Uložit kázání jako mp3.

Bohoslužby, 30.3.2018 (Velký pátek), V. Hrouda

Čtení: Mt 7,1-5

Kázání: Toto jest má krev (Mt 26,28)

Milé sestry, milí bratři, dnes je Velký pátek.

Když Jan (Křtitel) spatřil Ježíše, řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Ježíš byl ukřižován a umřel. Byl pohřben. Sestoupil do pekel. V předvečer své smrti jedl s učedníky beránka. Při večeři jim zopakoval to, co od něj slyšeli mnohokrát – že nánosy lidského hříchu může odplavit jedině jeho krev. Musí být prolita. On je tím Božím beránkem, jenž bude zabit. Jeho smrt „sejme hřích světa“.

Ježíšův velikonoční přípitek, jehož význam mohli učedníci tehdy sotva docenit a ze kterého jim nejspíš běžel mráz po zádech, známe z ustanovení Večeře Páně. Takto zní v podání evangelisty Matouše: 

Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.

(Mt 26,28)

To je text, který chci nyní volně rozvinout.

AKUSTIKA VELIKONOC

Prvním vrcholem křesťanských Velikonoc je Kristovo ukřižování. Druhým vrcholem je vzkříšení.  

O kříži se nelehko mluví. Možná by se slušelo jen pietně mlčet. Jak si můžeme dovolit komentovat Kristovu bolest, jež není zdaleka jenom tělesná a jež je nad naše chápání? A co dodat ke vší té surovosti, tuposti a zášti v lidském provedení?

Z Jeruzaléma k nám doléhá řev lidového soudu a veřejné popravy, ale zřetelně slyšíme i ticho pod křížem, na němž visí mrtvé tělo. Nářek týraného člověka nám rve srdce, neméně srdcervoucí je však pláč matky, jež se dívá na umírání svého dítěte. Ze zoufalého Kristova výkřiku z kříže – Proč, Bože! Proč jsi mě v tom nechal (Mt 27,46)! odvozujeme hloubku jeho vnitřní trýzně, zároveň meditujeme o smířenosti a pokoře tichého Služebníka, který … jako beránek vedený na porážku, zůstal němý a ústa neotevřel (Iz 53,7).

Mluvení i mlčení, řev i ticho, nářek i němá hrůza – obě polohy patří k akustice Velikonoc. Akustika je slyšitelnost, možná způsob šíření zvuku v našem srdci.

Srdce dokáže dobrou zprávu z Golgoty zachytit.

HŘÍCH A HŘÍCH NALOŽENÝ NA JINÁ ZÁDA

Ježíš na sebe vzal náš hřích, dokonce na sebe naložil nekonečný „hřích světa“.

Jak je možné naložit hřích na záda někoho jiného?

A vůbec, co je to hřích? Co to znamená, že Služebník byl proklán pro naši nevěrnost a zmučen pro naši nepravost (Iz 53,5), jak čteme u Izajáše? A proč mohl být na hoře Mória zabit beran místo malého Izáka, kterého byl jeho otec Abraham ochoten na Boží příkaz obětovat? Výměnou za život zvířete je zachován život člověku.

Výměnou za život berana Krista, Božího Syna, je život zachován nám.

No, to je tedy síla!

  ZALEHLÉ UŠI

V tomto bodě se přenesu do současnosti. Dnes je náboženská oběť mrtvý pojem.

Ano, starověký princip oběti můžeme pochopit rozumem – se znalostí dějin kultu a s odstupem pozorovatelů, kteří žijí v odlišné době a v odlišné kultuře.

Skutečně, těžko očekávat, že by se moderní lidé ztotožnili s možností být z hříchu „vyvázán“ prostřednictvím ztráty života jiné bytosti. Nepřemýšlíme tak, naše náboženské představy jsou jiné. Jsme jinde! ...

A to je ještě mírně řečeno. Západní svět prochází bouřlivou proměnou všeho. Jsme svědky vpravdě babylónského zmatení slov, jsme účastníky všeobecné relativizace, zpochybnění hodnot, popírání faktů, vše (včetně pravdy) se rozvolňuje a vytváří jakousi tekutou realitu. Odpusťte mi ten dramatický tón, ujelo mi to.

