Matouš 21,1 - 16
Příběh, který dal dnešní neděli jméno ? neděle Palmarum neboli Květná, přímo vybízí k tomu, abych začal obměněným známým sloganem: ?Řekni mi, čím jezdíš, a já ti povím, kdo jsi.?. Oslík, případně oslice a oslátko ? dopravní prostředek, na němž vjel Ježíš do Jeruzaléma jako nadšeně vítaný král, v něm hraje klíčovou roli. Je jeho vizitkou. Ostatně tak je tomu s dopravními prostředky dodnes. Někdy je to až komické, jakou váhu tomu lidé přikládají. Podnikatele nebo doktora ve staré škodovce si už člověk stěží představí. Auto luxusní značky musí být, i kdyby to mělo firmu položit. A samovolně naskakují další asociace: omajáčkované šestsettřináctky, čajky, mercedesy nebo Audi, papamobil, květinami také vítané sovětské a americké tanky v pětačtyřicátém, ověnčené autobusy hokejistů po Naganu ? kdepak, triumfální vjezd si žádá svoje.
Kontrast, v jakém k tomu všemu je Ježíšovo oslátko, nelze přehlédnout. Nepochybně je významný. Jasně signalizuje: tenhle s jásotem vítaný král je jiný, reprezentuje jinou moc. Už odnepaměti to tak převážně věřící lidé chápali: jako protiklad vnější moci, pompy, hrubé síly, triumfalismu, jako distanci od bojovníků, mstitelů a heroů ? jako proklamaci tichosti ( o ní se tu přece výslovně mluví ), skromnosti, pokory, pokoje a nenásilí. Například Mistr Jan Hus komentoval Ježíšův vjezd do Jeruzaléma takto: ?Neseděl jest Pán na vozu zlatém v drahocenném zlatohlavě skvě se, ani jest nevsedl na bujný kóň, ale na tichů osličku, aby nás své pokoře dobrými příklady naučil. Kóň jest mrcha řechtavá, bujná, k smilství hotová.?
V tomto tradičním výkladu je nepochybně veliký kus pravdy. K pokoře a tichosti jako ke zdroji občerstvení zve přece Ježíš i jindy: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Jen bych doporučil všimnout si také způsobu, kterým tu Ježíš pokoru, tichost a skromnost prezentuje ? je na hony vzdálený mentorské důstojnosti a umravňující vážnosti, je to spíš parodie, veselý happening, který provází atmosféra takřka majálesová.
Nicméně, když jsem si teď ten příběh a jeho souvislost znovu četl, čím dál víc se mi vtírala otázka, zda při tom tradičním výkladu není víc než bible otcem myšlenky naše přání; zda se v tom, s jakou chutí si chceme notovat s Ježíšovou pokorou a tichostí a jak je stavíme do kontrastu se světskou mocí a slávou, neprojevuje jenom naše obecná nechuť k papalášům a autoritám nejrůznějšího druhu. A ta může být také projeven špatně skrývané zhrzenosti nebo žárlivosti. Totiž, že v tom mercedesu sedí oni a ne my sami.
Je to s tím protikladem, s tou pokorou a tichostí opravdu tak ložené, jak to obvykle vidíme? Čemu nás vlastně Ježíš dobrým příkladem učí? Zkusme si ten příběh probrat ještě jednou bez toho tradičního předporozumění:
Ještě než Ježíš na to oslátko nasedne, když pro ně své učedníky teprve posílá ? to je přece nevídaná suverenita, s jakou jedná: ?kdyby někdo něco říkal, odpovězte: ?Pán ho potřebuje.? A basta! To stačí. To je řeč někoho, kdo se ze svých činů jen tak někomu zpovídat nemusí a nemíní; jehož přání je prostě rozkazem.
Kde se taková autorita vůbec bere a jak to, že jí ti dotyční berou? Copak nám by to stačilo, kdyby si chtěl někdo půjčit náš vůz? To je jasné, že se nevzala jen tak, z ničeho nic. Jak evangelista zdůrazňuje, ono se to celé děje na pozadí proroctví o příchodu krále, a ne ledajakého krále, přímo mesiášského, božího. Jenom proto, že bylo jeho očekávání živé, stačilo říct: ?Pán ho potřebuje?. Pak se ale ta chtěná skromnost zase jeví trochu jinak: Ježíš svým vjezdem na oslíku nepokrytě vznesl nárok na tenhle královský post, přihlásil se o něj. Takové sebevědomí nám většinou moc skromné nepřipadá. Tohle má hodně daleko k příslovečnému: ?Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná najdou tě.?
