Čtení: Jan 8,31 – 37 + Sk 5,21b – 32

Židům 13,7 - 8

Sestry a bratři,

                doufám, že neprohřeším proti evangelické tradici ani proti tomuto textu, když ho teď nebudu vykládat, ale přijmu ho tak, jak byl napsán – jako výzvu k připomenutí jednoho z těch, kdo slovo boží kázali a jehož život i smrt jsou dodnes výrazným svědectvím víry.

                Jak jistě tušíte, chci připomenout Jana Husa, mistra svobodných umění, bakaláře teologie, rektora vysokého učení pražského a kazatele z Betlémské kaple, od jehož smrti zítra uplyne 600 let.

                Nejdřív bych vám rád přečetl jeho list pražské universitě, který psal z kostnického vězení, několik dní před svou smrtí:

                Fr.Šmahel, Hranice pravdy, str.244

Když je řeč o Husovi, mluví se vždycky o věrnosti pravdě, o zápasu o pravdu, o horlivosti pro pravdu. Jistě právem. Věrnost poznané pravdě byla základním tématem Husova života.

                Chtěl bych ale teď ukázat, že tento pathos pravdy měl v jeho případě díky bibli, z které Hus vycházel, zcela určitý charakter. Myslím, že je velice důležité si to uvědomit, abychom uměli rozlišit mezi skutečnou věrností a pouhou tvrdohlavostí nebo neústupnou demagogií. Proto jsem vybral ten list pražské univerzitě. Na něm je dobře znát, že ryzost zápasu o pravdu se neměří jenom horlivostí, ale má i jiné charakteristické rysy, bez kterých o ní lze stěží mluvit. Chci vyzdvihnout tři:

                První souvisí se samotnou existencí tohoto dopisu. Hus jej píše z kostnického vězení. Od cesty na koncil ho mnozí zrazovali. Tušili, jak dopadne. I Hus s tím reálně počítal. Před cestou sepsal svou závěť. Byl si vědom rizika, které cesta na koncil představuje, a přece se na něj vydal, ačkoli mu páni v Čechách nabízeli bezpečný úkryt na svých hradech.

                Rozhodující pro něho nebyly ani vlastní bezpečí, ani jistota, že pravdu prosadí. Vydat svědectví pravdě pro něho mělo smysl i tehdy, když by to pro něj znamenalo jen prohru a oběť života. Píše o tom ostatně ještě před odjezdem v Čechách: „A nemohu-li já osvobodit pravdu ve všem, alespoň nechci být její nepřítel a toužím smrtí odporovat souhlasu. Ať svět běží, jak mu Bůh dovolil běžet.  Lépe jest dobře zemřít, nežli špatně žít. Pro trest smrti nemá se hřešit… vítězí, kdo je usmrcován.“

Právě tuhle paradoxní důvěru čerpá Hus z bible. Apoštol Pavel ji vyjadřuje výrokem, že boží bláznovství je moudřejší než lidé a boží slabost je silnější než lidé. Je to tato biblická víra v ukřižovaného Spasitele, co Husa vede k přesvědčení, že pravda se uskutečňuje a vítězí nikoli prostě úspěšným bojem nebo neústupným zápasem, ale ochotou k oběti. 

                To je tedy to první: Husova výzva „stůjte v poznané pravdě“ není v prvé řadě výzvou k boji, ale výzvou k osobní věrnosti, která neuhýbá ani před bezbranností pravdy; která se jí v důvěře drží, i když se tak vydává osobní prohře. Pravdu totiž nikdy nejde hájit jen k vlastnímu prospěchu.

                A s tím souvisí to druhé, co bych rád zdůraznil. Hus otevřeně píše i o svých protivnících, i o jejich podílu na svém ponížení a utrpení. Ale ne kvůli mstě a odvetě. Naopak prosí: „Odpusť jim Bůh všemohoucí, protože nevědí, co učinili. Za ně se s upřímným srdcem modlím, aby jim odpustil.“ A právě na to navazuje tou výzvou „stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Odpuštění souvisí s důvěrou v moc a vítězství pravdy.

