(Video s nedělkou je na konci této stránky.)

Hospodin Bůh můj osvěcuje temnosti mé. Žalm 18,29 BKR

Píseň 373 Ó sešli Ducha svého https://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/%C3%93-se%C5%A1li-Ducha-sv%C3%A9ho-%C5%BDeneva-Komensk%C3%BD.pdf

Modlitba (dle Iona): Pane Bože, ty jsi stvořil život ve vší jeho kráse, barevnosti, ale zažíváme také jeho temnotu a tíži. Ty jsi však svět ani nás nenechal hříchu, smrti a zmaru napospas, ale vstoupil jsi do něj ve svém Synu jako novorozené dítě plačící v jeslích. V Ježíši Kristu jsi žil pro druhé a přijal jsi v něm trest, který patřil jiným. Časně zrána hlasem v prázdném hrobě a kroky v rose jsi ukázal, že jsi živý – i kvůli těm, kdo tě zapřeli, kdo tě mučili, kdo tě poslali na smrt. A jsi dodnes přítomen v pestrobarevném plášti Kristovy církve, nás, co se shromažďujeme i v tento čas, abychom nemysleli jen na to své, ale také na to, co přesahuje náš čas a život. Prosíme, požehnej tuto chvíli, ať už si ji uděláme kdykoli. Amen

Kázání na text Gn 49,1-2.28-33 I povolal Jákob své syny a řekl: "Sejděte se, oznámím vám, co v budoucnu vás potká. ² Shromážděte se a slyšte, synové Jákobovi, slyšte Izraele, svého otce…. ²⁸ To jsou všechny izraelské kmeny, celkem dvanáct, a toto k nim mluvil jejich otec, když jim žehnal. Každému požehnal zvláštním požehnáním. ²⁹ Také jim přikázal: "Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně, která je na poli Chetejce Efróna, ³⁰ do jeskyně na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi; to pole koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob. ³¹ Tam pochovali Abrahama a jeho ženu Sáru, tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku, a tam jsem pochoval Leu. ³² To pole bylo i s jeskyní získáno od Chetejců." ³³ Když Jákob dokončil příkazy svým synům, uložil se opět na lože a zesnul. Tak byl připojen k svému lidu.

Rád bych umřel doma. Chtěl bych poznat, že se blíží konec, abych se připravil, abych využil tenčící se čas na to podstatné, co je potřeba ještě říct, zařídit a sdílet.

Byl bych rád, kdybych nebyl sám. Kdyby kolem mě byli moji nejbližší. Kdybychom si ještě stihli něco říct. Rozloučit se. Kdyby mě poslouchali a mně se povedlo vyjádřit, co pro mě bylo důležité, co bych rád, kdyby si odnesli a nesli. Snad si i řekl, jak by to mohlo být s mým pohřbem…

Tak si to dost možná říkal praotec Jákob a tušíte správně, že jsem s ním zajedno – a plyne z toho, jak něco se ve světě a s lidmi nemění, jak je to stejné před tisíci lety v Egyptě jako dnes na Horácku. A že takhle by se to přál i kdekterý současník, já se přiznám, že bych si to (tak za 50 let) přál…

„Život moudrého člověka je nepřetržitým přemýšlením o smrti,“ napsal Komenský (Praxis pietatis) A my dnes na smrt moc nemyslíme. Myšlenky na smrt vytěsňujeme, většinou dost úspěšně - ale tato doba církevního roku a úlohy nedělní školy tohle téma v tento listopadový čas připomínají. A dnešní situace dvojnásob: Jsme smrtelní, lidé kolem nás umírají a jednou umřeme i my sami.

A my před tím faktem zavíráme oči, smrt jsme „vyhostili“, umírá se za plentou, v nemocnicích a ústavech. Prý drtivá většina lidí chce zemřít doma a naprosté většině se to nepoštěstí. Díky Bohu za hospice, které dávají tu možnost doprovodit umírajícího doma, nebo v prostředí, které se domovu blíží. A za moudré lidi a jejich slova, která nám připomínají, jak je to dobré, když se vše udělá a prožije přirozeně, jak to bývalo dřív; a jak to může pomoci všem, jak přirozené loučení a truchlení mohou mít svůj smysl a svůj ozdravný účinek.

Nevím, je-li jaké ideální umírání a smrt – ale to, jak bylo dáno uspořádat konec svého pozemského putování praotci Jákobovi, se tomu podle mě dost blíží. Jákob se dožije víc než požehnaného věku (147 let) a je mu dáno rozpoznat, že se blíží jeho smrt. Stihne k sobě povolat všechny své četné potomky, ti přijdou a on jim požehná.

