Uložit kázání jako mp3.

(Níže na této stránce je připravená domácí nedělní škola.)

Kázání

Já chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš. …. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude na věky skála srdce mého a můj podíl. Ž 73

Jak by bylo dobré být spolu, když těla i srdce chřadnou. Přesto jsem rád, že spolu aspoň takto můžeme být, uchopit se, když ne za pravice, tedy za srdce… Dobré ráno či dopoledne páté neděle postní: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista. Amen.

Píseň 257 Jen s tebou být, Ježíši drahý

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, před námi je další den, ráno, které se otevírá možnostmi, ale které s sebou možná nese i mnohé těžké. Co nebylo zlým snem, z něhož by se dalo probudit. Co svírá nocí i dnem, bolí, děsí, něco se moc nepovedlo, pokazilo, rozbilo a není v našich silách to poskládat, slepit, spojit. Ublížili jsme… Ztratili se… A nevíme, jak z toho ven. Ale přece jen něco můžeme – obracíme se k tobě, k Dárci východiska a naděje. A aspoň se ti pokusíme svěřit to své bolavé, nám třeba beznadějné. Učiň i s námi ten zázrak. Přijď k nám. Dotkni se nás. Obejmi. Plač s námi. Ale také ber za ruku, postav na nohy, daruj novou cestu a sílu po ní jít. Pro tvého Syna Ježíše Krista. Amen

Čtení: J 11,1-16 Píseň 203 Pán Bůh je láska

Kázání na text J 11,38-44 Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Zvedněte ten kámen!" sestra zemřelého Marta mu řekla: "Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Když to řekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!"

„Byl nemocen jeden člověk…“ (J 11,1a), tak začíná ten dnešní příběh. Jeden člověk onemocněl. Jeden určitý, jménem Lazar. O nemocích se dá mluvit všeobecně, ale pak přijde nemoc člověka konkrétního, milovaného a je všechno jinak.

Pozoruhodné (vedle mnoha jiného) v této dnešní pandemii jsou čísla, ostře sledovaná - počtu nemocných, vyléčených a v tomto týdnu žel i zemřelých. Je třeba, myslím, vždy za nimi vidět jednotlivé, konkrétní lidi. I k tomu nás vede ten dnešní evangelijní oddíl.

Lazarovy sestry Marie a Marta pošlou za Ježíšem někoho se vzkazem: ten, kterého máš rád, je nemocen. Je to vlastně přímluva, aby Ježíš přišel uzdravit svého přítele. A zároveň je to také doklad toho, že i ti Kristem milovaní, přátelé Kristovi stonají. A i ten, kdo je nemocen (až k smrti), je Bohem milován.

Ježíš ale na ten vzkaz odpoví: Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží… Tedy miláčkové Páně mohou být nemocní, až k smrti, avšak to poslední není smrt, ale právě sláva Boží. Zároveň se však vzápětí dozvíme, že ta Ježíšova pomoc není, jak bychom si ji představovali, protože Ježíš nikam nespěchá, dokonce dva dny čeká a teprve pak se vydá na cestu.

Ač to není tak úplně patrné, o to víc je to pochopitelné – v Betanii Ježíše čekají jemné, ale zřejmé výčitky: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. To jsou slova, která se vznášejí nad úmrtími a neštěstími – jak se to mohlo stát… kde jsi byl, Pane… kdyby byl Bůh, tohle by se nestalo. Ale Ježíš za ně neokřikuje. A tak se rozvine známý rozhovor, co on a vzkříšení z mrtvých. Až potom stanou u Lazarova hrobu.

Tam Ježíš zapláče. Není netečný stoik, který neumí a nechce prožívat soustrast s naším utrpením. Nestydí se dát najevo, co cítí nad hrobem svého přítele. Ale tím jeho účast na zármutku nekončí. Vede ho nejen k pláči, ale také k utkání se s příčinou pláče. Vrací sestrám Lazara, i když už byl čtvrtý den v hrobě. Příčina zármutku je pryč, Lazarova lhůta je prodloužena. Lazar ale nebyl prvotinou vzkříšených. Byl probuzen zpět do tohoto života. Nebyl nesmrtelný, mohl se stát obětí atentátu, o jehož přípravě čteme v následující kapitole. A když zabit nebyl, tak umřel za pár desetiletí přirozenou smrtí.

