Hana Pfannová

Koloským 3,12-15

P: 150,1

Introit

P: 8 Vstříc Tobě, Bože, celá země plesá

M: Pane, začíná další rok. Tušíme, že se jedním datem mnoho nezmění, ale přece do nového období chceme vstoupit před tvou tváří a s tebou, posilněni a vyzbrojeni tvým slovem, neseni společenstvím tvých lidí, nasyceni tvým chlebem.

Ohlížíme se za minulým rokem. Každý z nás ho prožil jinak. Něco jsme možná ztratili, mnohé jsme jistě mohli přijmout. Chceme Ti za to nyní děkovat. Děkujeme za to, že jsme směli po celý rok zakoušet tvoji přítomnost, že jsi nás posiloval ve chvílích starostí a tísně. Děkujeme, že jsi nám postavil do cesty nové lidi, nové úkoly, že jsi nám dával sílu, abychom obstáli každý na tom místě, kde stojíme. Přitom však musíme vyznat, že jsme mnohokrát nesplnili to, co od nás bylo očekáváno, že jsme nevyužili všechny dobré možnosti, které nyní rozeznáváme jako Tvůj dar. Prosíme, odpusť nám, jestliže jsme selhali, ublížili slovem nebo činem. Prosíme o sílu, jít dál v našich životech, ať jsou jakkoli nelehké. Chtěli bychom správně rozumět tvému Slovu, abychom věděli, jakou cestou se dát. Prosíme nyní o Tvou přítomnost mezi námi.Amen

1. čtení: Mt 6, 25 - 34

P: 442 Pane, dnešek je den chvály

Kázání: Kol 3,12-15

Slyšeli jsme slova apoštola Pavla. Možná si pomyslíme, ach jo, zase nám bude někdo říkat, jací bychom měli být a co bychom měli dělat. Zase nás bude někdo vychovávat.

Ale ono je to jinak. Pavel je náročný, napomíná, někdy je velmi přísný a tvrdý. Ale tady začíná oslovením, které všechna následující napomenutí a rady staví do zvláštního, nového světla.

Pavel oslovuje adresáty - vyvolení Boží, svatí a milovaní. To není oslovení typu ?vy bando?, jak nás volávala moje babička.

Vyvolení Boží, svatí a milovaní. Když nás někdo takhle osloví, docela vážně a něžně, pak přece není těžké naslouchat, co přijde dál. Slyšíme v tom, že někomu patříme. Sám Bůh si nás vybral, vyvolil nás, protože nás miluje, jsme pro něj vzácní, máme před ním svou důstojnost. Záleží mu na nás, na tom, jak spolu žijeme, chce nás vést k dobrému.

A tak napomenutí a rady nejsou nepříjemnou povinností, kterou dlužíme někomu, kdo je nám v posledu lhostejný. Je to jinak. Milující Bůh nabízí svým milovaným dětem možnosti pro život. Jak žít, aby prostor měla láska.

Oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Oblecte. Známe to, stojíme ráno před skříní a přemýšlíme, co na sebe. Rozhodujeme se podle toho, kam jdeme, jaký máme úkol, jakou práci. Samozřejmě tomu svoje oblečení přizpůsobíme.

Oblečení je výbava do světa, mezi lidi, usnadňuje nebo ztěžuje komunikaci a soužití. Jdeme mezi lidi a můžeme na sebe navléci cokoli. Naštvanost na všechny a na všechno. Agresivitu. Přezíravost. Všelijaké masky, jakési hadry, kterými přikrýváme svoji bezbrannost a nahotu. Zahalujeme svůj strach, nejistotu, pocit, že nedostačujeme všem nárokům, které se na nás valí.

Pavel nabízí jiné oblečení. Jste milovaní, vyvolení, a proto svatí. Je tady pro vás oblečení jiného druhu, je možné ho užít a v něm vyjít mezi lidi.

Je tu soucitné srdce, které vnímá nouzi druhého člověka.

Laskavost, jež je zrcadlem nekonečné Boží laskavosti a dobroty k nám.

Skromnost a pokora v tom nejlepším slova smyslu. Ne pocit, že k ničemu nejsem a ostatním nesahám ani po kotníky. Ale pokora jako respekt a bázeň před Pánem Bohem i lidmi. Co bychom si bez jejich lásky v tomto světě počali?

