzi dojde po smrti k radikální změně. Ale něco podstatného tu chybí a něco zase přebývá.

                V celém podobenství nepadne ani slůvko o tom, že by boháč udělal něco zlého a Lazar něco dobrého. Jejich mravní hodnocení tu chybí. Boháč se, pravda, jeví jako požitkář, což je nám střídmým – nebo možná závistivým - evangelíkům, vždycky podezřelé. Ale vzpomeňte si na známé podobenství, které má Lukáš v předcházející kapitole a o kterém tu nedávno kázal Jiří Beneš – o ztraceném synu. Ten je po svém návratu od Otce také skvěle oblečen a o hostině, kterou mu vystrojí, užije Lukáš naprosto stejný výraz jako zde o boháčově hodování. V domě Otce si všichni užívají.  Užívat si života není hřích, ale – jak zdůrazňuje biblický Kazatel – jde naopak o boží dar. Snad jen, že o životě boháče jakoby nešlo říct nic víc. Ani jméno v podobenství nemá. V celé své nádheře a zajištěnosti je jaksi tuctový. To Lazar i ve svém soužení má svoje jméno, svoji bolest, svoji osobitou tvář. Ale ani o jeho mravnosti tu nepadne ani slovo.

                Bezesporu je tu něco špatně, ale jakoby to nemělo co dělat s naší individuální vzornosti. Jakoby nešlo jen o naše dobré nebo špatné skutky, které si můžeme každý přičíst a z nichž většinou vychází naše sebehodnocení. Ježíš také nevykládá jen o dvou od sebe oddělených osudech. V jeho podání se nemění jen jejich individuální úděl, ale především jejich vztah. Lazar tu najednou není jen jako politováníhodný chudinka. Boháč najednou poznává, jak moc ho naopak potřebuje, jak je pro něho důležitý, jak je sám na vztahu k němu závislý.

                V Ježíšově podání se z příběhu o odplatě za naši individuální mravnost stává příběh o významu spolužití, ve kterém se vina i dobrota jeví trochu jinak.

                Když německý filosof Karl Jaspers promýšlel po druhé světové válce otázku viny, aby svému národu pomohl nalézt cestu k obnově, dospěl k tomu, že kromě kriminální, politické a morální viny existuje ještě vina, kterou nelze postihnout ani právně, ani politicky, ani morálně. Nezáleží v tom, že někdo udělal něco vyloženě zlého. Spočívá prostě v tom, že člověk přežil, ačkoli jiní vedle něho nepřežili, v tom, že prostě přijímáme možnost života jako něco soukromého, co může existovat bez ohledu na druhé. Nepřítomnost této základní a bezpodmíněčné solidarity, která nám dovoluje žít a být spokojený bez nasazení za totéž pro druhé, v tom je podle Jasperse základ viny nás všech.

                Totéž, myslím, odhaluje příběh o boháči a Lazarovi. Nejde o bohatství. Na to se soustřeďuje spíš závist než Bůh. Nejde ani o naši osobní vzornost a bezúhonnost, kterou lze vykázat. Jde o ty dva absolutně oddělené světy, které mohou existovat v nejužším sousedství. Život bez vztahu to je podstata viny.

                Neproviňujeme se jenom zlým jednáním, proviňujeme se nevšímavostí, životem bez vztahu, sólovým štěstím, tím, že se dovedeme spokojit jinak než ve sdílení. A četné Ježíšovi střety se zbožnými a vzornými farizei ukazují, že to platí nejen o štěstí hmotném, ale i duchovním.

                Jenže ona to není jenom vina, s kterou by šlo, pokud má člověk dostatečně hroší kůži, žít. Ona je to především skutečná prohra. Protože život, a na to nás upozorňuje naše smrtelnost, se neděje v naší režii. Už zítra se může naše soběstačnost ukázat jako osamělost, která vyděsí. Mít ohled na druhé to není bůhvíjak záslužná činnost, ve které děláme milost druhým. My ten vztah potřebujeme úplně stejně.

                 Proto žijte v lásce, žijte s otevřenýma očima, rozhlížejte se okolo sebe, kdo vás potřebuje - může to být ten, okolo kterého denně procházíte bez povšimnutí. A máte-li se dobře, nevyčítejte si to, jen si dejte pozor, abyste kvůli tomu neotupěli, abyste si nevystačili sami a nebyli proto k ostatním osudově slepí. Oni potřebují vás a vy možná ještě víc je. Není totiž žádných jenom potřebných chudáků a jenom soběstačných boháčů, kteří mohou udělovat almužny. Všichni jsme potřební. Potřebujeme se. Protože život bez druhých je fiasko.  Žijte tak teď, dokud je čas, jednou by mohlo být pozdě.

        To není strašení záhrobím a ohněm pekelným. To je reálný pohled, který si je vědom omezenosti vlastních obzorů, které může už

zítřejší den změnit. Z něho roste pokora, ve které je naděje i pro budoucnost, kterou zatím neznáme. Bez ní nás ale nikdo a nic nepřesvědčí.

                A to je asi největší zvláštnost Ježíšova podobenství. Když jde o to, co může jeho bratry uchránit před fiaskem, nahraje boháč Ježíšovi i všem křesťanům na smeč: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání – změní se.“ Každý reklamní stratég by nad touhle nahrávkou zajásal. Tady se přímo nabízí, aby člověk svoje křesťanství prodal, aby se potvrdilo jeho plus například před židovstvím. Kristus přece z mrtvých vstal a přišel. To na to přesně sedne.

                Jenže Ježíš, nebo evangelista Lukáš, tuhle reklamní příležitost bez povšimnutí přejde. A nejen to, on ji ještě shodí: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Vzkříšení není záruka ani přesvědčovací argument. I je lze přijmout jen jako další možnost pro naši sobeckou touhu po životě.

        Láska ve vzkříšení věří, ale víra ve vzkříšení lásku nezaručí. K ní nás může předejít i pravověrný žid. Záleží asi právě na tom, zda hledáme jen informace ze záhrobí, abychom sami uspěli, nebo prostě důvěřujeme, že život v lásce s druhými je věčný. Amen.