Ten příběh zřetelně ukazuje ke vzkříšení Ježíšovu. Jde o předjímku Velikonoc. Ty budou letos u nás jiné. Hodně toho bude asi chybět. Navíc bude to, že si můžeme uvědomit, jak mnohé nemáme ve své moci, jak jsme ohrožení, že jsme smrtelní.

Ač nejsem nejrizikovější skupinou, přece jen i na mě přijdou myšlenky na smrt. Snad ne strach tolik kvůli sobě, ale třeba kvůli dětem. Ten příběh o vzkříšení Lazara přináší naději – že v Ježíši se otevírá naděje i ve smrti. Ale zároveň jsme možná jako jednotlivci i jako společnost v pozici Lazarových blízkých, kteří na Ježíše čekají – a to chvíli marně. Ukázala se naše bezbrannost, bezmoc, smrtelnost, nevíme, co bude zítra, natož za pár týdnů. Došlo na první ztráty (alespoň u nás). Jsme na tom spíš jako Lazarovy sestry. Snad ta Ježíšova lidskost nás může ponejprv povzbudit také k tomu. Připustit si vlastní bezmoc, plakat s plačícími, neztratit ze zřetele Lazary tohoto světa.

Ovšem také smíme už teď pohlédnout k naději vzkříšení – Ježíšovým vzkříšením nastává nová skutečnost, v níž se Ježíšovo povolání i z hrobu už netýká jen jednoho člověka, ale v níž volá tisíce a tisíce lazarů na tváři celé země, v níž volá i nás, lazary našich životů: „Lazare, pojď ven“.

Vzkříšený Pane, ty stojíš o odpověď každého z nás. Ptáš se po naší víře, která se spoléhá na tebe, živého a mocného, vítěze nad nejhorším nepřítelem, nad smrtí. Proč bychom se pak měli obávat čehokoli jiného, když to nejhorší je v tobě přemoženo? Amen.

Píseň 197 Duše má v tichosti nebo 523 Ježíš živ jest i já s ním

Ohlášky – díky J.Ondráčkovi, dnešní bohoslužby od 10.00 na ČT 2 vede Daniel Ženatý

Přímluvy: Pane, je dobré, že můžeme to své – těžké, bolavé, nejisté svěřit tomu, kdo to unese, kdo se nad tím nebude pohoršovat, kdo skýtá a nabízí bezpečnou blízkost. Prosíme a přimlouváme se za ty, kdo někoho ztratili. Myslíme na nemocné, nejen novými nemocemi. Uzdravuj prosíme také nemoci tohoto světa – hlad, války, nenávist, závist. Křis, prosíme, naději tam, kde nabývá vrchu lhostejnost, zlozvyk či rezignace. Myslíme na lidi zasažené současnou epidemií, na země, kde je hůř než u nás. Ale chceme myslet také na trápení lidí, kteří se teď ztratili ze zřetele a z naší pozornosti – a bojuje se tam dál jako v Sýrii, dál se hladoví jako mnohde v Africe, dál lidé trpí pod diktátorskými režimy v Severní Koreji, Venezuele i jinde. Přimlouváme se za ty, kdo snášejí příkoří pro svou víru a pro své svědomí. Myslíme na své nejbližší. Přimlouváme se za tento sbor, za jeho jednotlivé členy a členky. Myslíme na ty, kdo obývají tvář země spolu s námi. V tiché modlitbě svěřujeme to, co nás osobně trápí, drásá… A také se spojujeme v modlitbě tvých dětí: Otče náš…

Poslání Ř 8, 6-9 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá.

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi námi. Amen. Píseň 563 Neztrácej naději nebo 700 Mír na zemi daruj nám

Nedělka na doma – Amen a věřím – o důvěře, víře, amen a věřím i to mezi tím

Můžete děti pohodlně rozesadit – na zem, pohovku, židličky…

Prosím, zavřete oči. Ne, nebojte. Máte zavřeno? Vidět je strašně důležité…. Ale přece jsou věci očím neviditelné, a ty jsou taky důležité. Nejen to, čeho se smíme dotknout. Co máme kolem sebe, nebo koho máte kolem sebe – i když i to je důležité.

Můžete kolem dětí rozložit nějaké hezké důležité věci hmatatelné (kámen z hor, svíčku, oblíbenou hračku, mušli…), aby se měli čeho dotknout a třeba to i poznali a měli s tím spojenou nějakou vzpomínku.

