Uložit kázání jako mp3.

Slyšeli jste, že řečeno jest od starých: Nezcizoložíš. ²⁸ Ale jáť pravím vám: Že každý, kdož by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém. ²⁹ Jestliže pak oko tvé pravé horší tě, vylupiž je a vrz od sebe; neboť jest užitečněji tobě, aby raději zahynul jeden úd tvůj, nežli by celé tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného. ³⁰ A pakli ruka tvá pravá horší tě, utniž ji a vrz od sebe; nebo užitečněji jest tobě, aby zahynul raději jeden úd tvůj, nežli by všecko tělo tvé uvrženo bylo do pekelného ohně.

Kdybychom se, bratři (ale možná i sestry), měli řídit doslova těmi Ježíšovými slovy – asi by nás tu mnoho o dvou rukách a dvouokých nesedělo (mám-li mluvit za sebe, nebo aspoň za mužské osazenstvo). Dovolte, abych tedy dneska zachránil pár očí a rukou či nohou, kdybyste náhodou někdo chtěli vzít ta slova do slova.

Běda - kdyby bylo oko pryč za každé chtivé podívání, kdy zašilhá špatným směrem; nebo ruka, když zasvrbí a šmatá jinde než má - asi by nám mnoho okončetin nezbývalo k odetnutí a odvržení. Kdyby to Ježíš myslel doslova. Jako že snad nemyslí (ale i takové případy v dějinách bývaly). Snad se snaží připomenout, dnes a denně se v nás perou čerti s anděly, vedou se těžké vnitřní boje v každém z nás.

Dříve než se začneme lekat toho, že za každé pohledění na ženskou krásu zaplatíme okem či rukou, řekněme si, jak to tenkrát bylo a jak to snad myslel Ježíš.

Farizeové v tehdejší době (a ortodoxní židé ještě i dnes) se zdržovali i jen pohledu na ženu, natož aby se jí dotkli. Tak se snažili dostát slovům zákona, dvěma přikázáním, která zakazují nejen narušení cizího lože (7. přikázání) ale už dychtění po manželce bližního svého (10.) Tedy raději na ženu ani nepohlédnou a myslí, že mají vyhráno.

Tohle Ježíš po svých učednících nechce. Můžeme hledět na ženy kolem sebe, mít pro ně oči a také na ně mít ohled. Protože nejde předně o to, abychom my sami zůstali čistí (jak se často děje u zbožných moralistů všech dob a církevních proveniencí) - abych se náhodou já sám nenamočil, neprovedl něco zlého. Ale jde také o druhého. V tomto případě o ženy (a ono to asi platí i leckdy naopak), že ony třeba zažijí kus království Božího, třeba právě v tom, že na ně není civěno, nejsou ohmatávány očima, jsou brány jako rovnoprávné a rovnocenné. Zřejmě to tehdy nebyla vůbec panující realita, to farizejské zakrývání očí. I tak se dá usuzovat také z Ježíšových slov.

Ale aby bylo jasno – Ježíš tu zapovídá žádostivé pohledění. Ne ten, kdo se ohlédne za pěknou ženou či dívkou, si má dloubat oči. Ale ten, kdo hledí s žádostí, kdo kouká chtivě, kdo začne druhému oblbovat ženu.

V prvním čtení jsme slyšeli začátek (ne)slavného příběhu o králi Davidovi a Bat-šebě (či Betsabé). Jak ji náhodou spatřil, když brala koupel. To nemusel být průšvih a hřích. Když koukal do koupelny sousedního paláce, ale když začal koukat, aby se Bat-šeba přestěhovala do jeho ložnice. Když si začal hledět jen svého, bylo zaděláno na hřích jako Jeruzalém, i když to nikdo neviděl, i kdyby Bat-šeba odolala. Ale odolejte králi, který má všechno a všechny pod palcem. A tak David pohleděl na ženu bližního svého žádostivě, a začal lhát a osnovat krádež, aby se nakonec dohrabal až k vraždě.

