Uložit kázání jako mp3.

Bohoslužby 9. 2. 2020, V. Hrouda

Čtení: Ez 37,1-10

Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.

Kázání: Ez 3, 22-24a

PROLOG (od stolu Páně)

Nedávno jsem jel vlakem z Prahy do Nového Města, večerním spojem. Takto pozdě jezdím nerad, poněvadž se dvakrát přestupuje – v Havlíčkově Brodě a ve Žďáru nad Sázavou.

Na nádraží v Brodě jsem se nezorientoval dostatečně rychle. Když jsem vyběhl schody na správné nástupiště, viděl jsem už jen dvě červená světla mizející ve tmě. Bylo po desáté večer a na peróně nikdo nebyl. Byla mlha a ukrutná zima. Ujel mi vlak!

Dnes budu kázat po desáté v řadě na knihu Ezechiel. Pro pamětníky připomínám, že první díl této lectio continua zazněl zde v kostele před pěti lety. Devátý díl jste mohli slyšet před rokem a půl.

Desítka je kulaté číslo, asociuje jakousi dílčí ucelenost. Chystám se ta ezechielovská kázání svázat do knížky, podobně jako jsem dříve vydal deset abrahamovských kázání. Nový soubor se bude jmenovat A POSTAVIL MĚ NA NOHY. České dráhy požádám o sponzoring, protože knížka bude neplánovaně, jaksi mimoděk, také chválou železnice.  

ÚVOD A DVA CÍLE (z kazatelny)

Základem kázání je text ze třetí kapitoly knihy Ezechiel, verše 22-24:

I spočinula tam na mně Hospodinova ruka a řekl mi: „Vstaň a jdi na pláň, budu tam k tobě mluvit.“ Vstal jsem tedy a odešel jsem na pláň. A hle, stála tam Hospodinova sláva jako tehdy, když jsem ji viděl u průplavu Kebaru. I padl jsem na tvář. Vstoupil však do mne duch a postavil mě na nohy a on ke mně mluvil.

V následujících dvaceti minutách se zaměřím na dvě věci:

Za prvé, pokusím se vyjádřit, co pokládám za hlavní zprávu celé knihy Ezechiel.

A za druhé, tuto zprávu promítnu do současné reality. Zamyslím se a pomodlím se nad jedním určitým průnikem Ezechiele s naší dobou a s našimi životy. A přetlumočím vám Ezechielovo nadčasové povzbuzení, jak mu rozumím já. 

ZPRÁVA KNIHY EZECHIEL

Pojďme na to.

Hlavní zpráva, podle mého mínění, je vyjádřena větou, jež zazněla před chvílí – Ez 3,24: Vstoupil však do mne duch a postavil mě na nohy. Stejnou větu byste našli i v předchozí kapitole, Ez 2,2.

V obou případech je kontext takový, že Ezechiel hledí ve vidění na živého Boha, doslova (Ez 1,28) na vzhled a podobu Hospodinovy slávy. Zářící energie této sugesce je tak velká, že srazí Ezechiele k zemi – je psáno, že padne na tvář (Ez 3,23). Nato do něj vstoupí duch a zdvihne ho zpět. Tato scéna se odehraje v „Bejbylónii“, v říši, do níž byl Hospodinův lid násilím přesídlen, neboli deportován.

Úplně stejně se pozdvihující síla ducha projeví i v nejznámější ezechielovské perikopě, nazývané tradičně Údolí suchých kostí (Ez 37,1-14). Na nohy jsou zde postaveny lidské ostatky, dokonce velké množství mrtých: A hle, na pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché (2). … tu vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko (10).

Mám za to, že zjednodušeně a z odstupu lze knihu Ezechiel pokládat za nadčasový nadějný text pro ty, kdo padli na hubu a sami se nedokážou zvednout. Tuto naději vyjadřuje věta: Duch staví na nohy.

ZŮSTAL JSEM NA PRÁZDNÉM PERÓNU

A nyní slibovaná homílie. Kázání do bizarní současnosti, která tu starozákonní minulost připomíná jen velmi vzdáleně. Kázání jako rezonance s mým nebo tvým životem. Kázání jako poryv, jenž zatřese našimi usazenými existencemi, jenž probudí ze snění, jenž nakopne živou energií. Kázání jako hlas, jenž probere nás otupělé, malátné, marné mátohy. Kázání jako duch, jenž postaví mrtvolu na nohy!

Kázání životabudič!

Došla mi šťáva. Vymačkanej citrón. Potřebuju kafe! Cigáro! Obejmi mě! Dyť je to šílený … !

