2.Timoteovi 1,5 ? 8a
Sestry a bratři,
sešli jsme se dnes v tomto roce naposledy. Taková chvíle vždycky nutí se ohlížet a připomínat si, co uplynulý rok přinesl. Každému z nás se určitě vybaví mnoho osobních zážitků a událostí. I v životě našeho sboru je na co vzpomínat. Prožili jsme toho společně opravdu dost ? dokončili jsme rekonstrukci varhan a oslavili to krásným koncertem Moravetzových, v létě jsme hostili návštěvu z českého sboru z Peregu Mare, s konfirmandy jsme byli v Daňkovicích, v Bystřici máme nový vchod do sborového domu; opět se konaly a snad i vydařily akce již zavedené, vánoční bazar, výlet nedělní školy, NHS, dětský orchestr, vánoční hra, rozběhl se i další ročník konfirmačního cvičení a scházíme se k dalším pravidelným shromážděním. A i události, které byly pro život sboru náročné, mohou teď být zdrojem důvěry a vděčnosti. Jsme přece tady, přes všechny obavy a deprese, které člověk může mít, sbor žije a má za sebou rok plný a bohatý. Je za co děkovat. Stačí si projít Zprávy a ohlasy.
Ale právě, když ty zprávy píšu, bratři a sestry, uvědomuju si, že nikdy nemohou život sboru vystihnout, že v nich něco základního, nejspíš ani dobře nezachytitelného, schází. Mohu připomenout zvláštní události, vypočítat obvyklé i neobvyklé akce ? společné pobyty, koncerty, výlety, pravidelná shromáždění ? vše, co se koná, ale tím vším ještě sbor nežije, to ho nevystihuje ani nedělá.
To podstatné, co se ve sboru odehrává, v čem je jeho život, co má základní význam pro souvislost a předávání víry, co jej drží pohromadě, to je v upřímné víře takových lidí, jako v době Pavlově byla všední, obyčejná a jinak neznámá babička Lois. Víru nelze převést na jednotlivé akce nebo události, k víře vždycky patří konkrétní osobnost a příběh člověka.
Život a živost sboru se nedá postihnout tím, co se v něm děje ? mimořádnými událostmi, vykonanými shromážděními ? pro ně má základní význam existence báby Lojdy, jak nádherně překládají Kraličtí do naší češtiny. Bába Lojda ? to je základ, to je grunt k nezaplacení. Tu je třeba si vděčně připomínat. Sbor nežije a nemůže žít jen z pár podařených akcí. Vnuci nepřišli a nepřijdou k víře jen z dětské vánoční hry nebo na základě poutavě vedeného náboženství. To může být impuls, podnět, jistě dobrý a potřebný. Ale mnohem spíš se rozvíjí a zakoření tam, kde je v pozadí nějaká ta věřící babička Lois., a ještě mnohem pravděpodobněji tam, kde je také věřící matka Euniké. Víra neroste jen z precizních informací a inspirujících myšlenek ani z mimořádných prožitků. I to k ní jistě patří, ale přicházíme k ní a její společenství se tvoří nejspíš skrze sdílení lidského života, skrze přítomnost v jejím osobním příběhu, skrze tu možnost být při ní v docela všedním rozhodování, ve kterém ani žádný záměr víru sdělit není. Život vycházející z víry, který se děje vedle nás, to je také její zdroj. Na tom stojí sbor, to udržuje kontinuitu společenství.
Ale pozor ? to není iluze nějaké automatické dědičnosti víry. Víra se prostě nedědí. Ani tady na tradiční Vysočině to tak nefunguje, že by příslušnost k evangelickému rodu automaticky znamenala, že člověk skutečně věří. Bába Lojda také vůbec nemusí být mojí babičkou! Matka Euniké nemusí být zrovna moje matka. Rodinná pouta ještě nejsou zárukou víry a odkaz na svoje předky nemusí nic znamenat.
