čtení J 5.1-9, text J 1-16 (i se 4 veršem)
Už 38 let tam leží. Nic dalšího se o tom muži nedovídáme: nevíme odkud je, jaké měla jeho rodina společenské postavení, zda měl majetek, neznáme ani jeho jméno. Ale na tom všem, když je člověk vážně nemocný, záleží málo. 38 let nejen nemoci, ale i naděje, že se snad něco stane. Naděje stále zklamávané a znovu ožívající: možná příště ?
Na jedné straně si na svou situaci za tu dobu zvykl. Na druhé straně se ale se svou situací nikdy nevyrovnal. Proto tu sedí u rybníka Bethesda (což přeloženo znamená dům milosrdenství) a vkládá veškerou naději do zázračného pramene. Jenže i tak je to začarovaný kruh. Protože se nemůže hýbat, potřebuje vyléčit. Protože mu nikdo nepomůže a není vyléčen, nemůže se hýbat.
A tu se objeví neznámý člověk a zeptá se ho, zda chce být zdráv?! Co je to za otázku! Samozřejmě, že chce být zdráv. Ale jakou šanci má člověk, který je už třicet osm let nemocný a už tolikrát musel trpce přihlížet, jak se uzdravují ti druzí?
?Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří.? Nedovedeš si, Pane, představit, jak je v tu chvíli každý každému nejen lhostejný, dokonce jakou se stává překážkou v cestě za vlastním uzdravením. A já mám tu smůlu, že se tam sám nedoplazím ani patnáctý, a pak už je dávno po všem. Nemám nikoho, kdo by mě popadl a hodil tam do té vody včas, abych konečně mohl jít jako normální člověk ke své rodině, do práce, mezi lidi a taky do chrámu, kam invalidy nepouštějí.
Naděje nemocného se upíná k lidské pomoci, k jakémukoli člověku, jen kdyby tu byl v té správné chvíli a byl ochoten ho donést k léčivé vodě dost rychle. Nemám člověka, který by mi pomohl. A zní to trošku jako hozená rukavice: A co Ty, Pane, nemohl bys to být Ty? Nechceš mne tam donést, když už se tak ? ne zrovna chytře ? ptáš? Ale já vím, nemáš čas, jdeš do chrámu oslavovat Hospodina, máš jiné (vyšší) starosti?
A Ježíš? Nepomůže mu do vody. Ježíš pomáhá jinak. Říká mu: "Vstaň, vezmi své lože a choď!" Jasný příkaz a zároveň nepředstavitelný zásah do téměř beznadějné situace. Ježíš léčí jinak, než by nemocný čekal. ?Vstaň, vezmi své lože a choď!? Nemocný vstal a šel i s lůžkem, s jediným dědictvím nemoci a zároveň asi jediným majetkem, který mu bude připomínat minulost, aby nezapomněl.
Tím ale příběh zdaleka nekončí. On totiž poukazuje na něco, co souvisí bezprostředně s námi. Je den odpočinku a nesmí se nosit břemena. Věřící židé jsou nad Ježíšovým činem pohoršeni, protože porušuje svaté přikázání. Vyslýchají uzdraveného, ale hlavního viníka, který mu přikázal: ?Vezmi své lože a choď?, nemohou najít.
Nejednou v evangeliích čteme, jak Ježíš uzdravuje o sobotách a jsou z toho diskuse. Samotné uzdravení v sobotu by Ježíšovi ještě prošlo. Na to měli rabínové výjimku. Jenže ten příkaz s nosítky vypadá skoro jako cílená provokace.
V Janově evangeliu poznáváme, že Ježíšovy zázraky nejsou nahodilé a nesouvislé kousky, které tu a tam mohly někomu pomoci, ale jsou znamení. Míří na Jeho hlavní dílo, totiž na uzdravení, na spásu, na vykoupení celého světa. Proto Ježíš neuzdravuje každého z nemoci těla. Ježíš sestupuje ke kořenům každého člověka. A proto se často jeho činy nepotkávají s obecným souhlasem, ale naopak vedou ke stále větší konfrontaci, která nakonec vyvrcholí na kříži.
Židům záleželo na dodržování soboty. Kdo zpochybnil sobotu, ten zpochybnil Boží zákon jako celek. Za Ježíšovy doby se říkalo, že kdyby se židům podařilo jen dva týdny dokonale dodržovat sobotu, Božímu království už vůbec nic nepřekáželo v cestě a přišel by Mesiáš. Dalo by se dalo říci, že věřící židé se na toto přikázání dívali stejným způsobem jako nemocný na rybník: S dodržováním soboty stojí nebo padá uzdravení světa, příchod Mesiáše na zem. Proto kdo se neohlíží na den odpočinku, nemůže být zachráněn. A právě tak, jako se nemocný celou dobu soustředil jen na zázračný pramen, tak je to i s Božím lidem. Izrael se soustřeďuje na spasení ze zákona, a přitom Mesiáš už tu je. Jako nemocný čeká na zázračné víření vody, čekají židé na zázračný příchod Mesiáše?Jenže, když Kristus stojí před nimi, nepoznají ho. "Kdo byl ten člověk, který ti řekl: Vezmi své lože a choď?" Jejich pohoršení je sice pochopitelné, ale není oprávněné. Vždyť Ježíšův příkaz, porušující náboženské předpisy, je Boží příkaz. Ježíš skutečně prolomí to, co si lidé sami myslí, že mohou a smějí.