Viděl jsem jen dvě červená světla mizející ve tmě. Ujel mi vlak! Tak to je nadělení! Je po desáté večer, dneska už nic nejede. Na peróně nikdo není. Sesouvám se na studenou lavici – per plex, zaskočený a bezradný.

Pravda je taková, že v tu chvíli jsem neřekl Tak to je nadělní, ale normálně jsem nadával. Sprostě. Vulgarizmy jsem z kázání vypustil, protože si myslím, že syrovost života lze popisovat i bez nich. Navíc, vulgarita se u nás přemnožila, což není projev větší upřímnosti a pravdivosti, leč znak úpadku. Hele, farář promluvil … Úpadku čeho? Mravnosti? To bych neřekl. Tak jazyka či obecné kultury? Společenských norem? Vlastně nevím, nechme to.

Stav skleslosti a vyšťavenosti v čase, kdy všechno ujelo, má bezpočet různých podob. Většinu z nich bezpochyby ani neznám, protože jsem je nezažil. 

Jen namátkou:

Vyhodili mě z práce, ruší se dvě stě pracovních míst. Jiná práce tu není. Mám dvě děti na střední.

Nebo, našli mi autoimunitní nemoc. Beru kortikoidy, je mi špatně a celá jsem opuchla.

Nebo, mamka spadla a najednou je ležák. Neuzvednu ji, bolí mě záda. A musím chodit do práce.

Nebo, dcera má mentální anorexii. Ve 30 letech váží 30 kilo a nikdo neví, jak jí pomoct.

Nebo, mám dluhy, byla jsem hloupá. Manžel ručil barákem a pak si umře. Jsem na všechno sama.

Nebo, syn měl deprese a vzal si život. Čekali druhé dítě. To nechtěl vzít svoje dítě do náručí?

Nebo, se ženou si nerozumíme. Čím víc to chceme zlepšit, tím víc si nerozumíme. Nejsme spolu rádi.

Je tolik způsobů, jak člověk může zůstat trčet na vylidněném peróně – v noci, bezradný a sám.

Ale trčet může zůstat i společnost, celý stát nebo národ. Společnost rozpolcená, zmatená, frustrovaná, skeptická a vystrašená. Jako ta naše. Přiznávám, že jsou chvíle, kdy vidím ve tmě mizet dvě červená světla svojí vlasti, České republiky.

MODLÍM SE ...

Do Ezechiele vstoupil duch a postavil ho na nohy. Stejně tak do suchých kostí vstoupil duch a postavil je na nohy. Ti, kdo říkali: zanikla naše naděje, jsme ztraceni (Ez 37,11), ožili a byli vyvedeni z hrobů. Je psáno, že oni naleznou odpočinutí ve své zemi (Ez 37,13-14).

Nejsem Božím mluvčím. Nemůžu a nechci mluvit za Boha. Nevím kdy, jak a do koho vstupuje duch, aby ho zdvihl ze země. Nemůžu a nechci mluvit ani za kohokoliv z vás. Jediný, za koho jsem oprávněn mluvit jsem já sám.

Proto děkuji Bohu a prosím Boha svým hlasem. Chcete-li a můžete-li připojte se k modlitbě v duchu. Prosím, zůstaňte sedět.

Bože, modlím se k tobě. Věřím, že modlitby slyšíš.

Bože, netoužím být jako Ezechiel, hledět přímo na tvou slávu a být sražen k zemi její září. Stačí mi vidět její odlesky, slyšet její ozvěnu, tušit ji ve vesmíru, v přírodě a v lidech. Děkuji ti, že mám oči k vidění, uši k slyšení a rozum k tušení tvé slávy. Prosím tě, měj mě k soustředěnosti, pomáhej mi k vnímavosti, povzbuzuj mě k  meditaci, abych se s tvou slávou v životě nemíjel. Prosím tě, probouzej mou spiritualitu, duchovní bytost ve mně.

Bože, ty mi ukazuješ i stíny a tmu. Pláč a skřeky. Hrozné situace. Bezmoc vylidněného, ledového, bezútěšného perónu na českém nebo jakémkoliv jiném nádraží. Nedokážu ti za tuhle zkuženost děkovat. Kéž by toho nebylo tolik. Kéž by lidé nepadali na hubu. Kéž by namyšlená hloupost, zamaskovaný primitivizmus a veškeré projevy svévole a zla byly jen okrajovou záležitostí, výjimečnými úkazy. Kéž bych sám, ve své slabosti a nevědomosti, dokázal nepřilévat olej do ohně, pozvedat hlas, jít proti úpadku a všudypřítomné malosti. Bože, prosím, dej mi sílu vstát z mého úpadku a z mojí malosti.

