čtení: Jozue 24,19 ? 28
text: Marek 14,26 - 52

Bratři a sestry,
jestli to svedu, chtěl bych o postních nedělích vykládat při bohoslužbách do velikonoc postupně pašijní příběhy. Čteme je obvykle najednou ve čtvrtek před velikonocemi, a tak na ně málokdy kážu. Přitom právě tahle část, jak ukazuje i její rozsah, je v evangeliích ústřední, je nabyta obsahem a je pro naši víru snad nejpodstatnější. Tvoří jádro křesťanství. Zrovna ten úryvek, který jsme dnes slyšeli ukazuje, jak je pro víru nesmírně důležité mít před očima Kristovo utrpení a dobře mu porozumět. Na tom možná skutečnost našeho křesťanství závisí.
Víra, věrnost, život s Kristem, to není záležitost snadná a už vůbec ne samozřejmá. Je to spíš div a zázrak, jestliže v tom člověk jenom neselhává. Jsme jistě povoláni k tomu, abychom k víře zvali, ale myslím, že má-li jít skutečně o pozvání k životu s Kristem, pak k němu nemůžeme jenom povzbuzovat. Pak by to pozvání mělo provázet také varování, nebo upozornění, že se při tom člověk pouští do podniku, který nezvládne, který bude nad jeho síly, že je třeba připravit se na prohry, protože se při něm člověk sám v sobě zklame.
A není to jen otázka naší vůle, jak se většinou domníváme. Mám, bratři a sestry, stále větší pochybnosti nad sliby, které tak často v církvi skládáme. Slibují rodiče při křtu, slibují snoubenci při svatbě, slibují presbyteři, delegáti konventů a synodů, slibují faráři při ordinaci. A jsou to sliby tak velké, že se mi při tom vždycky podlamují kolena. Často se mi vybaví právě ten rozhovor z cesty do Getsemane a říkám si, jak můžeme v církvi, kde ho čteme, tolik stavět na naší vůli? Už Jozue brzdil boží lid, když odhodlaně sliboval Bohu věrnost: ?Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý? Budete svědky sami proti sobě?. Zapomínáme na to. Nepochybně myslíme své sliby a vyznání upřímně. Oni je tak jistě mysleli i ti izraelci, Petr a ostatní učedníci. Jenomže si nikdo z nich neuměl nebo nechtěl připustit, jak málo se zná, a především, jak málo zná Boha.
Zůstat s Bohem, zůstat s Ježíšem totiž není ani tak věc odhodlání a pevnosti nebo odvahy, tedy toho, co člověk vydrží a snese. K takovému pochopení trochu zavádí ne úplně přesný nový překlad, podle kterého Ježíšovo varování zní: ?Všichni ode mne odpadnete.? Ale původně Ježíš upozorňuje svoje učedníky na něco trochu jiného. Z kralického překladu, je to zřejmé. Podle něho Ježíš říká: ?Všichni vy zhoršíte se nade mnou této noci.? Neopustíte mne proto, že byste nebyli dost pevní, silní a odvážní, ale proto, že bude mít ta věrnost tak zvláštní podobu, že ji budeme považovat za něco nepřijatelného, absurdního, skandálního, za něco, co je třeba odmítnout, čemu se musíte postavit. Setkáte se s Bohem z tak nečekané stránky, že v něm neuvidíte nic jiného než skandál, proti kterému se ve vás všechno vzbouří.
Příčinou vašeho odpadnutí proto nebude ani tak vaše slabost, ale právě to pevné odhodlání, síla vaší vůle, které se tak vehementně dovoláváte. Kvůli ní se vám stanu překážkou, o kterou zakopnete a padnete.
Věrnost netroskotá na vůli slabé, ale na vůli slepé, na naší duchovní malátnosti, která zaspí nejdůležitější momenty, kdy nás Ježíš přizve, ke svému zápasu, abychom mohli zahlédnout to podstatné.
Tak je to i s tou epizodou v getsemanské zahradě. Při jejím pochopení nás také plete a oslepuje, že ji vídíme jen jako otázku toho, co člověk vydrží.
