Čtení:Římanům 9,1 ? 26
text: Genesis 25,19 - 26

Sestry a bratři,
víc než rok již společně sledujeme příběhy Abrahama. Nyní před sebou máme jeho potomky. Jeden oddíl jsem ale vynechal ? úplný závěr Abrahamova života. Vrátím se k němu. Přeskočil jsem ho proto, že dnes je součástí bohoslužeb křest. Ten dnešní úryvek ? alespoň myslím ? nám ho může v mnohém osvětlit. Skrze něj snad můžeme lépe porozumět jemu i své víře, která se ho drží.
Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka: Abraham zplodil Izáka. Izákovi bylo čtyřicet let, když si vzal za ženu Rebeku, dceru Aramejce Betúela z Rovin aramských.
Dobře to Abraham ještě na stará kolena zařídil - Syn se neoženil s žádnou kananejkou. Vzal si Rebeku z rovin aramských. Šla tedy toutéž cestou jako jeho otec, cestou, na kterou ho povolal Hospodin, cestou víry. Rodičovská péče, aby od ní manželství syna neodvedlo, byla úspěšná. Rodina bude táhnout za jeden provaz. Cesta víry má pokračování, má budoucnost, má k tomu všechny předpoklady. Vše je zařízeno.
Jenomže ono to není nic platné. Rebeka je neplodná. A čtenář bible ví ? tohle nemá co dělat s biologií. Na to se to v bibli příliš často opakuje, skoro zákonitě a stále ve stejné situaci - u Sáry, u Ráchel - matky Josefa, u Chany - matky Samuele, u matky Samsona, u Alžběty - matky Jana Křtitele. A jiným způsobem, ale přece stejně, je tomu tak i při narození Krista. Lidská potence je vyřazena ze hry. Každý další krok na cestě víry, zrod nového dějství Božího díla, života z víry provází neplodnost ze strany člověka.
Na tohle jsme my, i se všemi úspěšnými a vydařenými přípravami, krátcí. A to, co se neustále vrací jako refrém, nás upozorňuje, z čí síly, z čí potence, čí mocí se rodí něco zcela nového, díky komu má cesta víry budoucnost a Boží dílo pokračování. Gratulace, které bychom se na Abrahamově místě chystali přijímat, patří někomu jinému. Počátek života z víry, života, který bude nositelem zaslíbení, nemáme ve svých rukou. Není plodem naší uvědomělé zbožnosti, není plodem dobré rodinné tradice, není dílem naší vůle a starostlivého úsilí. To Bůh je tu při díle. Je to dar Boží, který v sobě, tak jako početí neplodné, má vždycky něco nevysvětlitelného, nečekaného, zázračného.
A to se týká, jak napíše evangelista Jan, nejen Izáka, Rebeky, Jákoba a Krista, ale každého z nás, každého věřícího. Ti, kdo věří, ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, nenarodili se z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž narodili se z Boha. Zrodí-li se víra, je to důvod k úžasu a vděčnosti, nikoli k poplácávání si po ramenou. My věřící tu jsme díky Bohu i přes to, že k tomu z naší strany neexistují žádné předpoklady, i přes svoji neplodnost.
A to jediné, co ji z naší strany prolamuje, je důvěra, ve které se otvíráme Bohu. Důvěrou se naše neplodnost oplodňuje. To je smysl modlitby, o níž tu čteme: Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla.
Jistě by bylo možné rozumět modlitbě i jinak. Třeba jako tomu správnému kódu, který otevírá Boží sejfy. Kdo jej zná a umí používat, ten si může vyprosit, co potřebuje. Mnozí svědčí o tom, že jim právě takhle modlitba skvěle funguje.
