Kázání Jana Keřkovského 18.4.2020 z pohřbu Lubomíra Kabíčka
Uložit kázání jako mp3.
O čem jsme slýchali, to jsme uviděli ve městě Hospodina zástupů, ve městě našeho Boha: až navěky je Bůh činí pevným. 10 Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu. 11 Jak tvé jméno, Bože, tak i tvoje chvála zní až do končin země. Tvá pravice je plná spravedlnosti. 12 Raduje se hora Sijón, jásají judské dcery nad tím, jak soudíš. 13 Obejděte Sijón, vydejte se kolem spočítat jeho věže. 14 Pozorně si povšimněte valů, jeho paláce si prohlédněte a příštímu pokolení vyprávějte: 15 "Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy; on sám nás povede věčně."
Zde, uprostřed tvého chrámu, nám tane na mysli tvé milosrdenství, Bože. Třeba tady v novoměstském chrámu, kam bratr Lubomír rád v posledních letech s manželkou chodíval, anebo kdekoli jinde, třeba v přírodě – tam všude je tvůj chrám, Bože, a nám tam všude tane na mysli tvé milosrdenství.
Kterýmžto milosrdenstvím se míní Boží odpuštění. Smrt a vzkříšení Krista Ježíše. A právě tohle Lubošovi tanulo na mysli prakticky kdekoli a kdykoli: na víře mu tuze záleželo, teologie ho bavila a život pojatý jako služba ho těšil.
Byl vzdělaný – býval by mohl zůstat vzdělaný jen napůl, kdyby si s bráchou dvojčetem rozdělili otázky a tu svou část absolvovali každý u zkoušek za sebe i za toho druhého; jenže tenhle nápad z mládí je v případě teologie nelákal, a tak to vzdělání oba podnikli celé.
Byl pozorný – udělal si na člověka čas, když to bylo třeba. Kolik lidí vděčně vzpomíná, jak jim pomohl už tím, že jim naslouchal a bral jejich situaci vážně.
Byl tolerantní – není znám případ, že by někdy měl potřebu někoho srážet a dávat mu najevo svou převahu. Nic takového coby učedník bezbranného Mistra k životu nepotřeboval. Naučil se nahlížet na jednání druhých lidí z nějaké lepší stránky a najít pro ně pochopení. Meze tahle tolerance samozřejmě měla, ale ty byly dány tím, jak chápal poslušnost Božího slova, nikoli ohledem na sebe sama.
Byl dost nepraktický – některé praktické záležitosti nevnímal jako důležité, pokud se jimi vůbec zabýval, ale jeho žena Ester to vždycky uměla vyrovnat a dořešit.
Byl radostný – přitom prožíval i všelijaké krize, včetně farářské, a otevřeně o tom mluvil. Ale ani to mu nikdy nesebralo naději, že to, co je díky Pánu Bohu před námi, je opravdu důvod k radosti. A tak ji šířil.
“Zde uprostřed tvého chrámu nám tane na mysli tvé milosrdenství, Bože,” praví se v biblickém žalmu. “Jen se podívejte, co má Sijón věží a jak bezpečné má valy, prohlédněte si jeho paláce a pak vyprávějte příštímu pokolení” – a teď následuje, co se má po té obhlídce příštímu pokolení předat: není to vůbec nic o věžích, valech a palácích, vlastně ani o Sijónu, nýbrž o Bohu. “Řekněte příštímu pokolení, že tento náš Bůh je tu navěky a povede nás věčně.”
Tenhle biblický úryvek vystihuje Lubošovo snažení dost věrně. Měl rád svou církev, záleželo mu na ní, asi věděl, kolik má věží, v jakém stavu jsou valy a jak se to má s paláci. Něco z toho ho těšilo, něco mrzelo; dokázal svou církev kritizovat, dokázal ji před kritikou hájit, ale když přišlo na věc, to se rozumí, že tu navěky a navždy nebude žádný Sijón, nýbrž náš Bůh. Jestli jednou skončí valy v rozvalinách a věže a paláce vezmou za své, to se pak spolehněte na Boha, který nás povede věčně. Staré fotky, jak to bývalo, probudí leda nostalgii (a vděčnost), ale radost asi ne – radost vám dodá jen to, co je před námi a co má naštěstí v rukou Bůh.
“Řekněte příštímu pokolení.” I na tomhle Lubošovi záleželo – aby se příštímu pokolení dostalo informací o tom, co je podstatné. Nepatřil mezi ty, kdo vás na potkání bez výstrahy začnou poučovat. Spíš, a často až když byl tázán, nahlas projevil, čeho byl myšlenkově plný. O minulosti mluvil taky, ale ne tolik, a občas řekl i něco o tom, má-li Sijón zrovna valy nebo rozvaliny, ale plný byl toho, co je před námi a z čeho kouká ta veliká radost, co je jí někdy tak pracné přijít na stopu. Řekněte příštímu pokolení, co to je být inspirován Božím slovem a co to je žít Božím milosrdenstvím a že nás Bůh sám povede věčně – i za životní hranice, za které v tuto chvíli nedohlédneme.