Text: Lukáš 8,22 – 25

čtení: Žalm 107, 23 – 32

 Sestry a bratři,

v životě přicházejí dny, kdy se člověk najednou ocitne uprostřed rozpoutané vřavy ničivých sil, kdy je najednou vystaven náporu, který s ním smýká sem a tam a hrozí, že člověka úplně pohltí, že se v něm člověk utopí. Pevná půda pod nohama je ta tam, dosavadní pocit bezpečí a jistoty se rozplyne, události se vymknou z řádu, který jim dával smysl. Stane se něco mimořádného, co nás uvrhne do hlubokého vnitřního zmatku, v čem si připadáme nazí, bezbranní, vydaní všanc.

Ta bouře na moři je v evangeliu jistě víc než námořnická historka. Bouře, vichřice, valící se vlny, jsou mytologickým obrazem chaosu, stavu, který ohrožuje život. Jeho síly útočí, boří, rozkládají řád života. Všechno se pod jejich náporem rozpadá.  Člověku schází pevný, záchytný bod, není, o co se opřít, ztrácí se v tom, hrozí mu pohlcení. Jde o síly nadlidské, neosobní, slepé a osudové. A člověk je zkrátka nezvládá.

Biblická víra ovšem žije důvěrou, že ani tenhle chaos nemá navrch nad mocí boží. „Byť se i země převrátila a zpřevracely se hory doprostřed moří, byť i ječely a kormoutily se vody jeho a hory rozrážely se od dutí jeho“ , Bůh nezakolísá, jeho slovo, jeho věrnost, jeho milosrdenství platí, na to lze spolehnout.

Rozbouřené jsou vody, nad nimiž se při stvoření vznášel Duch boží. Právě tomuhle chaosu však Bůh dává řád. Děsivé masy vod rozděluje, vymezuje jim místo, a tak vytváří prostor pro život. A nejde o jednorázový akt minulosti. Ta důvěra se stále znovu potvrzuje. Žalm 107 vyznává: „Ti, kteří se vydávají na moře, kdo konají své dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině… utišil bouři, ztichlo vlnobití, vyvedl je z tísně.“

Stejně prostě by se dalo shrnout poselství dnešního evangelijního příběhu. Jenže jakou má cenu shrnovat poselství příběhu? Kolik pohádek by se například dalo shrnout do věty, že dobro nakonec zvítězilo. Ale znamenalo by to vůbec něco, kdybychom nevěděli, co všechno mu stálo v cestě, kdybychom předtím nesledovali obtížnost věrnosti Jiříka nebo Honzy a také úzkost, která ji provází?

Teprve, když příběh projdeme a spoluprožijeme, můžeme porozumět tomu, co říká, co je vlastně to dobro, které zvítězí, a co ta důvěra, že běsnění zla nemá poslední slovo.

Vraťme se tedy na začátek. Jednoho dne Ježíš vyzval své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh jezera.“ A odrazili.

Oni se na tu plavbu vydali, protože On je vyzval. Na jeho slovo. On to začal. A on také určil směr – „na druhý břeh“. A to nebyl ten spásný, rajský břeh, blaha kraj, bezpečný přístav, o kterém třeba zpíváme v písničce „V tvé síle, Pane Bože můj“. To byla krajina neznámá, cizí, kde démoni ovládají lidský život, svazují člověka a ženou ho v posedlosti proti všemu živému, i proti Bohu. Tam na druhém břehu, jak bychom se dočetli dál, se setkají s agresivním šílencem, který se zabydlel v hrobech. A když ho Kristus z téhle posedlosti osvobodí, dočká se na tom druhém břehu jen s nevděku a nepřijetí.

To je důležitý moment tohoto příběhu. Důvěra, která z něj roste, patří téhle cestě, tomuto směru. To bychom neměli my, kteří se považujeme za Kristovy následovníky, přehlédnout. Kdykoli se nechceme zaplést s těmi, z nichž jde strach, kdykoli se vyhýbáme určité nebezpečné oblasti života proto, abychom si uchovali naději, musíme si položit otázku: Není to úplně obráceně? Nepřipravu-jeme se právě takhle o naději? Nepřipravujeme se právě o to, co nakonec důvěru potvrdí a utvrdí? Nemáme se, pokud opravdu chceme plout s Kristem, vydat spíš do nejistých vod, než zůstávat na pevném a domněle bezpečném břehu? Ten směr je důležitý. Pokud bude dobrý, nemusí nás lekat, že má církev nebo naše víra podobu vratké skořápky, která co nevidět může jít ke dnu.

I ta bouře k tomu asi prostě patří. Nejspíš to není nešťastná náhoda, která z ničeho nic učedníky potkala. Jakoby temné mocnosti byly inteligentní, jakoby jim ta Ježíšova mise vadila a chtěly jí zabránit. Ježíš přece často upozorňuje na to, že se jeho následovníci střetu nevyhnou, že je jeho cesta nebezpečná, že chtě nechtě vyvolá bouři nenávisti a odporu. Je tomu tak přece od jeho narození až po smrt. Na rozdíl od reklamních agentů zbožnosti, kteří víru prezentují jako pohodu a pojistku na život, říká Ježíš: Na světě budete mít soužení, ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.

