Já vám dneska musím, děcka, říct, co se mi stalo. Já si tyhle bohoslužby připravoval s jedním kolegou. Sedli jsme si ke stolu, vzali jsme si bible, že si ten příběh nejdřív společně přečteme.

A když to čteme, tak ten kolega najednou povídá: „No jo, zástupy, davy, to je jak u nás v kostele na vánoce…“ Tak souhlasně přizvukuju: „No my jsme měli na vánoce taky plno. Zvlášť na vánoční hru. A na koncert Vocatu bylo lidí snad ještě víc. To snad ani na kůru nebylo volný místo.“

A on zase: „No jo, zástupy, davy…“ Ale říkal to tak nějak bez radosti, jako by ho to ani netěšilo, sklesle. Tak povídám: „Ale to je přece dobrý, ne, že přijde tolik lidí?“ A on na to: „Jo, lidi přijdou, to jo, ale co z toho?“ „Jak, co z toho,“ divím se, „tak aspoň jednou slyšej něco o Pánu Bohu, ne?“

„To slyšej, to máš pravdu,“ povídá, „ale to je tak všechno. Minulou neděli nás bylo zas jen dvacet. A když jsem potkal kamaráda, co tam na vánoce taky byl a povídám mu: To je skvělý, žes byl na vánoce v kostele. Nechceš přijít v neděli?“, tak mi řekl: „Na vánoce to je něco jinýho, to je zvyk. Já na ty řečičky o Bohu moc nejsem, já vím svoje.“ A jiní známí mi tu hru moc chválili, jak se jim líbila, tak je zvu, ať v neděli přijdou zas. A oni, že prej v neděli dávaj v telce poslední díl Hobita a to je taky skvělý, ať se nezlobím. A pak jsme potkal paní ze sboru, tak se ptám: „Nejste nemocná? Že jsem vás od vánoc v kostele neviděl?“ A ona: „Ale ne, pane faráři, já teď v neděli doplňuju regály v Bille. To víte, člověk se dneska musí ohánět, na kostel není kdy.“ Tak si říkám, jakou to má vůbec cenu? Jestli nakonec nemá pravdu náš kurátor. Ten říkal, že kdybych se víc věnoval těm dvaceti, co choděj pravidelně do kostela, tak bych udělal líp. No řekni: Má to nějakou cenu? Tolik energie a nic z toho!“

• CO BYSTE MU NA TO, DĚTI, ŘEKLI? MÁ TO CENU, ABY SE SNAŽIL, ABY DĚLAL NĚCO I PRO TY DAVY, KDYŽ PAK TŘEBA DO KOSTELA VŮBEC NEPŘIJDOU? CO BYSTE MU NA TO ŘEKLI?

Přiznám se, že já jsem v tu chvíli nevěděl, co mu mám říct. Tak povídám: „Hele, pojď se radši vrátit k tý bibli. Musíme připravit ty bohoslužby.“ A tak jsme četli dál:

Zase ne. A ten kolega, když jsme sem dočetli, taky povídá: „Tak vidíš, to je přesně ono! Jeden se snaží, dělá, co může, a nic z toho. Ježíš ty zástupy prokouk´, taky si žádný iluze nedělal. Můžeš mluvit, ale v lidech nic nezůstane. A když zůstane, stejně je pro ně nakonec všechno důležitější a tak to nemá cenu.“

                To už mě ty jeho stesky, děcka, trochu štvali. „Počkej, ještě jsme nedočetli.“ Ježíš totiž pokračoval:

Byla, že jo. A to jsem taky tomu kolegovi řekl: „Tak vidíš.“

Jenže on na to: „No to teda vidím! To je teda pěkný skóre – troje zajdou a jen jedny se ujmou. 3 : 1 – to je teda výhra!?“

                „Počkej,“ povídám, „ a co ty klasy na konci? I když pominu, že na poli bývá víc té dobré půdy než cest okolo a kamení, není to skóre spíš 3 : 100 nebo aspoň 3 : 30? I to je dobrý výsledek, ne?“

                „No to je,“ souhlasí on, „jenže ten já právě nikde nevidím! Vždyť ti říkám, že nás bylo minulou neděli v kostele zase jenom dvacet.“

