Čtení:                   Lukáš 6,32 – 38

Kazatel 4,7 - 12

Na tenhle úryvek z knihy Kazatel kážu často při svatbách. Dávám snoubencům na výběr různé biblické texty a oni si tenhle často volí. Není divu. „Lépe je dvěma než jednomu“ – to asi těm, kdo chtějí žít spolu, zkrátka mluví z duše.

                Jenže v tom je právě úskalí našeho přístupu k bibli. Když si s ní příliš samozřejmě notujeme, většinou přeslechneme, co nám vlastně říká. Kazatel také – jestli jste si toho všimli – nepíše prostě o manželství, ale obecně o spolužití, o tom, kdo nemá syna nebo bratra – druha, přítele. Proto si myslím, že je dobré, abychom jeho slova slyšeli nejen při svatbě, nejen jako posvěcení našeho rozhodnutí. Třeba tak uslyšíme jeho vzkaz lépe.

                Rozumějte dobře, tím nechci vůbec odradit snoubence od jeho výběru. Naopak. Jsem rád, když se jim láska rýmuje s něčím tak praktickým jako jsou pády, teplota v ložnici a otázky bezpečí. Zamilovanost – stejně jako víra – žije snadno s hlavou v oblacích, a když pak dojde na konkrétní škobrtání, zimomřivost nebo zastání a solidaritu v běžných konfliktech, tak na tom nejednou troskotá. Je dobré ji hned od počátku s Kazatelem uzemnit. Pokud není láska stejně konkrétní jako hever, kamna nebo hůl, pak je otázka, jestli vůbec existuje. Podobně to apoštol Jakub píše i o víře: „ Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl „Buďte s Bohem, ať vám není zima a nemáte hlad“, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojená se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ Povznesenost nad obyčejné tělesné potřeby není projevem pravé víry nebo lásky. Svědčí spíš o jejich neskutečnosti.

                Jenomže právě co se týče toho praktického užitku, vyvolávají ve mně Kazatelova slova vždycky všetečné otázky: Je opravdu soužití prakticky tak výhodné, jak se z nich zdá? Je jeho užitek opravdu tak samozřejmý, jak se z jeho slov obvykle domníváme?

                „Upadne-li jeden, druh jej zvedne.“ Ano, tak to v dobrých vztazích platí a je to nepochybně pomoc a výhoda. Ale stačí, když se na to podíváte očima toho druha, a možná se vám to bude jevit jinak. Místo pomoci přibudou k vašim pádům ještě pády toho druhého. A upřímně řečeno, opravdu se nám chce pořád někoho tahat z bryndy? Navíc přece není jisté, že jeden druhého pozvedne. Vždy je tu stejně tak nebezpečí, že jeden druhého strhne. Mně se alespoň u tohoto verše vždycky vybaví pověstné scény z němých grotesek, které začínají podanou rukou a končí všeobecnou valnou hromadou. V groteskách je to legrace, ale v životě může jít o tragedii.

                A že by se jeden nemohl zahřát? Stačí přece přidat trochu na topení. A v jednom se nemusíte neustále dohadovat se šetrným partnerem, že je pro to vaše zimomřivost dostatečným důvodem. Taky na vás v zimě nikdo neotvírá okno s tím, že se jinak udusí.

                A se zastáním to také není tak samozřejmé. Do konfliktu se obvykle nikomu nechce. Zvlášť když máme pocit, že bychom na místě druhého jednali třeba jinak. „Myslíš, že to bylo opravdu nutné říkat? Nemůžeš to někdy prostě nechat být? A nebyl to nerozum tam chodit?“ Ale i když se vás váš blízký opravdu zastane, je to vždycky pomoc a výhoda? Neznásobí se ještě náš strach, když nejsme v ohrožení jenom my, ale i někdo, na kom nám opravdu záleží? Vztahy nejsou jen zárukou bezpečí. Právě kvůli nim nás může riziko ještě víc zasáhnout a dostat. Právě kvůli nim se stáváme zranitelní. Jeden filosofický směr proto říká: „K nikomu v životě se nepřipoutávej a nepocítíš bolest.“

                Vztahy jsou náročné. S druhým člověkem vstupuje do našeho života něco, co nemáme a ani nemůžeme mít pod kontrolou. I při jeho dobré vůli se s ním riziko našeho života umocňuje. Protože jsme jenom lidé, kteří nemají svůj osud ve své režii a kteří často ani sami sobě pořádně nerozumějí, natož aby to dokázali vždycky sdělit.  Soužití s druhými je opravdu asi to vůbec nejnáročnější, a to nejen kvůli zlé vůli. Trefně to vyjadřuje jeden slogan z písničky Jana Buriana, ke kterému dnes – jak ukazuje množství domácích miláčků - asi mnoho lidí dochází: „Ještě tak vzít si k sobě pejska snad, člověka už ne.“

                Že by tedy byl biblický Kazatel, když píše o dobrém užitku spolužití, jenom naivní idealista, který nevidí nebo nechce vidět také odvrácenou tvář života?  Že by si jen nepřipouštěl žádné pochybnosti, aby se mu iluze spolužití nezhroutila?

