Čtení: Matouš 21,1 ? 17
text: Matouš 5,5
Bratři a sestry,
příběh dnešní neděle ? neděle květné, palmarum ? a způsob, jak se na něj obvykle káže, jak mu většinou rozumíme, na mne vždycky působí jako velký paradox.
Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku, oslavován zástupy, jako ten zaslíbený tichý král. Kazatelé obvykle vyzdvihují právě jeho tichost, pokojnost, pokoru. Jejím symbolem - v kontrastu ke hřebcům všech bojovníků, vojevůdců, papalášů a triumfalistů ? je ten oslík ? protiklad bojovnosti a okázalosti, němá tvář vyjadřující služebnost a pokoru, solidaritu s těmi, kdo se nevypínají nad druhé, tehdejší běžný dopravní prostředek prostého lidu. To je nám sympatické. Pokoře a skromnosti fandíme, okázalost nemáme rádi. Po pokoji toužíme. Konflikty a rozruch nemáme rádi.
Ve skutečnosti jde ale při tom vjezdu do Jeruzaléma vlastně o pořádný poprask a Ježíš tu vystupuje dost sebevědomě a suverénně. Celé to pozdvižení vědomě zinscenuje. Sám se přihlásí o tu roli očekávaného krále. Strhne na sebe pozornost zástupů. Vyprovokuje je k pořádné manifestaci.. Způsobí rozruch v celém Jeruzalémě. A nakonec tomu všemu nasadí korunu veřejnou výtržností v chrámě, když nabourá léta zavedený náboženský servis pro účastníky bohoslužeb. A to všechno v napjaté atmosféře římského protektorátu.
Jde nám opravdu tohle všechno dohromady s představou tichosti, pokory a pokojného jednání? V tom je přece evidentní rozpor, zřetelný paradox.
A ten je, bratři a sestry, třeba mít na paměti i při Ježíšově blahoslavenství tichých, které nás má dnes oslovit: ?Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.? Ježíš prohlašuje za šťastné tiché. Ale koho má tedy vlastně na mysli?
Tichošlápky, co se drží při zemi a nestojí o pozornost zástupů? Uměřené, kterým je každý humbuk proti mysli a na publicitu si nepotrpí? Zakřiknuté, kteří se nikdy neozvou? Ty, kdo jsou vždycky zticha, takže o nich ani nevíte?
Vzhledem k tomu dnešnímu příběhu, který je jedním ze tří míst, kde se v evangeliu výraz ?tichý? vyskytuje, asi těžko. Tichý král je v Ježíšově podání rozhodně jiný. Jsou asi různá ticha a v různých souvislostech, a ne každé je kladné a šťastné. Považovat tichost obecně za něco dobrého, pravdivého a nadějného je omyl. To snad dělá lidová moudrost příslovím o panence v koutě nebo o mlčení, které je prý zlato, ale Ježíš ani bible ne.
Žalmista se například ironicky ptá božího lidu: ?Opravdu svou němotou hlásáte spravedlnost?? Mlčet k bezpráví a nepravostem není nic pozitivního ani nadějného a spoléhat se na to, že si mlčením vykoupíme klid je také iluze. Naopak apoštol vybízí: ?Nazývejte ty věci pravým jménem. Když se ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo.? Umlčet každý rozruch chtěli Ježíšovi protivníci. Podle evangelisty Jana to byl dokonce jeden z motivů, proč se ho rozhodli zlikvidovat. Ustrašené, lhostejné nebo pohodlné ticho Ježíš určitě neblahoslaví a tichou domácnost by za šťastnou také jistě neprohlásil. Však sám kolikrát lidem vracel řeč a dětem, co se v kostele ozývaly, když už všichni zmlkli, dal za pravdu.
Ta tichost, která je podle Ježíše šťastná, je zcela určitá. Nejlépe ji přiblíží žalm, který v tom blahoslavenství Ježíš takřka cituje. Ten žalm začíná slovy: ?Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle? Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Nevzrušuj se kvůli tomu, kdo jde úspěšně svou cestou? odlož hněv a zanech rozhořčení, ať se nedopustíš zlého.?