Pravda je, že náboženská představa zástupné oběti je pro většinu dnešních Evropanů archaická a nepřijatelná. Konkrétně toto pokládám za pozitivní vývoj – sám bych se nechtěl vracet k praxi rituálního obětování.

Dobře, ale co s tím? Jak mám docenit, co pro nás Bůh udělal? Jak mám chápat, že za mou záchranu zaplatil životem někdo jiný?

Jak se má moje srdce rozbušit pravdou a svatostí Beránkovy smrti?

Víme docela dobře, co se na Golgotě stalo. V evangeliích můžeme číst pašijový příběh, tedy dobovou reportáž z Golgoty. Ve filmových adaptacích se můžeme nechat zneklidňovat dramatem Velkého pátku – odvahou nevinného člověka na jedné straně a psychologií zla a násilí na druhé straně. Ukřižování tak máme živě před očima, ale nepromlouvá k nám. Nepromlouvá k nám ve své podstatě!

Toto je akustické kázání: Kříž k nám nepromlouvá, mlčí, oněměl ...

Je to, jako by nám buď někdo vypnul zvuk (tedy svedeme to na vnější skutečnost), nebo jako bychom měli zalehlé uši (tedy hledáme příčinu u sebe).

Můžete si vybrat. 

POCITY VINY A VĚDOMÍ HŘÍCHU

Dovolte nyní jeden postřeh, který souvisí se současnou převahou psychologie nad teologií. (Fór: V Ježíšově době tomu bylo naopak, vládla teologie, protože žádná psychologie nebyla.)

Běžným tématem psychoterapie je práce s pocity viny. Moderní lidé rozumějí vině, provinění, zavinění. Máme svědomí a mnohdy se svou vinou po právu trápíme.

Ježíš však na sebe nevzal naše pocity viny. On snímá HŘÍCH SVĚTA!

V tomto rozlišování mezi vinou a hříchem je možná jádro pudla. Tady nám civilizační pokrok vypnul zvuk, tady máme zalehlo v uších. Hřích je širší pojem než vina - hřích osobní vinu zahrnuje, ale je v něm něco podstatného navíc.

Ale hlavně, v tom rozlišování je klíč! Nejen od smrti a hrobu, jak praví Jan v knize Zjevení (Zj 1,18). Především klíč k pochopení toho, proč Ježíš dobrovolně umřel a co to pro nás znamená.

Tedy nikoliv pouhé pocity viny, ale vědomí hříchu. Co to je … vědomí hříchu? Jak to uchopit v roce 2018? Jak to zvěstovat? Jak o tom svědčit a kázat?

Věřím, že tam, kde se obnoví vědomí hříchu, tam se probudí touha po vysvobození z něj. Neboli bude doceněna Ježíšova smrt jako dar člověku. Tam bude zažehnuta křesťanská víra z hlubokosti!

A hned naskakuje známá škodolibá námitka: Církev? Banda pokrytců, kteří nejdříve vnutí lidem, že jsou hříšní (tedy špatní), aby je pak mohli utěšovat. Tím se nenechme zmást, přátelé, to je mimo …

HŘÍCH – SPOLUÚČAST, ZA KTEROU NEMOHU

Uchu západního člověka je srozumitelné slovo spoluúčast. Někde se děje nějaké zlo. Příkladů bych si mohl vymyslet třeba sto, ale tři stačí: Šikana ve škole, kam chodí moje děti. Drogoví dealeři v našem městě. Mrhání úrodnou půdou … Spoluúčast. Moje spoluúčast?

Já děti nešikanuji, drogy neprodávám a erozi nezpůsobuji. Nejsem za tyto jevy ani právně ani pracovně odpovědný, není to moje starost. Tak mě z toho neobviňujte. Nemůžu za všechny špatnosti světa.