Co je na tom příběhu ale zarážející a podivné – že On při tom všem klidně spí. On je do toho zatáhne a teď je v tom nechá. Prostě usne. Bouře přicházejí, to známe, to nás nepřekvapí. Ale co když v tom chaosu, v ohrožení, při dotyku smrti Bůh spí?

Kdybychom to nečetli v evangeliu, ale v knížce nějakého moderního autora nebo v článku současného žurnality, asi bychom pobouřeně protestovali. Viděli bychom v tom znevažující výsměch a útok na naši víru. Dokazovali bychom - i biblickými citáty - že přece Hospodin, když jde o záchranu jeho věrných, nikdy nespí ani nedříme. Někteří křesťané by jistě osobně svědčili, jak vždycky cítí boží přítomnost a jak je v každé krizi vždycky podržel a jasně jim ukázal, co je třeba.

            Nechci jejich svědectví nijak znevažovat. Jenom mám za to, bratři a sestry, že je moc dobře, že i o božím spánku a mlčení v evangeliu čteme a že tu nestojí, že by to tak učedníkům jenom připadalo, že by to byla jejich slepota, jejich vina nebo nedostatek důvěry. Prostě to tak bylo, Ježíš spal, odmlčel se. A nebyla to ničí vina, nebyl to trest, evangelista v tom nevidí žádný nedostatek.

            Jsou prostě chvíle, kdy se žádný boží hlas neozývá, kdy žádnou oporu a pomoc ve svém zápase cítit nemusíme. Není třeba se v takovém okamžiku cítit ještě provinile. Není třeba ke zmatku, ve kterém se ocitáme, přidávat ještě další pochybnost o své víře. Není třeba nechat se těmi stoprocentními křesťany, kteří možná ještě skutečnou bouři neprožili, zahnat do kouta, nechat se ještě víc oddělit od Krista.

            Je ale možné a je třeba se na něj obracet, i když spí. Je možné k němu přistoupit nejen se skálopevnou jistotou, ale i se svou úzkostí.

Mistře, Mistře, zahyneme! Tohle může být naprostý konec. A kolik bylo těch lodí, které poté klesly ke dnu? Pro kolik lidí byl tohle výkřik poslední? Záleží i pak na tom, ke komu se člověk obrací? Nebo má víra smysl jen potud, pokud se nesetká se smrtí?

V tomhle případě konec nenastal. On vstal, pohrozil větru a valícím se vlnám; i ustaly a bylo ticho. Pro dnešního člověka je možná tohle největší potíž - vyjimka z přírodních zákonů?!

Ano, naše myšlení je jiné. Od té doby, co jsme lásku k moudrosti rozparcelovali do šuplíčků jednotlivých věd, nejme schopni vyjadřovat se o celku a rozumět řeči, která to dělá. Snad jenom básníci nás k tomu ještě vrací. Snad si ještě vzpomeneme, že jsme jako součást hymny dřív zpívali „Nad Tatrou sa blýská

hromy divo bijů, zastavme sa braťja, veď sa ony straťja, Slováci ožijů“, a nikoho přece nenapadlo, že by šlo o zažehnání studené vlny nad Tatrami.

Ježíš promluvil, „pohrozil jim“ má ekumenický překlad, ale v základu toho řeckého slovesa zaznívá slovo „řád“ – tedy ukáznil je, spořádal. Slovo boží vnáší do chaosu řád, ať už má ten chaos podobu vnitřních zmatků myšlenkových, morálních anebo podobu dějinných zvratů. To, co se stalo nezvladatelným, co hrozí člověka převálcovat, má díky němu opět svoje místo a ohrožená mise může dospět ke svému cíli.

Nastalo utišení. Všechno dobře dopadlo. Happy-end. Ale v tuto chvíli Ježíš pokládá otázku: Kde je vaše víra?

Proč se ptá až teď? Proč ne ve chvíli, kdy učedníci umírali strachem? To bychom v ní asi mohli slyšet výčitku. Ale teď? Teď je to spíš otázka: K čemu vaše víra po tom utišení dospěla? Kde je teď? V co teď díky tomu příběhu doufáte?

Jenom v to, že můžete být z každé šlamastiky zázračně zachráněni? Anebo v to, že je tu ten, který chaos přemáhá a pořádá a proto je možné na jeho slovo dát, vyplout ze zajištěných přístavů a podílet se na té misi, kterou započal, i když může člověka uvést do zmatku a znamenat velké nebezpečí? Kde je teď vaše víra? Pořád jenom u té starosti o sebe, anebo je už s Kristem u toho zájmu a nasazení pro druhý břeh?

Víra, že všecko dobře dopadne, možná zbavuje strachu, ale může také, jak se i v bibli dočteme, vést jen do pekel. Víra v Krista a jeho moc, naplní člověka bázní - respektem a úctou k tomu, který sám sebe za druhé vydal a zvítězil, a tak drží na cestě života i uprostřed chaosu, i uprostřed posedlosti smrtí. V tom je naděje pro tento svět, včetně nás. Amen.