A ono to také vzbudilo bouřlivou odezvu: nastal rozruch po celém městě. A Ježíš se od něj ani trochu nedistancuje, naopak potvrzuje: ?Ovšem! Tak to má být.? Srocení lidu, nepokoje ve městě, dav skandující hesla ? tak by to dnes nejspíš charakterizovaly zpravodajské relace. A pokud si uvědomíme, že byla tenkrát Palestina římským protektorátem, dojde nám, že ten poprask mohl vyvolat daleko větší konflikt. Předáci tehdejší církve si to alespoň uvědomovali a podle Jana to byl také důvod, proč se rozhodli Ježíše zlikvidovat: ?Když proti němu nezakročíme,? říkají si, ?všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.? Jak je vidět, on se ten pokojný král může stejně dobře jevit jako narušitel pokoje, jako jeho ohrožení.
No a pak ta výtržnost v chrámě! To už je hotová provokace. Převrácené stoly směnárníků a zbořené stánky prodavačů holubů se jistě také bez škod na cizím majetku neobešly. A jak jinak bychom to nazvali, než že jde o násilí? A navíc v chráně, v kostele. No prostě skandál.
To je tedy pěkně hlučná tichost, pěkně sebevědomá pokora, hodně rázné nenásilí a hodně překvapivá cesta pokoje!
Jak se to rýmuje dohromady? Jak skloubit tichého krále na oslátku a výtržníka v chrámu? Naše škatulky na to nestačí. Co s tím?
Nevím. Snad bychom v tom příběhu měli víc než potvrzení postojů, ke kterým máme sympatie, číst svědectví o autoritě, která, ač tichá, má nárok nám život a především zbožnost opravdu radikálně přeorat a zpřevracet. Snad je to spíš než předestření nějakého hotového programu výzva k oddanosti. On nám ten příběh nenabízí ani tak definitivní řešení na vážkách mezi skromností a sebevědomím nebo mezi tichostí a hlučností, jako spíš zaujetí pro milosrdenství, kterému jednou odpovídá pokora a jindy výtržnost ? pokora, když si každý myslí, že bez úlitbě moci ničeho nedosáhne, a výtržnost, když pokoj jenom konzervuje lhostejnost a zpovrchnění.
Nic proti obřadům a rituálům, bez nich se my lidé těžko obejdeme, ale pokud se pro svou snadnost stanou jen náhražkou skutečného vztahu, pokud se z nich hybná síla milosrdenství vytratí, pak je asi třeba je kapku nabourat, aby tu pro to milosrdenství bylo místo. A to třeba i navzdory pravidlům, které mají dobré biblické oprávnění. Vždyť ti slepí a chromí, do jejichž uzdravení vyčištění chrámu ústí, tam podle Mojžíšova zákona neměli co dělat.
V tom zaujetí pro milosrdenství musí být někdy asi pokora značně sebevědomá. Jde možná spíš o to, z čeho to sebevědomí plyne. Ono je právě asi na místě nejen, když je člověk na koni, když má moc v zádech, ale i když přichází jen ve jménu Hospodinově.
Pravda, je s tím někdy kříž. Tomu ale přece ten král na oslátku jede vstříc. Jestli si to neuvědomovaly ty zástupy, co tenkrát volaly ?Hosana?, my čtenáři evangelia už to víme. My se k té oslavě už můžeme připojit jen s tímhle vědomím. A právě s ním není nic pravdivějšího a důležitějšího, než ho oslavovat, než ho vítat. Je to vpravdě důstojné a spravedlivé, ať si říká kdo chce, co chce. Je dobré se před Ježíšem sklánět, uctívat ho, jak kdo umí ? ratolestmi, květinami, hudbou, zpěvem, modlitbou, gestem celého těla, liturgií. Jeho oslava ať nám pronikne hluboko do duše, hluboko do těla, abychom nedělali špalír a kulisu při oslavě někoho, kdo to nezasluhuje, abychom nenaletěli těm, kdo sázejí na moc, ale ani těm, kdo svou domnělou pokorou a tichostí jenom konzervují lhostejnost. Amen.