Na to bylo opravdu těžký něco říct. A tak jsme mlčeli. Dost dlouho. Až nakonec on sám začal: „Ty, hele, ono to mezi tou setbou a sklizní chvíli trvá, že jo? Já na to vždycky zapomenu. Já bych chtěl mít všechno hned. A on je teď asi právě ten čas ztrát. Ještě, že o něm Ježíš mluví. Kdyby mi někdo tloukl do hlavy jen tu jistou úrodu, tak bych to už asi vzdal. Ještě že tu bibli máme, viď? Vždyť ono to bylo už v těch vánocích. Hele, to by po tom vyprávění šlo zazpívat „Jako zrnko hořčičné“.

                „To by šlo,“ říkám mu. Tak si ho pojďte zazpívat:

199 SV Jako zrnko hořčičné

Mt 13,1-9 + 18-23

Já se vám teď musím, děcka, k něčemu přiznat. I vám bratři a sestry. Vy byste se mě na to asi stejně po bohoslužbách ptali: já jsem si toho kolegu při přípravě vymyslel.

Nebo jsem si ho možná tak úplně nevymyslel. Já ho mám v sobě. A snad nejen já. V každém z nás se asi ozývají různé hlasy. Někdy jsme dole, jindy nahoře. Vedeme sami se sebou svůj vnitřní dialog. A někdy taky vůbec nevíme, jak si odpovědět. A tak toužíme po tom, aby nás něco jednoznačně přesvědčilo, abychom se už sami se sebou nemuseli dohadovat a sami sobě odolávat. Aby to zkrátka nebylo na nás, aby to za nás někdo rozhodl a dal definitivně té naší jedné nebo druhé stránce zapravdu. Jako Ježíš tím podobenstvím.

                Já si ale, bratři a sestry, nejsem jistý, jestli to tak s tím podobenstvím opravdu je, jestli ho tak Ježíš skutečně myslel a kvůli tomu ho vyprávěl. Jestli to není jen naše přání. On ho totiž uzavírá takovou zvláštní krátkou větičkou: „Kdo má uši, slyš!“

Že by tedy v těch zástupech na břehu byli také nějací „bezouškové“? A že by Ježíš chtěl oslovit jenom ty „ušatce“? To asi ne, že jo? I to, že jsme někteří fakticky nedoslýchaví, teď asi můžeme nechat stranou. Jde spíš o to, že můžeme mít uši i dobrý sluch, a přesto být hluší a neslyšet. Nebo ještě přesněji o to, že jestli uslyšíme a co uslyšíme, nezáleží jenom na tom, co Ježíš říká. Zda, co a jak nás osloví, to záleží na nás.

O tom to podobenství přece také je. My nejsme v prvé řadě v té roli rozsévače. O nás jsou, jak o kousek dál ukazuje Ježíšův výklad, hlavně ty druhy půdy – jednou tak udusané, že se do ní nic nedostane; jednou mělké a plné kamení, ve které nic doopravdy nezakoření, a jindy hluboké, ale tak zarostlé vším možným, že už pro nic jiného živiny nezbudou, a jindy třeba úrodné a otevřené, do které může slovo naděje zapadnout, vzklíčit a svoje plody nést.

Zrno je ve všech případech stejné, ale výsledek rozdílný. Podle půdy. Tedy podle nás. Úrodu to neohrozí. Ale ten náš příběh její součástí nebude. K tomu nás nikdo zvnějšku nepřesvědčí ani nedonutí. To je zkrátka o nás.

A tak je to i s tím poselstvím podobenství. I z božího slova může člověk slyšet jen sebe. Je to o nás, zda z něho uslyšíme jenom potvrzení ztrát a lidské neoslovitelnosti, které nám dá za pravdu; nebo jenom laciný optimismus hojné úrody, kvůli které se nakonec všem nejistým podnikům vyhneme a kvůli své úzkoprsosti setbu vzdáme; anebo zda nám i ztráty potvrdí smysluplnost a naději ztrátových podniků, protože se jim Ježíš nevyhýbá.

Ano - i špatné zkušenosti mohou být jak důvodem ke skepsi, tak důvodem pro naději. Záleží na tom, komu člověk skutečně popřeje sluchu a koho bere vážně. Zda svoje přání nebo Krista ukřižovaného. Amen