Myji si ruce. Jako Pontius Pilatus. Vkládám je do vysoušeče. Spotřebovaná elektřina přidá do atmosféry další kilogram skleníkového plynu, což v důsledku způsobí posun Sahary o další metr, což přiměje tisíc hladových Afričanů k rozhodnutí odjet do Evropy, což vyvolá nárůst preferencí populistických stran o dvě procenta, což povede k vystoupení ČR z EU, kterýžto Czexit se promítne do národního úpadku, v jehož rámci bude uzavřena polovina veřejných záchodků, protože nebude na plat pro manažerky toalet neboli hajzlbáby.

Není z toho úniku. Nemám na to. Nedokážu všechny průšvihy lidstva a všechna provinění lidství ani obsáhnout, natož do nich aktivně vstupovat. Zároveň na nich mám podíl, v určitém smyslu, jako u toho vysoušení rukou, které do minuty uschnou samy.

Rozumíte, jak to myslím? Při poctivém pohledu do svého svědomí uvidím trám ve svém vlastním oku. Uvědomím si, co jsem dlužen životu, přesněji Dárci života. Uvědomím si hřích!

Nešlo by to říci tak … (?) HŘÍCH JE SPOLUÚČAST, ZA KTEROU NEMOHU. HŘÍCH JE SPOLUODPOVĚDNOST, KTERÉ NEDOKÁŽU DOSTÁT.

No a když k tomu připočtu vlastní nepravosti a nevěrnosti (nezřídka doprovázené výše zmíněnými pocity viny), trám ještě ztěžkne. Nasákne vodou osobních průšvihů a provinění Vojtěcha Hroudy a váží tunu. Vléci na zádech takový trám a nemít možnost ho odložit, tomu já říkám neštěstí.

Uvědomit si hřích znamená připustit, že na ten trám nestačím. Uvědomit si hřích znamená volat o pomoc a umět pomoc přijmout.

(Druhý postřeh na okraj: Umět přijmout pomoc je těžké! Někdy těžší než pomáhat. Přijmout pomoc s trámem, tedy s hříchem, to je křesťanská víra.)

SEJMUTÍ HŘÍCHU – LÁSKA, KTERÁ SE UTKÁ SE SMRTÍ

Druhá část mého kazatelského úkolu vychází z otázky:

Můžeme trám spoluúčasti (tedy spoluúčasti na nářku světa) vůbec odložit? A jak? Kdo ho vyjme z našeho oka, kdo ho sejme z našich zad? Jak můžeme my, dnešní Zápaďané, přijmout Boží dar kříže?

Násilným a neosobním oživováním archaických konceptů obětování a vykoupení asi nikoliv. Představa, že jedním životem lze zaplatit za jiný život nás pohoršuje, nejsme schopni se s ní poctivě a osvobodivě ztotožnit.

Chceme podstatu, ne zástupný náboženský rituál. Budiž, ale potom musíme sestoupit hloub. Možná dokonce do pekel, jako Ježíš ve Vyznání víry. Nezaleknout se spojení té naší spoluúčasti a spoluodpovědnosti se zánikem a smrtí. My na všechno zlo světa i zlo v nás sami nestačíme. To však nic nemění na tom, že zlo způsobuje rozvrat, chaos a zkázu, a my v tom nějak jedeme. To už je vážnější. Mzdou hříchu je smrt, tak to pojmenoval apoštol Pavel (Ř 6,23), první iterpret Kristova kříže.

Takový průšvih zvrátit, z takové jámy nás dostat, takovou smyčku kolem krku rozvázat, to dokáže jen LÁSKA, která je silnější než smrt. Tu my nemáme, tu má jen Bůh. On je ta Láska (1J 4,16).

Láska se utká se smrtí přímo. Přitom musí vstoupit do říše smrti, jinak to nejde. Láska bojuje za nás, aby vyčistila naše oko a narovnala naše záda. Nasadí všechno co má, včetně vlastního života. Jedině tak může nad silným protivníkem zvítězit. Proto je Bůh ukřižován. Proto zemře. … To, že opět vstane, je druhá věc. Dnes, pod křížem to ještě nevíme. V neděli se uvidí!

Jsem Zápaďan dvacátého prvního století a tohle můžu pochopit. Tuhle pomoc přijímám.

Jsem za ni vděčný.

Bože! Děkuji ti, že k nám tvůj kříž promlouvá i dnes.

Amen