                Kdo jste jeho knihu alespoň někdy otevřeli, tak určitě víte, že je to naprostý nesmysl. Tak hluboký a poctivý pohled na absurditu všeho našeho konání, jaký vyjadřuje, si nejen většina věřících, ale i většina ostřílených skeptiků vůbec nedovolí. Zabydleli se ve skepsi jen díky tomu, že si o ní, na rozdíl od něho, žádné pochybnosti nepřipouští, že v ní tak daleko nejdou. Kazatel je v ní skutečně radikální. Básník Heinrich Heine nazval jeho knihu „velepíseň skepse“.

                On také svou chválu spolužití nezačíná a nezdůvodňuje až tím praktickým ziskem, kterým si ho my, když nám zrovna mluví z duše, automaticky posvěcujeme. Na začátku naopak všechno, co děláme jen pro svůj osobní zisk, zpochybní jako nesmyslnou absurditu. Píše o práci a úsilí toho, kdo je sám, sólového hráče. Ale vůbec neříká, že by snad byly bez výsledku nebo více ohrožené. Kdepak, může se dobrat i velkého bohatství. Jenom to nějak postrádá smysl.

Jednak, i kdyby člověk získal sebevíc, zadostiučinění se nějak nenaplní – jeho oko se bohatství nenasytí.  To totiž asi na žádném množství nezáleží. Kdo na to nepřišel, je asi odsouzen k pachtění, které nebere konce. A jednak, když se namáháme jen pro svůj užitek, dostáváme se do nesmyslného koloběhu. Pracujeme, abychom si užili. Ale tou prací se zároveň o možnost užívat si připravujeme. Lopotíme se pro své pohodlí, ale právě při té lopotě o ně přicházíme. Je to vlastně absurdní kolotoč, který popírá sám sebe.

Může to sice znít jako pouhá spekulace, ale není třeba v pohoršení nad tuláky trochu té žárlivosti a závisti, že oni si dovolí to, co my ne? A nepotvrdí vám to nakonec každá hospodyně, která by měla vyvářet jen sama pro sebe? Jak dlouho by jí to bavilo? A jak dlouho by to vůbec vydržela, než by se začala odbývat? Copak to tak u mnoha starých lidí není, když už o nikoho jiného než o sebe dbát nemohou? „Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí? Také to je pomíjivost a úmorná lopota,“ konstatuje Kazatel.  Nemá-li člověk, pro koho by žil, pozbývá všechno jeho úsilí smysl.

        A proto je lépe dvěma než jednomu. Teprve díky vztahu nabývá to, co děláme, nějaký význam. To je ta dobrá mzda, kterou Kazatel připomíná. Dobrý užitek spolužití není až v tom, co jím pro sebe získáme, ale v tom, co v něm můžeme jeden pro druhého udělat. Soužití není a nemusí být vždycky snadnější a pohodlnější, ale vytrhuje nás z marnosti a nesmyslnosti života, který má za cíl jen sám sebe. Když máme koho pozvednout, tak stojí za to se namáhat. Když tím někomu poskytneme ochranu a zastání, tak má smysl se pustit do boje a zápasit. Když pro někoho vytváříme teplo domova, stojí to za námahu. Jeden druhému stvrzujeme smysl života tím, že máme pro koho žít. To je ten podstatný přínos spolužití, který není bezprostředně závislý na praktických výhodách.

Ty jsou pro Kazatele spíš jen jakýsi bonus, jakási přidaná hodnota. Právě když se člověk nezaměří jen na svůj vlastní prospěch, může poznávat, že o něj vůbec není ochuzen, že kdo dává má dost sám a kdo přeje, tomu bude přáno. Ale ten základní význam spolužití je mnohem hlubší. Omezit ho jen na jakýsi vzájemně výhodný obchod by byl, jak Ježíš říká, osudový omyl. Proto se možná na závěr Kazatel zmíní o té trojité niti či provázku třípramenném.  Vedle dvou přátel se najednou objeví kdosi třetí.  I přátelství nebo rodina totiž mohou svádět jen ke kalkulu s vděčností a odplatou. S tím třetím neznámým však vstupuje do hry nezištná solidarita a vstřícnost. A o ně jde – o důvěru, že život pro druhé i pro třetí má zkrátka smysl a láska sama o sobě není ztráta, ale zisk. Amen.