Nemocný si své uzdravení už nemohl představit jinak, než jako vykoupání rybníku. Židé si už nemohli představit Boží lásku jinak, než jako zaslouženou odměnu za dodržování náboženských předpisů. A teď naprosto nečekaně a v rozporu se všemi náboženskými teoriemi říká Bůh: Vezmi své lože a choď.
Ono 'vstaň' vysvobozuje člověka z podobného kruhu jako ve kterém vázne ten nemocný: Ten protože se nemůže hýbat, potřebuje léčení. Protože se nemůže se vyléčit, nemůže se hýbat. Podobně my, ač ne většinou nemocní na těle, ocitáme se v podobném kruhu: Protože jsme hříšníci, potřebujeme zákon, ale právě zákon nás usvědčuje jako hříšníky. A do toho zní trochu jako rána novozákonní: "Povstaň". Když Kristus je Mesiáš, když On k nám promlouvá, když On jde před námi, můžeme být uzdraveni, vytaženi z bludného kruhu ven.
Sestry a bratři, nepotřebujeme ani rybník, ani náboženské předpisy, ani zákon - když známe Ježíše Krista. ?Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!? Tato Ježíšova slova neměla být zdůrazněním či dokonce potvrzením, že jeho nemoc byla způsobena hříchem. Ježíš ho chtěl upozornit, aby nezapomněl. Má proč být vděčný, má proč začít žít v tom osvobození od falešných nadějí a já dodávám i předpisů zákona.
Ráda bych, aby nám v uších zněla ta otázka od rybníka často: chceš být zdráv? Věříme, že Kristus je naším Spasitelem. Ale opravdu nám jde o to, aby nás Bůh v dobrém zachovati ráčil, nebo chceme, aby nám pomohl při vlastních pokusech záchrany? Ne Bůh, ale my si často ustanovujeme pravidla, podle kterých pak přijímáme Boží pomoc. Čekáme pomoc, ale sami Bohu klademe podmínky, jak nám smí a má pomoci. A omezujeme tak Boží lásku.
Mnoho z nás si to někdy prožilo: Pod tíhou problémů a trápení si představuji krásné řešení. A třeba se za ně i modlím. Uzavírám se do sebe a už jsem pevně přesvědčená, že žádná jiná možnost už není, že znám jediné možné východisko. - Někdy máme to štěstí, že máme člověka. Že naši přátelé, naše rodina nebo bratři a sestry ve sboru nás odkazují na jinou alternativu: ?Zapomeň chvíli na ten rybník, dívej se trochu kolem sebe.? Povzbuzují nás, abychom nelpěli jen na zdánlivě jediné naději. Ale není snadné opustit stébla, kterého se chytám, když jde do tuhého.
A ještě mi dovolte odbočku, kterou mám potřebu vyslovit. Myslím, že i o společnosti jako celku platí pokušení falešných nadějí nebo naopak předem daných jasných předpisů. V našich rybnících se objevují snadná řešení, např.: přidáme soudcům a nebudou zkorumpovaní (zaručí to jejich nestrannost?), napíšeme pacientovi lék a tělo se srovná (a co pacientova duše, co on k tomu?), na dodržování lidských práv budeme dohlížet se zbraní v ruce (nestane se z lidského práva spíš zákon džungle?), ekologické problémy nebudeme brát vážně (copak některé prokazatelně neničí Boží stvoření?), kvalitu člověka posoudíme podle toho, kde studoval (jako by to, že někdo projde dobrou školou zaručilo jeho kvality nejen profesní, ale i osobní..), staří lidé mají nejlepší péči v domovech důchodců (skutečně?)?Taková technicky jednoduchá mohou být řešení problémů, které jsou zasuty daleko hlouběji. Žádný systém, žádný předpis, žádné snadné řešení, falešná naděje člověka nespasí. Vždycky se začíná od jednotlivce, který buď přehlídne nebo vezme vážně možnost, která se každému otevírá: Vezmi své lože a choď. Tedy nepřeslechni ten někdy docela tichý hlas biblického svědectví, hlas víry, který přináší naději a světlo, ale tak nějak dlouhodobě. Někdy to slovo přichází z úplně jiného směru, než čekáme. Díváme se na anděla, zatímco Kristus stojí vedle nás.
Pro křesťany obec byla a je klíčová zkušenost, že lidi neuzdravují zázračné prameny ani dokonalé dodržování Božích přikázání ani systémy (byť sociální a zdravotní), nýbrž teprve setkání s Ježíšem. Vztah, který Kristus každému z nás nabízí a ptá se chceš být zdráv?