                Nesmiřitelnost vůči odpůrcům a touha po odvetě nejsou projevem pevnosti. Ty plynou spíš ze strachu a z nedůvěry v moc pravdy. Nejnelidštější bývají zbabělci a po pomstě většinou volají ti, kdo se sami na pravdu nedovedli spolehnout, protože v její moc nevěřili. Ti potřebují vzít spravedlnost do svých rukou, protože jinou instanci neznají.

                Ten, kdo skutečně důvěřuje vítězství pravdy, ten se o ní nemusí bát a neztotožní ji také se svým osudem, aby musel svoje protivníky zatratit. Může být velkorysý. Může i ve svém protivníkovi vidět člověka – člověka, který se mýlí, který je tak zaslepen, že ani neví, co dělá. A právě proto s ním může mít slitování.

To je ten druhý biblický rys Husova zápasu o pravdu. Stůjte v poznané pravdě, znamená především – důvěřujte v její moc a vítězství a nepropadejte strachu a nenávisti, které musí svoje protivníky za každou cenu ztrestat a zadupat do země. Stůjte pevně i pro jejich osvobození.

A to třetí? Obvykle se jako důkaz Husovy oddanosti pravdě zdůrazňuje fakt, že neodvolal, že si do posledka stál na svém. To je jistě pravda. Ale není to celé. Kdyby zůstalo jen u toho, jaký by byl rozdíl mezi oddaností pravdě a zatvrzelostí, neústupností nebo paličatostí? Trvat na svém za každou cenu to může být také jenom výraz neochoty slyšet pravdivé argumenty. To může být také projev toho, že člověk žádnou jinou pravdu než sebe neuznává.

Proto je důležité všimnout si, co Hus už od svých studentských let mnohokrát opakuje a co píše i svým bývalým kolegům na universitě: „Proto ať by byl kterýkoli křivý smysl v kterémkoli z těch článků, toho se zříkám a svěřuji jej opravě Pána Ježíše Krista, který zná můj upřímný úmysl, nevykládaje v křivý smysl, jehož já nezamýšlím. A vás rovněž napomínám v Pánu, mohl-li byste v některém z oněch článků shledati smysl křivý, abyste se ho zřekli, ale vždy bez újmy pravdě, jež je zamýšlena.“

Hus jednoduše netrval na svém. Naopak stále vyjadřoval ochotu upustit od svého názoru, kdykoli se ukáže, že pravdě neodpovídá. Jestliže v Kostnici neodvolal, pak to nebylo proto, že by byl druhým upíral možnost hlubšího nebo lepšího poznání pravdy, ale proto, že se odmítl podrobit autoritě, která žádnou diskuzi vůbec nepřipouštěla, která žádala slepou poslušnost, která se sama s pravdou ztotožnila.

Hus chtěl být přesvědčen z Písma, protože stejně jako apoštolové trval na tom, že je lépe poslouchati Boha než lidi. Jeho neposlušnost nepramenila z osobní umanutosti a neúcty k autoritám, ale právě z toho, že autoritu, která každého člověka, včetně jeho, přesahuje, ctil.  A důsledkem této úcty není neústupnost, kterou si s Husem mylně spojujeme, ale ochota k otevřenému rozhovoru, který si Hus přál.

Pravdu sám od sebe nikdo jednoduše nemá. Pravdu je vždycky třeba hledat. Na to Hus upozorňuje svoje posluchače, tedy i nás. Ani přiznáním k němu nejsme této odpovědnosti zbaveni. Nic by si Hus nepřál méně, než abychom ho bezmyšlenkovitě papouškovali jako nějaké dogma. Bez té normy, které každá tradice podléhá a každého osobně zavazuje, by jeho zápas neměl smysl.

Hus není neomylný hrdina, který zná jen svou pravdu, ale svědek boží, který vybízí k následování Krista. Amen.