Však také autor epištoly si nepřipomíná svou babičku a svou matku, připomíná si matku a babičku Timoteovu. Bába Lojda, která vydává svým životem dobré svědectví může být kdokoli, odkudkoli, číkoli ? mohu se jí stát i já sám. Podstatné je to setkání s životem víry, ta možnost jeho sdílení. Každý upřímný, soustavný a poctivý člověk, který nežije svou víru jen pro sebe, který sem nepřichází jen podle toho, jak mu to vyhovuje a zda mu to právě něco přináší, stává se světlem ostatním, stává se svědectvím, kterým sbor žije.
Právě takové báby Lojdy si máme vděčně připomínat a při takovém ohlédnutí za uplynulým rokem za ně děkovat. Hrají důležitou roli v tom, aby tu mohlo vzniknout něco nového a stejně trvalého.
Nejde přitom o nějaké oslavy člověka a přehnané vyzdvihování lidských zásluh. Také to jediné ( a nejpodstatnější ), co je tu o babičce Lois a matce Euniké řečeno, je to, že měly upřímnou víru. Víru bez pokrytectví, abychom ještě jednou citovali kralický překlad. Tedy právě že svou víru nežily jako divadlo pro oči druhých, pro jejich uznání.
Není možná většího neštěstí pro sbor než neupřímnost, než pokrytectví ? když bychom tu něco plnili jen proto, abychom měli splněno, jen aby druzí neřekli nebo naopak řekli. Zbožnost jako výkladní skříň, jako oblek do slušné společnosti, který má to, co je nám vlastní jenom skrýt, to je opravdu hrůza, která sbor rozleptává. Když se modlíme ?Otče náš? a přitom k ostatním žádné bratrské pouto necítíme, takže nám nedělá problém mluvit o nich jim za zády, nebo sledovat jen jako kontrolóři. Když se tváříme zbožně, ale vidíme na všem a na všech jen to nejhorší. Když lpíme na zvycích, ale svým jednáním popíráme jejich smysl.
A naopak ? skutečným požehnáním pro společenství sboru je víra těch, kdo si na nic nehrají, kdo dovedou otevřeně přiznat, že někdy neví a nerozumí, že jim to někdy vůbec nejde odpustit, milovat, doufat, že se s tím stále perou a někdy prohrávají a proto taky dovedou říct i věci kritické jako pomoc, nikoli jen jako nezúčastnění soudci. Takovou vírou sbor roste. Na ní mohou stavět a orientovat se další generace. Díky ní může být jeden přesvědčen, že si i je taková víra získá.
Abychom ale neskončili u vzájemných komplimentů, u lebedění si, jak jsme dobří, vraťme se k epištole a čtěme dál: ?Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo.?
Je-li co si vděčně připomínat, pak to není důvod k sebespokojenosti, ale k tomu, abychom ten dar nenechali ležet ladem, abychom ten ohýnek, u kterého jsme se sami mohli ohřát, pořádně rozdmýchali, abychom na něj sami přikládali. Ten dar není určen jen ke spotřebě, ale k dalšímu dílu. Je třeba na něm pracovat, dál jej rozvíjet, mít jeho živost na srdci.
Udělalo nám něco radost? Tak ať tu radost díky nám mohou prožít i ostatní! Bylo pro nás něco posilou? Tak v té síle buďme zase oporou jiným! Osvobodila nás upřímnost, se kterou jsme se setkali? Tak pro ni buďme také svobodní. Poznali jsme upřímnou víru jako zdroj té radosti, svobody a síly? Tak na ní také sami sebe vsaďme a nenechme si to pro sebe. Taková je skutečná vděčnost.
Komu je více dáno, od toho se také více čeká. A tady je snad i to sebevědomí na místě. Kdo si připomíná upřímnou víru druhých, ten ví, že má, co dát, ten si je vědom bohatství, kterého se mu dostalo a proto může jednat směle a odvážně. Však to také apoštol připomíná: ?Neboť Bůh nám nedal ducha bazlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu.? Amen.