A nakonec trpělivost. To slovo se dá jinak přeložit také jako velkodušnost nebo dlouhodechost. Potřebujeme dlouhý dech a velké srdce, abychom mohli vyjít mezi lidi. A ostatní je potřebují také, aby zase vyšli s námi.

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Pavel je realista. Ví, že často máme cosi jeden proti druhému. To tak je mezi lidmi a bude to tak, dokud se snad jednou nesetkáme všichni v Božím království. Máme občas něco jeden proti druhému. Ale možná je to také dobré znamení, že žijeme a vyvíjíme se, máme své postoje, hledáme, co je dobré, a přitom se někdy střetneme. Ale je tu další možnost a další krok v tomto růstu. Odpouštět. A ne jednou, nejde to najednou, je to trvalý proces. I k tomu je nám potřebí dlouhodechosti a vytrvalosti, protože to nejde náhle a rychle.

Hlavně je tady důvod, proč to můžeme dělat ? protože nejprve Pán odpustil nám. On má přece mnohem víc nám co odpouštět než my jeden druhému. Však on sám ví, kolik toho je, my to nepřiznáme mnohdy ani sami sobě, natož druhým, ale on ví, co všechno touží po odpuštění a narovnání ? a odpustil. Proč bychom potom neodpustili také? Vždyť je to radost! Když my už ty viny nemusíme vláčet, proč bychom měli chtít po druhých, aby je vláčeli?

Nesmiřujme se se zlem, odpuštění není lhostejnost vůči zlu. Ale odpouštějme, zatahujme do svých vztahů lásku a ona to zlé zažene sama.

Ale především mějte lásku. Ano, to je ten základ, který umožní oblékat laskavost a soucit a dá sílu k odpuštění.

Bez lásky není nic. Není, na tom musíme trvat. Cokoli se děje bez lásky, sklouzává k zákonictví, moralismu, tvrdosti. Bůh k nám přistupuje s láskou, ne s tvrdým a náročivým zákonem. Tak i my můžeme přistoupit jeden k druhému. Možná to mate, nejde přece milovat všechny lidi jako své nejbližší. Ale co můžeme vždycky, nezávisle na citech - přát druhému dobré věci a ne zlé. Vidět druhého jako sobě rovného a Bohem stejně milovaného. To je láska.

Láska spojuje k dokonalosti. Je jako pásek, opasek, který oblékneme na svůj oděv. Opasek z lásky ho drží pohromadě. Pak je to oblečení dokonalé. Ne navždy bezchybné. Ale spojené láskou k plnosti, k celosti. Bez lásky to není celé, bez lásky se to rozpadne.

A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův. Ať Kristův pokoj je rozhodčím ve vašem srdci a myšlení. Ať tam ty naše těžké zápasy neodpískává malomyslnost ani závist, pýcha ani zloba. Ať v nás rozhoduje pokoj, který narovnává všechno křivé a napravuje rozbité mezi lidmi i mezi námi a Pánem Bohem.

A nakonec jako tečku přidává Pavel ještě jednu kratičkou větu. A buďte vděčni. A snad už cítíme, že to není protivné připomenutí, jako když odcházíte z domova a někdo za vámi volá, ?a chovej se slušně?. Vděčnost není povinnost. Nikdo nás k ní nemůže přinutit. Vděčnost roste sama z poznání, jak věci jsou. Je to radost, údiv, volání, hle, jaké se dějí zázraky! Žijeme, Pán Bůh chtěl, abychom na světě měli svoje místo. Přidal nám další den, miluje nás, záleží mu na nás. Žijeme s lidmi, které máme rádi. Co bychom bez nich byli? Sami milujeme, máme rádi, hledáme, nacházíme, poznáváme nové věci. Možná tušíme, že už mnoho času nemáme, možná se zdá, že je před námi celý život. Nevíme. To není v našich rukou. Ale máme proč být vděčni.

Kéž by Pavlova slova zněla hlasitě nad celým světem. Aby všichni, všude slyšeli, že láska a odpuštění není slabost. Že to je síla, která mění i věci, které se zdály nezměnitelné. Není to snadné. Milovat a odpouštět také bolí a potřebuje dlouhý dech. Ale je to možnost, kterou nabízí sám Bůh. Je to možnost, která vede k životu. Amen.

P: 477 Snažujme se ve všem právě

Modlitba

Ohlášení

Poslání: Kol 3,16-17

Požehnání: 2 Tes 3,16.17b

P: 419 Mocný Bože