Ale kdo se přidrží příběhu Izáka a Rebeky i dál, ten k takovému pohledu může dojít stěží. Neboť to, co skrze modlitbu Rebeka přijala, má k jejím představám a přáním hodně daleko. Sama tomu nerozumí: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" ...k čemu mi to je? Má-li tak býti, proč jsem já počala?" To přece nejsou slova té, která by věděla, jak na to, která by věděla, jak Pána Boha přimět, aby jí šel na ruku. To je právě řeč víry, řeč důvěry, která se v modlitbě otevřela Bohu, dala mu důvěru a teď si s tím životem podle Boha neví rady, teď je z toho úplně zmatená, teď tomu neví hlavu ani patu a zdá se jí to všechno marné.
Je to překvapivé, je to nečekané. Máme zažitý jiný obraz víry: věřící to je přece ten, komu je všechno jasné, kdo si dovede všechno právě díky Bohu vysvětlit a vždycky ví, co se má dělat a co je správné. Biblický pohled na víru je jiný. Nečekaný, ale o to pravdivější. Není tomu snad právě tak, že věříme, že jsme svět a svůj život přijali nejen jako náhodu, ale jako dílo Boží a právě proto se často nad tím, čeho jsme svědky, bezradně ptáme, k čemu to vlastně všechno je? Proč tu vlastně jsme? Je-li tomu tak, že i uvnitř života bohem darovaného vzniká rivalita a napětí, že se i děti Boží mezi sebou strkají, k čemu ten život vlastně je? K čemu tu jsme? Jaký to má smysl? Co nás čeká?
Ano, věřící podle bible, to není ten, který všechno ví, kdo si sám odpovídá. Ať už by vždycky přispěchal se zbožným vysvětlením, nebo by jakýkoli smysl tomu, čemu nerozumí, upřel. Věřící podle bible je ten, kdo se ptá, kdo se jde dotázat Hospodina. Kdo svoje otázky směřuje k Bohu a od něho čeká odpovědi, kdo zůstává otevřený.
A šla se dotázat Hospodina. Hospodin jí řekl: "Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu."
Zvláštní odpověď, bratři a sestry. Rebeka se ptá, jaký to s tou rivalitou má všechno smysl a cíl, a Hospodin jakoby říkal: "Ano, tak to bude. To je tvůj život. A je to dokonce ještě záhadnější, než si myslíš. Navzdory všem zvyklostem i předpokladům bude silnější sloužit slabšímu, poslední bude první." Jak tomu rozumět? To přece žádná odpověď není.
Jistě, pro toho, kdo hledá pouze vysvětlení, to žádná odpověď skutečně není. Kdo však hledá, víc než jen to, aby všemu rozuměl, kdo hledá cestu života, ten tu snad může nalézt odpověď. Odpověď, která snad může znít takto:
Ano, ve tvém životě je a bude plno věcí, kterým nerozumíš, které se nevejdou do tvých představ a tak budou ve tvých očích zpochybňovat jeho smysluplnost, které budou nahrávat tomu, že je všechno marné a v prvé řadě tvoje důvěra v Boha . A slovo Boží, které do tvého života zní bude snad ještě záhadnější - "první budou poslední, slabí budou vládnout silným" - vůbec to nebude odpovídat tomu, co znáš, co se dá čekat, co je zvykem. Stojíš před tím bezradný, nejistý. Ptáš se: Co s tím?
Pak tedy slyš ujištění: To je tvůj život, to bude tvůj život. To je to, co máš k žití. Tak to je, a tak to přijmi. Žij svůj život i s tím, co se nevejde do tvých představ, co si neumíš zařadit. Žij svůj život s Božím slovem, které ti někdy připadá tak absurdní a mluví o věcech, které bys nikdy nečekal. Přijmi to všechno. Tak je to skutečné a pravdivé. To není omyl, kterému se máš vyhnout, z kterého máš utíkat do života, který by sis zařídil podle sebe, tak aby ti vycházel, abys mu rozuměl. To, že nerozumíš, že jsi třeba i zmatený a bezradný, to není chyba.
Chyba by byla, kdyby sis život sám nalinkoval a vše, co se do tvých obzorů nevejde, proto odmítl. Odmítl bys tak Boha, který tě přesahuje a který i tvou slabost a bezmoc může proměnit v požehnání. Amen.