Každému zvlášť, osobně poví, co pro něj bylo důležité, podstatné a co by podle něj měl každý nést a držet dál; každému z nich požehná – tedy přeje a zároveň taky k něčemu zavazuje. Občas své syny i napomene či varuje (někdy i dost zostra). Požehnání totiž není přání toho nejlepšího, ale je to slovo Boží ve slovech lidských.

A Jákob svým potomkům taky poví o svém přání, kde má spočinout jeho tělo. Jeho blízcí jsou s ním a jeho poslední přání mu splní – uloží jeho tělo do země jeho otců. Rodina se po jeho smrti dokonce ještě víc semkne, nerozdělí ji staré viny, ač i ty se připomenou. Hodně se pláče, mluví, lidé se objímají, dlouho se drží smutek – na znamení, že truchlení a vyrovnání se se smrtí potřebují čas.

Vím, že takovému ideálu se ne vždy můžeme ve svých životech, umírání i smrti přiblížit. Do našich příběhů života vstoupí náhle se zhoršující nemoc, naše slabost, malá odvaha, návštěvy překazí nemocniční zákazy, i pohřeb omezí pohodlnost, obavy či různá nařízení. Ale přece jen máme třeba tento biblický úryvek o konci života praotce víry Jákoba-Izraele, jako vodítko, jak s umíráním i se smrtí. Tou sestřičkou Františka z Assisi, která je přirozená a patří k životu, která čeká každého z nás. Jednou se vrátíme do země, odkud jsme vzešli a odkud bereme život…

O Jákobovi se ještě řekne, že byl „připojen ke svému lidu“. Víc se tu o tom, co přijde nespekuluje, nechá se to na Pánu Bohu. Dál už o své mrtvé mít starost nemusíme, to Bůh je má na starost.

Pane Bože, prosíme tě za všechny lidi, kterým umřel někdo blízký. Buď s nimi, když je jim smutno a když se jim stýská. Dodávej naději všude tam, kde jsme u konce s dechem, smyslem, životem… A zvlášť tam, kde jsme selhali, kde jsme nezvládli - rozloučit se, dosloužit, dořešit… Amen.

Interludium

Přímluvy: Pane Bože, přimlouváme se za ty, kdo žijí a pracují v nemocnicích, léčebnách a domovech důchodců – a jejich služba je v této době ještě obtížnější než jindy. Modlíme se za ty, kteří mají svěřenu moc a byli postaveni ke správě věcí společných, aby chránili zdraví, bezpečí, důstojnost, a spravedlnost všech...

Myslíme na ty, kdo umírají sami, kdo umírají jinak, než si představovali a přáli. Na ty, které nikdo neposlouchá, na ty, kteří nemohou mluvit a vyjádřit svá přání. Modlíme se za ty, kdo se o ně starají, kdo pečují, kdo podávají léky i je vynalézají. Přimlouváme se za ty, kdo jsou blízko smrti, kdo někoho ztratili, kdo truchlí a pláčou…

Modlíme se za mladé, za ty, kdo mají život před sebou, ať dovedou naslouchat, vnímat, připustit si i svou vlastní smrtelnost. Myslíme na země, státy a lidi hůř zkoušené než jiné, přimlouváme se za obyvatele Náhorního Karabachu, Hongkongu, Běloruska, Nigérie, Severní Koreje a dalších míst, kde se bojuje, trpí a umírá…

Prosíme, dej nám moudrost, než promluvíme. Pochopení, když nasloucháme. Citlivost k těm, které potkáme. Modlíme se za přátelské ovzduší důvěry a solidarity kolem nás, za lásku mezi námi a za naději před námi. O to prosíme skrze Ježíše Krista a po jeho příkladu se k tobě modlíme společně: Otče náš…

Poslání Ř 14,7-9: Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.

Požehnání (dle Iona): Ať nám Bůh žehná, ať nás Bůh zachová v péči Ducha a vede naše životy v lásce. Ať Kristovo hřejivé uvítání vyzařuje z našich srdcí a Kristův mír ať vítězí po celý tento den i v dalších dnech, než přijde život, který je větší. Amen

Píseň DEZ 648 Kristus je má síla https://evangelickyzpevnik.cz/wp-content/uploads/Kristus-je-m%C3%A1-s%C3%ADla-i-spasen%C3%AD-Kanc.-%C5%99ezn%C3%ADk%C5%AF-novom%C4%9Bstsk%C3%BDch.pdf

Nedělka: Co je to smrt?