O tuhle situaci v té tichosti jde ? o naše reakce, když jsme svědky úspěchů zvůle, podlosti, intrikaření a všelijakých piklů. Když vidíme, jak jim to vychází, jak si jdou úspěšně svou cestou. To se člověka zmocňuje beznaděj a bezmoc. A ta vede k agresi. Určitě to znáte. Když nevím kudy kam, zvyšuji hlas, křičím na děti, řeknu druhému v hádce, co bych nikdy jindy neřekl. Když neplatí věcné argumenty, sám se přestanu na pravdu ohlížet. Dám se strnout na stejnou rovinu. Najednou je dobré všechno, jen abych svou pravdu ? samozřejmě dobrou ? prosadil. A nemusí to být ani hlučné. Pikle se většinou domlouvají šeptem, nebo za zády, po straně. A ty největší podpásovky jsou často proneseny s úsměvem a zbožně.
Co s tím? Má tedy člověk zkrátka držet jazyk za zuby ? mlčet, aby se neprohřešil? Je řešením být raději za každou cenu zticha? A stačí si prostě poručit: Nevzrušuj se, ztiš se? Dávej si pozor na jazyk? Je ta šťastná tichost jenom otázkou vůle, kázně nebo sebeovládání?
Z téhle iluze nás bible rychle vyvede. Stačí otočit list v žaltáři. Hned devětatřicátý žalm je vyznáním toho, kdo to takhle pochopil: ?Řekl jsem si, budu dbát na svoje cesty, abych se jazykem neprohřešil. Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu mít před sebou svévolníka. Byl jsem zticha.? Jenomže on pak dál vyznává, že to k ničemu nebylo: ?Nic se nezlepšilo, má bolest se rozjitřila. Srdce mě pálilo v hrudi. V zneklidněné mysli mi plál oheň.?
To, co v sobě dusíme zkrátka nezmizí. Naopak, bobtná to, roste, ještě se to umocní. Pokud člověk úplně nerezignuje nebo nezlhostejní ? a to jistě není ta šťastná a nadějná možnost ? žere ho to ještě víc. A většinou to pak stejně někde vyvře na povrch. Mlčení nic nespraví. Kázeň je na tohle krátká.
Řešení totiž asi vůbec není o tom, zda se ozvat nebo ne a jak hlasitě. Tak jako nám ten dnešní příběh nenabízí žádné řešení na rovině tichosti či hlučnosti, pokoje či povyku, sebevědomí či pokory. I ticho přece může být agresivní a řvát, například v té tiché domácnosti. A i výtržnost patří k té cestě tichého krále.
Vybízí-li žalm, z kterého Ježíš vychází, ke ztišení, pak ke ztišení před Bohem, k zachování věrnosti, k pokoře, která nehledá svou naději a blaho jinde, která nepřehodí výhybku ke svévoli, i když je právě na koni. A pro ni je asi rozhodující ta druhá polovina blahoslavenství: ?neboť oni dostanou zemi za dědictví? ? totiž důvěra, že právě těm, kdo se neprosazují za každou cenu, patří budoucnost. Tahle důvěra osvobozuje z té tísně bezmoci, která nás nutí jednat svévolně a nefér.
V ní totiž už výsledek nezávisí na tom, zda se sami prosadíme. V tom je ta svoboda, která dovoluje jednat prostě věrně místo věčného zápasu o prosazení. A to je základ tichosti, o které Ježíš mluví a ve které sám jedná.
Často nevšedně, rázně i provokativně. Kde zbyl ze zbožnosti jenom provoz, tam asi věrnost ani jinak jednat nemůže. I konflikt vyvolá. Na vnější mírumilovnosti a tichosti si obvykle zakládají ti, pro které je jen prostředkem k sebeprosazení. Ta Kristovská na sebe kříž konfliktu bere. Jde mu vstříc. Ne pro svou výhru, ale aby udělala prostor pro pomoc těm, které ten náboženský provoz vyřadil. Ovace si tím nezíská. V chrámě už zástupy zmlkly. Tam už volá Hosana jenom hrstka dětí. Ale právě k nim je dobré se přidat. To je boží ? provolávat Hosana, když už je jasné, že jde v té tichosti o oběť a o pomoc a nejen o vlastní štěstí.
Amen.