Bože, děkuji ti věrně za tvého ducha, kterého jsem dostal, když mi bylo zle. Když jsem polykal hnusný hlen prázdnoty, zbytečnosti všeho a nenávisti k sobě nebo druhým. Vím přesně, kdy to bylo. Prosím tě, oživuj a udržuj stejnou paměť  u každého člověka. Ať nikdo nezapomene na škraloupy v teplém mléce vlastní pýchy. Ať se zkažená voda naší nevědomosti promění v bystřinu poznání. Rozdávej bohatě odvahu k pravdě o sobě samém, kuráž být tím, kým skutečně jsem – to znamená ani si nefandit, že jsem skvělý, ani se neshazovat, že jsem hrozný. Všude probouzej vděčnost za každé znovuzrození v duchu.

Bože, prosím, dávej ducha Životabudiče každému, kdo o něj prosí. Ducha Zdvihače každému, kdo volá „Bože, pomoz mi“. Ducha nezlomnosti, houževnatosti a odvahy každému, kdo se nesnadno smířil s daností věcí, přijal své limity a nežehrá, to jest nestěžuje si. 

Bože, prosím, postav svým duchem na nohy život toho, kdo touží žít. Postav na nohy vnitřní integritu toho, kdo je rozbitý, rozhozený, rozpolcený. Postav na nohy mocnost ducha toho, kdo je bez-mocný nebo ne-mocný – aby se netrápil tím, co nemůže, ale uvědomil si, co může. Postav na nohy rozhodnost toho, kdo je bez-radný. Postav na nohy lásku toho, kdo je zlý, pomstychtivý, zaujatý. Postav na nohy zájem toho, kdo je apatický, laxní, pohodlný, pasivní či rezignovaný. Postav na nohy vůli po smyslu – u člověka, jenž smysl ztratil nebo zahodil. Zbavuj nás pokušení mít. Dávej nám odvahu být.

Bože, prosím, postav svým duchem na nohy všechny nás, kdo žijeme na pláni mezi Krkonošemi a Šumavou, mezi Klínovcem a Lysou horou. Postav na nohy naše čecháčkovství, malost, nízkost, vypočítavost, blbost, farizejství, alibizmus a namyšlenost.

Bože, prosím za člověka i za lid. Buď vůle tvá.

Amen

EPILOG (od stolu Páně)

Nechci vám zůstat dlužen rozuzlení zmíněné železniční epizody:

Červená světla posledního vlaku zmizela ve tmě. Prázdný perón a ukrutná zima. Co teď a co potom? Musím se nějak dostat domů. Taxík! Bude to drahé, ale snad mě to nezruinuje. 

Jeden takový čekal před nádražní budovou. Taxikář středního věku. Za kolik mě vezmete do Nového Města? Přes Žďár. Na vydřiducha nevypadal: Do Města vozím jednoho doktora, za pětikilo.

Nasedl jsem, cena mi připadala únosná. Cestou si taxikář vzpomněl, že hlavní silnice mezi Přibyslaví a Žďárem je půl roku zavřená. Volal kolegovi, kudy se jezdí. V Přibyslavi na náměstí doprava. Odbočil podle instrukce, byť tam objížďka značená nebyla. Počkejte, tady na vrátnici pracuuje můj strejda, zeptám se na cestu. Na okraji Přibyslavi vystoupil u jakýchsi přízemních baráků. Strejda pravil, že dnes ráno hlavní silnici otevřeli. Tak to máme štěstí, nemusíme nic objíždět.

Cestou jsme mluvili. Uměl to. Vyvolal ve mně dojem vstřícnosti, ba solidarity. Až když jsem ve Žďáru vystoupil – stíhal jsem totiž poslední spoj do Nového Města – uvědomil jsem si, že mě svým mluvením úplně zhypnotizoval. Jako kobra králíčka: No, je to trochu víc, v Přibyslavi jsme si zajeli, ukazuje mi to dvanáct set. Dám vám to za jedenáct, abyste neřek. Zaplatil jsem s dobrým pocitem, že taxikáři na Žďársku jsou příjemní chlapíci.

Když jsem se probral, došlo mi, že mě natáhl jako gumu od tepláků. Díky této trapné zkušenosti jsem dospěl k hluboké teologické pravdě: Jo, chlapče, když jsi blbej, duch tě na nohy stavět nebude.