čtení Mt 16.21-28, text Gn 32.23-33
Jákob. Ten, který neustále s někým bojuje. Jeho jméno by se dalo přeložit jako podvodník, křivák. Jeho cesta je plná konfliktů.
Začne to už v matčině lůně, kde se strká s dvojčetem Ezauem. Pokračuje to tím, jak Jákob na Ezauovi získá právo prvorozeného syna. Pak obelže svého otce Izáka, který mu žehná v domnění, že jde právě o Ezaua. Důsledkem je útěk z domova.
Později ho čekají další boje v babylonském Cháranu. U strýce Lábana musí tvrdě a dlouho sloužit za milovanou Ráchel a je přitom sám několikrát podveden a okraden o plody své práce. Celý konflikt s Lábanem pak řeší odchodem od svého strýce, chcete-li vyjitím z lábanovského sevření.
Jákob. Představitel všech, kdo jdou cestou víry. Přímo i nepřímo. Přímo jménem, které obdrží. Celé dějiny národa Izraele i církve - jako nového Izraele - se od něj odvozují.
Nepřímo jako bojovníka se životem. Myslím, že to znáte - z rodiny, ze školy, z práce, z podnikání, z politiky. Každý se snaží dokázat, že je lepší, silnější, zajímavější, bohatší než ten druhý. Život je boj!
Pokud čteme Jákobovy příběhy pozorně, neunikne nám, že se jimi jako červená nit táhne motiv požehnání. Kolem něj se vlastně všechny ty konflikty točí. Požehnání patří nutně a předně k cestě Božího lidu. Požehnání ? více nebo méně skryté působení Boží, při kterém se požehnanému daří jeho dílo. Ale: nejde o jakýkoliv zdar, jakýkoliv prospěch. Požehnání je projevem Boží blízkosti. Boží blízkosti, která působí k dobrému, k záchraně. Boží blízkosti, která proměňuje život požehnaného k obrazu Božímu.
To ovšem může pak vypadat podstatně jinak, než jak si lidé běžně představují úspěch a zdar. Třeba Jákobův syn Josef- ten právě pro tu žehnající blízkost Boží odmítá návrhy Putífarky a dostává se do vězení...
Jákob zápasí úporně o Boží požehnání. Je v tom sveřepý, cílevědomý až úskočný a na náš vkus nečestný.
Sestry a bratři, pokud vás zaráží nebo uráží Jákobova lstivost, máme vzít podle starozákoníků v úvahu, že lest byla zvlášť v Orientu mnohdy jedinou zbraní slabšího proti silnějšímu (Davida proti Goliášovi)... A můžeme si všimnout, že se nakonec k Jákobovu zápasu o požehnání sám Hospodin přiznává. Ovšem ne hned, ne přímo, ne jednoduše. Jákob získal na svém otci požehnání lstivě. Pravda. Ovšem druhá půle této skutečnosti je, že za to platí vším, co má. Dává v sázku vlastní život, veškeré zabezpečení, veškerý majetek a bezpečí. To není málo, to není obyčejná lstivost, to není jen lidské chytráctví.
Naše dnešní čtení zachycuje Jákoba v okamžiku, kdy znovu vchází do země zaslíbené, aby se jako požehnaný opět setkal se svým bratrem - zřejmě stále ještě rozhněvaným Ezauem. A to je situace, kdy se znovu všechno ocitá v sázce. Před Jákobem se vynořují důsledky starých vin; a všechno dosavadní zaopatření života, které mu Bůh dopřál - hojnost majetku, hojnost dětí je najednou málo platné. Vše je ohroženo.
Celý Jákobův příběh je jeden velký boj. Ten klíčový zápas ho čeká v temnotě u potoka Jabok. ...té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se (vším), co měl.
A pak zůstal Jákob sám. Ostatní se od něj oddělí nebo spíš je od sebe oddělí. Možná, aby je předem neohrozil. A bude sám celou noc zápolit s tajemným bojovníkem, jehož jméno nemá být vysloveno.
Pak zůstal Jákob sám ? a tu s ním kdosi zápasil, dokud nevzešla jitřenka.
Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápasení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil.
(Neznámý) řekl: "Pusť mě, vzešla jitřenka." (Jákob) však odvětil: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš."
Otázal se: "Jak se jmenuješ?" Odpověděl: "Jákob." Tu řekl: "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls."
A Jákob (ho) žádal: "Pověz mi přece své jméno!" Ale on odvětil: "Proč se ptáš na mé jméno?" A požehnal mu tam.
Příběh je to zvláštní; asi chce vyjádřit tajemství. Myslím, že chce vyjádřit tajemství požehnání, ale tajemství těch, kdo jsou požehnáni. Dozvídáme se tu něco o Božím lidu ? Izraeli vůbec. Kdo je Izrael, lid Hospodinův, a jaká je vůbec jeho cesta do země zaslíbené; jaká je cesta těch, kdo mají odvahu jít tímto světem podle Božích zaslíbení a usilovat o Boží požehnání?
Z téhle noční epizody bych ráda vynesla na světlo dvě skutečnosti, které se nás mohou bezprostředně dotknout.
1) Když Jákob na otázku Neznámého pronesl nahlas své jméno, jakoby
tím přečetl svůj vlastní neslavný životopis. Jsem podvodník, jsem úskočný. Přiznává na sebe všechno, čím si pokazil a zkomplikoval život. Neříká o sobě (to, co by o něm možná teď řekli druzí), že je úspěšný muž, který má majetek a velikou rodinu. Nevypočítává, čeho všeho dosáhl. Jákob přiznává Neznámému i sobě, jak na tom skutečně je. Na čem byla od začátku založena jeho cesta.
2) A to druhé je právě požehnání. Jákob i v bolesti, s tím poraněným
kyčelním kloubem o požehnání stále usiluje: ?Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.? A onen Neznámý mu skutečně požehná. Jákob je nadvakrát požehnán: Novým jménem Izrael. Už ne Úskočný, ale Zápasí Bůh. Ale také kulháním. Jákob nevstoupí do zaslíbené země, vstříc Ezauovi, krokem vitálního muže, plného síly, nýbrž krokem kulhavým. Jákob ? tedy Izrael - je raněný požehnáním. Požehnání, jak je o něm v bibli řeč, je vždycky zároveň posláním. Nikdy nejde o to, že by si požehnaný mohl jen užívat mimořádnou Boží přízeň. Požehnání je často tak trochu břemenem. Co Jákoba čeká, není jistá zářná budoucnost. Neví.
To požehnání mu však dává jistotu, že jeho život není marný. Už nebude muset s nikým zápasit o místo na slunci.
I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.
Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý.
Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachy při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.
Izraelci nejedí při hostinách šlachu od kyčelního kloubu. Až do dneška zachovávají tohle drobné pravidlo u jídla, které je každodenním dokladem Božího požehnání. I rituál společného stolování má být poznamenán Jákobovým zápasem. Má připomínat tenhle příběh o Jákobově předivném požehnání. A každý Izraelec tak ví, že Boží lid vede svůj zápas uprostřed světa upnutý na Boží požehnání.
Bratři a sestry, nedá mi to. Ten sz-ní příběh má své poselství a bylo by legitimní u něj skončit. Přesto můžeme zároveň v té dnešní jákobovské epizodě vidět předobraz zápasu Jednoho, který jako představitel Izraele bojoval jedné noci v Getsemane svůj zápas s Bohem. Jednoho, při kterém Bůh stál a přece On sám z vlastního rozhodnutí v úzkostech zápasil. Jednoho, který zůstal věrný, nesl kříž ? na němž pak trpěl, zemřel a až vzešla nedělní jitřenka byl vzkříšen ? to vše pro nás. Byl Bohem požehnaný, i Bohem raněný.
Jeho kříž nám dodnes dává sílu, když jsme sami na konci sil. Když se nám nechce poslouchat jeho slova: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

modlitba Pane, stojíme o Tvé požehnání. Prosíme, veď zápas s námi i za nás. Dotýkej se nás, abychom, i když budeme kulhat, šli s Tebou a za tebou. Amen