čtení: Římanům 8,1 - 12
text: Galatským 5,25 ? 26

Bratři a sestry,
snad nikdy jindy se apoštol Pavel tak nenamíchl, nenaštval a nedostal do varu, jako když šlo o křesťanovu svobodu, když cítil, že je ohrožena. Kvůli ní, jak píše právě v úvodu tohoto listu, neváhal jít do sporu s ctihodnými sloupy církve a veřejně kritizoval i všemi uznávaného Petra. Na adresu těch, kteří zvěst o svobodě v Kristu omezovali, dovedl říct slova, při kterých nám až zatrne: ?Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!? A těm, kteří chtěli svobodu víry oklestit ve jménu bezpodmínečného plnění rituálních předpisů a trvali na obřízce, ironicky a kousavě odsekne, ať se rovnou sami vyklestí.
Tohle byla pro Pavla zkrátka zásadní věc: Víra není další balík předpisů, příkazů a zákazů, které je člověk povinen plnit a zachovávat, víra to je povolání ke svobodě. Víra nestaví na dokonalosti, ke které se člověk dopracuje svým úsilím, ale na moci Božího ducha ? na Bohu, který v nás to dobré sám tvoří.
Proto ve víře nejde o plnění byť těch nejzbožnějších povinností a norem, ale o důvěru, ve které necháváme na sobě a skrze sebe Boha působit. Důvěřujeme, že při nás dělá, že na nás a v nás pracuje, že to, co se v nás opravdu dobrého, spravedlivého a ryzího zrodí, neplyne z toho, jak jsme důslední v dodržování nějakého návodu na život, ale že je to právě dílo Boha, který se nás dotýká svým Duchem, který nás formuje k odpovědnosti, osvobozuje k lásce, dovoluje nám překračovat svůj stín. Není to náš výkon, ale dar, který skrze důvěru ve vztahu k Bohu, často bezděky, dostáváme. Můžeme a máme ho s nadějí čekat, místo abychom se ho snažili sami stvořit.
To je základ křesťanské svobody. Nic není předem předepsáno, stačí důvěra, ve které nás Bůh sformuje k životu, jak je třeba. Zárukou dobrého a spravedlivého života nejsou splněné podmínky, jimiž bychom se měli vykázat, ale svobodně jednající Bůh, s jehož přítomností můžeme ve víře počítat a doufat, že nás dovede k tomu, co je dobré.
Tohle všechno je obsaženo v těch prvních slovech našeho textu: ?Jsme-li živi Božím Duchem?? Znamená to tedy: Přijímáme-li ono povolání ke svobodě; důvěřujeme-li, že dobrota a spravedlnost našeho života nezávisí na splněných předpisech, ale na Bohu, pak? pokračuje apoštol Pavel,? pak také skutečně svobodně žijme, dejme se Duchem také řídit. Nebo, jak asi věrněji překládají kraličtí ? Duchem choďme.
Ta svoboda z Ducha není prázdná, není bezbřehá, neurčitá. Není to prostě jenom nevázanost. Představuje konkrétní směr, zcela určitou životní cestu. Jsme-li živi božím Duchem, Duchem i choďme. Jsme-li povoláni ke svobodě, tak také svobodně jednejme, žijme v té svobodě.
Ale co to znamená: dát se vést Duchem, Duchem chodit, svobodně jednat?
Víte, sestry a bratři, že se vedení Duchem často spojuje s různými extatickými projevy, se stavy vytržení, s mluvením jazyky apod. Vypadá to tedy, jako by ta svoboda z Ducha svatého byla svoboda od kritického rozumu, jako by to bylo vytržení z reality, povznesení se nad skutečnost v nějakém mysteriózním prožitku. Možná i tohle k tomu patří. Ani rozum není všechno a každý z nás asi potřebuje prožít i něco mimořádného, aby si to uvědomil. Ale apoštol Pavel v tomhle případě ukazuje právě k tomu obyčejnému, všednímu a reálnému ? k našemu životnímu postoji a mezilidským vztahům:
?Nehledejme prázdnou slávu, nebuďme jeden k druhému vyzývaví, nezáviďme jeden druhému.? To jsou konkrétní důsledky svobody z Ducha božího.