Většinou rozumíme těm výzvám k bdělosti, s nimiž se Ježíš obrací na učedníky, jako prosbě o solidaritu, kterou v té těžké chvíli potřebuje. Jeho vidíme jako potřebného a učedníky jako ty, kdo selhali, protože neposkytli požadovanou oporu, protože neprojevili dostatečnou sounáležitost. Vůbec nám nedochází, kolik je v tom lidského velikášství a ani nás nenapadne, že by to také mohlo být jinak. A ono je. Však to Ježíš říká: ?Bděte a modlete se?, ne kvůli mně, ale proto, ?abyste neupadli do pokušení.? Vy to potřebujete. Kvůli sobě teď buďte vzhůru a mějte oči otevřené. A to nejen oči svého těla, ale hlavně oči své duše. Protože právě v tom mém zápase můžete zahlédnout a prohlédnout k tomu, že naše vůle není všechno, že vždycky nejde jen o to v ní vytrvat.
Je to úplně přirozené a normální, že chceme odstranit utrpení a bolest, že volíme záchranu a vysvobození. A je to dokonce potřebné. Bez toho bychom asi nedovedli ani opravdu soucítit, ani se plně nasadit pro druhé. Ježíš přece také trápení z lidí snímal, proti jeho osudovému přijímání se vehementně stavěl ? uzdravoval, křísil, lidskou bolest odmítal hlubokomyslně zdůvodňovat. Však i v té getsemanské modlitbě otevřeně vyjadřuje svoji vůli utrpení uniknout. Zápasí o to. Není stoikem, který by se smířil s utrpením jako s osudovou nutností.
A přece na své vůli netrvá a utrpení nepřijímá jenom jako věc vnucenou, jenom jako něco, co se prosazuje, protože by to nemohl odvrátit, protože by nebyl schopen tomu uniknout. Není jen nebohou obětí. A právě tohle máme spolu s Petrem, Jakubem a Janem bděle vnímat. Při tomhle potřebuje s plným vědomím být, abychom mohli zvládnout svoji vůli a obstát.
Pokud neprohlédneme k tomu, že utrpení nevinných a smrt spravedlivého tohoto není jenom neštěstí, jenom do nebe volající skandál, jenom chyba a projev nemohoucnosti, kterou je třeba odstranit, pokud v nich nepoznáme sílu věrnosti a vítězství nad tím, co nás nejsilněji ovládá, potud budeme umět vypnout svoje obranné mechanismy jenom z donucení, potud bude nade naše pevná slepá vůle vítězit a trvat a my budeme v těch vítězstvích prohrávat, opouštět věrné a odpadat od Boha.
Tváří v tvář pravdě a lásce vydané zvůli pak buď tasíme meč nebo vezmeme nohy na ramena. Ono to k sobě nemá tak daleko, jak se zdá. Obojí je projev rezignace, která moc násilí uznává a obnažena před ní prchá.
A snad proto, že by bylo lepší, aby té prohře člověk vůbec nebyl vystaven, říká Ježíš možná trochu ironicky, ale spíš milosrdně, když svůj zápas skončil a potřetí přichází: ?Teď už spěte a odpočívejte.? Ekumenický překlad to zase trochu pozměnil. Udělal z toho otázku: ?Ještě spíte a odpočíváte?? Ono to také v tom původním tvaru do toho vnějšího děje moc nezapadá. Zní to nelogicky a nepochopitelně. Ale bratři kraličtí ještě tušili, že nepochopitelnost vždycky nemusí být na škodu a že má smysl lámat si hlavu i s tím, co nám do ní nejde a tak to zachovali: ?Spětež již a odpočívejte; dostiť jest.?
Ano, ta chvíle, kdy bylo třeba bdít, skončila. Ten vrcholný okamžik, který odhaloval smysl všeho, co se bude dít, se již uzavřel. Teď už přijde jenom ten kalich hořkosti. A setkat se s ním ho bez toho předchozího, to už vám nebude k ničemu, leda k pohoršení.
Hltat tragické události bez té bdělosti, ke které Ježíš svoje učedníky zve, to nemá smysl, to je snad lepší je zaspat. Protože bez toho, co můžeme z Ježíšova zápasu přijmout, na to, abychom v nich s trpícími opravdu byli a jejich tíhu sdíleli, prostě nemáme.
A v té lidské prohře, která člověka obnažuje jako ustraše-ného zběha, si Bůh nijak nelibuje a ani člověku nepřeje, aby se na ní musel dívat. Takový pohled si důvěrou ve své hrdinství připravujeme sami.
Ježíš nám nabízí jinou důvěru a naději, kterou ani nevěrnost, jíž si neumíme připustit, neodhalí jako planou: ?Po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje. Třebaže se rozprchnete, já budu zase s vámi. I na tom útěku na vás zase budu čekat, i když vy odpadnete, moje věrnost tím nekončí. Na to vemte jed - nebo spíš: přijímejte víno a chléb. Amen.