To jsou důležité věci, dotýkáte se jich. Nebo se můžete dotknout vašeho souseda - sourozence, rodiče… Ale ono není vidět víc věcí, které ale jsou strašně důležité. Není vidět to, co bylo, kdo byl a třeba už není, ale přece jen. Když zavřete oči, třeba si ho ještě vybavíte… Tohle všechno dokážeme… (můžeme na někoho či na něco vzpomínat…)

To, o čem je a má být dneska řeč je víra. Jsme na konci modlitby Páně a ta končí slovem Amen, to je z hebrejštiny – a znamená to „věřím“, „doufám“, našel jsem něco, co je důvěryhodné a dobré, co je pravdivé a může to obstát – a na to spoléhám, i když to třeba nevidím, nebo to tady se mnou není. Tím končí modlitba – to Amen, které neznamená (jen) konec, znamená právě to – na tohle spoléhám, v to věřím, na to se spouštím.

A podobně začíná i vyznání víry – totiž slovem věřím. Máte zavřené oči?! Ono totiž není vidět ani to, co bude dál. Co se stane s námi, s naším okolím, tímto světem. Ale myslím, že je dobré, když to všechno je poznamenáno, předznamenáno vírou, důvěrou, doufáním, že nám, druhým bude dobře a že i ta budoucnost se otevírá a poznamenává důvěrou a Boží přítomností… (na co se děti těší, co očekávají…)

Aktivita – můžete otevřít oči (někde uprostřed mějte připravené různé předměty, např. provázek, kolíček na prádlo, svíčku, panenku, záložku do knihy, krabičku, pokladničku, kámen, kancelářskou svorku, pravítko, tužku, flétnu, bibli, zpěvník, hřebík…) a podívejte se co tady máme. Který z předmětů by pro mne mohl být symbolem víry?

Každý si může vybraný předmět vzít a položit před sebe. Můžeme mluvit o tom, co a proč si kdo vybral. Nebo se snaží někdo odhadnout, proč si ten druhý vybral zrovna danou věc. (Například: vybrala jsem si flétnu, protože pro mne je důležité, že o své víře můžu zpívat; nebo víra je pro mne jako píseň…)

Případně můžeme pokračovat, co je to Vyznání víry (zde míněn text Kréda). (Měřítko, tabulka, návod k použití, píseň, vymezení hřiště, pomocná ruka pevně daného textu — text Vyznání víry mi pomůže nějak srovnat, uspořádat a popsat něco těžko uchopitelného a vyjádřitelného.)

Pro větší – víra je něco víc než jen začátek a konec. Poznamenává a proměňuje celý život. Odkud a kam jdu. A jak se snažím na té cestě jít. Víra jako „celoživotní postoj, celý způsob bytí a žití.“ (Kohák) – žití, které si všímá, vnímá, nejen to, co má před očima, a vše se učí vidět jinak. Vděčně. Vidíme se jako součást stvoření, jako dobrého záměru, tu minulost za námi, co jsme přijali a dostali, ale i to, co přijde: „…víra je také hluboká důvěra, že vzdor všemu tomu, jen z lásky, Bůh nás nenechává napospas následkům našeho hříchu, nýbrž nabízí nám odpuštění a možnost nápravy. Ujišťuje nás, že se nemáme starat o své spasení. O to se postaral sám. My se můžeme starat o Boží stvoření a o své bratry a sestry, jak nám káže. Ano, můžeme. Ovšem … budeme?“ (Kohák, Hesla mladých svišťů, str. 37)

Písně: EZ 176 Sv 210 Někdo mě vede za ruku, DEZ 648 Sv 166 Kristus je má síla

Modlitba: Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nás naučil svou modlitbu. Děkujeme, že můžeme mít k Bohu důvěru, že nás slyší a že se na něj můžeme spolehnout. Že se na něj můžeme obrátit… a svěřit mu…

A pár tipů z internetu a mobilů – aplikace Bible pro děti (Android, nově také v češtině) příběhy i s úkoly (vybarvování atd.). Na stránce https://katecheze.evangnet.cz/ najdete potom odkazy na úlohy Katechetické přílohy a pracovní listy (ty ovšem s vodoznakem a potřebou je koupit). Katolické stránky https://deti.vira.cz/ a pro starší snad http://www.biblehrou.cz/ (kde je ale nutné se registrovat). Nebo můj poslední objev stránky https://bibleproject.com/. Pro zpěv se potom hodí aplikace pro mobil s evangelickým zpěvníkem a Svítá.