Když slyšíme o prázdné slávě, vybaví se nám asi rub a líc popularity různých hvězd a hvězdiček ? hereckých, pěveckých, sportovních nebo třeba i politických. Petr Payne jednou v Protestantu v článku o duši napsal, že ?Když ztratíš Dasein ? tedy duši -, získáš design ? zbyde ti jen soustředění na vzhled, na dojem, na image. Tak se na to v církvi často bere ? zájem o módní vzhled, o dojem, o vnější krásu, to je něco povrchního, duchaprázdného, to je právě ta honba za marnou slávou. Starost o krásu, touha být hezká, líbit se ? to se většinou v církevním prostředí považuje za cosi podezřelého a nepatřičného. Však prý také dříve v některých probuzeneckých sborech sedávali presbyteři v kostele s nůžkami a stříhali děvčatům mašle, aby se nehnaly za prázdnou slávou.
Nevím jak se v tom projevovala svoboda. Rozhodně ale mám za to, že Pavel má na mysli něco jiného. Abychom neupadli do tohohle stereotypu a nepřemýšleli jenom o druhých, je dobré si všimnout, že zase ve starším kralickém překladu je to trochu jinak. Tam je řeč o ?marné chvále?. A to je, myslím, výstižnější. Ono nejde ani tak o vzhled. Radost z krásy a úžas nad ní jsou součástí biblické víry. Jen si přečtěte Žalmy nebo Píseň Písní. Není třeba je podezírat z duchaprázdnoty a vyhýbat se jim. Apoštol vybízí k něčemu jinému:
Jestliže věříme, že dobrota a spravedlnost našeho života se neodečítá od splnění nějakých podmínek a předpisů, jestliže věříme, že není dílem naší důslednosti a vůle, ale že je dílem Božím, pak si také na svých kvalitách a výkonech nezakládejme, nežijme pro uznání, pro pochvalu ? to chce říct apoštol Pavel. Tak to také v listu do Říma píše: ?Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské?? A nemyslí tím nějaké vulgární sobectví, ale právě zdánlivě ušlechtilé soustředění na vlastní kvalitu z vlastních sil.
Při všem, co děláme, nesnažme se stále dokazovat, jak jsme dobří, jak jsme vzorní a chvályhodní. To je marnost. Na tom přeci nezáleží, od tohohle věčného sebeospravedlňování, které se dovolává ocenění a potvrzení, buďme svobodní.
Jsme živi božím Duchem, který nás i přes všechnu naši nedokonalost proměňuje a působí v nás všechno dobré, tak to vezměme na vědomí a nedejme se vést a svést touhou dokázat sobě nebo jiným svoji dobrotu, spravedlnost a čistotu. Je to marnost, od které můžeme a máme být svobodní.
Protože tak jako vždycky, když se člověk věnuje marnosti, tak i v tomhle případě, šíří kolem sebe zlo ? nedovede vidět druhé jinak než jako soupeře a konkurenty na cestě k dokonalosti. Začne s nimi soutěžit, porovnávat se. Buď má dojem, že je na tom lépe než ostatní a po každém žádá, aby to uznal, aby ho ocenil, každému to dává najevo a pak je k druhým vyzývavý; popouzí je svou stále zdůrazňovanou dobrotou. Anebo má pocit, že zaostává, že na druhé nemá a pak žárlí na jejich kvality, závidí jim uznání, kterého se mu nedostává a snaží se je nějak shodit nebo očernit. Na každém jejich poklesku si smlsne, horlivě na něj poukáže, aby se jeho průměrnost ukázala přece jen chvályhodná. Obojí je zlé. Obojí rozkládá vztahy mezi lidmi, obojí deformuje třeba i tak dobré věci jako jsou odpuštění nebo pomoc.
Vezměme tedy na vědomí, že jsme byli povoláni ke svobodě, že nikomu, ani Bohu, nemusíme nic dokazovat, že nežijeme ze svých výkonů, ale z moci Ducha božího a žijme
skutečně svobodně, svobodně od hledání marné chvály, od potvrzování a poměřování svých kvalit.
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Díky němu si můžeme být jistí, že je Bůh s námi a pro nás - pro takové, jací jsme. V téhle důvěře nás Bůh sám k tomu, co je třeba, dovede. Amen.