Hříchy se v tom příběhu řetězí a život dalších a dalších lidí se sype, nakonec není nic na svém místě, jak takové žádavé pohledění dovede. To David nakonec pozná, bude koukat, co všechno se v jeho životě pokazí a jaké to bude mít důsledky…

Bratr Josef Batelka, farář a senior v jedné své básni (prý) napsal: „Kolik je dívek, které jsem nelíbal!“ Dříve než se začneme pohoršovat, kam to církev dospěla, myslím, že je to třeba vzít s nadhledem a shledat v tom moudrost a realismus. Jsou věci a lidé, které si nemáme přivlastňovat. Máme hranice a ty máme respektovat. Zároveň - proč se ale netěšit krásou světa. A blaze tomu, kdo vidí a dívá se bez nečisté a bez nafoukané, sebestředné chtivosti a žádostivosti.

To je důležité. O to jde vidět krásu - s radostí, s úžasem, svobodou, ovšem přece zároveň bez nečisté chtivosti. K tomu je třeba sám sebe znát, i své slabosti i své nižší a nejnižší sklony. Hledět na sebe střízlivě, ale přitom s danými pravidly – tohle už ne, tomuhle je třeba zatnout tipec v zárodku.

Tu se morální zásada spojuje se schopností, jak doslova praví Písmo, se schopností „veselit se z manželky svého mládí“ a naopak i žena zase ze svého manžela. S těmito předpoklady by bylo věru nesprávné nevidět krásu, nebo se bát s pocitem viny vidět krásu, i krásu lidí. Jiný, velice zbožný muž v intencích své zbožnosti pozoruhodně říká: „Když spatřím krásu, pak za ni Pánu poděkuju!“.

Ten provokativní dodatek o urvaných rukách zazní v Matoušově evangeliu dvakrát. Pokaždé v trochu jiné souvislosti, ale pokaždé, když je řeč o svádění a škodách, které jsme schopni napáchat na někom jiném a to na slabším.

Tady v kázání na hoře jde o svádění ženy někoho jiného. Později v témž v evangeliu (Mt 18,8) je to o svádění maličkých – čímž jsme nepokročili od cizoložství k pederastii, nýbrž a tak to častěji v bibli k tomu zásadnímu totiž k životu ve víře, lásce a naději; a tedy ohledu na druhé, zvlášť na ty slabší. A totiž, že někoho slabšího k něčemu nutím, svedu, manipuluju. Ježíš tu zapovídá - kdo by někoho, kdo se neumí dost dobře bránit, kdo je slabší, verboval k nějakému bludu maskovanému za absolutní pravdu, o kterém mu bude tvrdit, že to je to pravé křesťanství – tak by udělal lépe, kdyby si vydloubl oko, než aby s ním vyhlížel další bezbranné duše.

V obou případech je to však míněno jako metafora a hyperbola. Ježíš nečeká od falešných proroků a falešných kazatelů, že si budou dloubat oči, a stejně to nečeká od samolibých kocourů, kteří svádějí cizí ženu; ale staví je tak trochu na jednu úroveň. A říká to tak, aby si zkusili uvědomit, že jejich bližní je před Bohem důležitější než nějaké jejich oko. A pokud by nám bylo líto sáhnout si na oko či na svou ruku – tak bychom měli brát ohled na ty slabší kolem nás.

Ostatně si myslím – a to nemám od Pána, i když ve světle řečeného – že my bílí, západní, křesťanští mužové (a asi další přídavná jména bych mohl doplnit a ženy z toho nevyjmout) jsme si za dlouhé doby přivykli, že převaha je na naší straně a ne vždycky jsme odolali pokušení ji nezneužít – že nám by jistá míra pokory dnes docela slušela… Třeba vám to k něčemu bude. Ne-li, modleme se:

Pane, také naše oči někdy hledí špatným směrem. A naše ruce nepřikládáme vždy k tomu nejlepšímu dílu. Prosíme, zastavuj nás ty sám dřív, než budeme v ohrožení celí, než ublížíme někomu druhému. Zachraňuj nás od pekla, do kterého se třeba sami hrabeme. Amen.

(s použitím kázání Jana Nohavici a výkladem Jiřího Mrázka)