Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Matouš 8,18 – 22

Skutky 15,36 – 16,15

„Po nějaké době řekl Pavel Barnabášovi: „Navštivme opět naše bratry ve všech městech, kde jsme kázali slovo Páně, a podívejme se, jak se jim daří.“ Po nějaké době se opět vracím k vyprávění z knihy Skutků. Na první pohled jde jen o pár epizod z cestovního deníku jednoho misionáře. Na druhý zjistíte, že je to jeden nečekaný paradox za druhým. A při třetím se ukáže, jaké je to požehnání, že nám naše bohulibé záměry vždycky nevyjdou.

                Vezměme to ale popořádku. Naposledy jsem ze Skutků kázal o zásadním věroučném sporu, při kterém šlo o svobodu víry a nezávislost spásy na plnění náboženských povinností. Spory nejsou zrovna příjemné ani pozitivní, ale když jde o podstatné věci, chápeme, že jsou na místě. V zásadních otázkách by lhostejnost znamenala zradu.

                Jenomže dnes jsme četli o dalším konfliktu. A ten už není věroučný, ale navýsost osobní. Pavel s Barnabášem se neshodli na výběru spolupracovníků. Neshodli se ohledně Jana Marka, který je na první cestě opustil. Nevíme z jakého důvodu. Pro Pavla je to ale nepřekonatelný problém, zatímco pro Barnabáše to tak důležité není. Každý to vidí jinak a nedokážou se přes to přenést. Další spolupráce není možná. Pavlův nekompromisní postoj je přitom dost nepochopitelný. On sám vděčil Barnabášově důvěře vůči všelijak problematickým za přijetí mezi křesťany. I kdyby Jan Marek skutečně nějak selhal, kdo jiný než bývalý pronásledovatel křesťanů by pro to měl mít pochopení. Proč ho neměl, nevíme. Do pozadí osobních konfliktů nevidíme. A autor knihy Skutků je blíž nevysvětluje.

                Škoda. Nebo možná naštěstí. Při zdůvodňování osobních averzí dochází k těm nejhorším podpásovkám. Potřeba ospravedlnit je nás vede k tomu, že druhým přičítáme ty nejhorší úmysly. Z osobních nesympatií  při tom děláme zásadní otázky, které umožňují kategorické soudy, za které už jakoby člověk nenesl osobní odpovědnost.  Otevřeně bez dalšího přiznat, že prostě nejsme takoví machři, abychom uměli s každým spolupracovat, je asi mnohem poctivější a čistší. Rozchod jistě není nic veselého, ale právě tehdy, když se ubrání tomu sebeospravedlňujícímu zdůvodňování, nemusí to být tragedie, nemusí všechno pohřbít. Pavel s Barnabášem se rozcházejí, ale namísto jedné mise vznikají hned dvě. Oba v díle pokračují. Barnabáš s Janem Markem se vracejí na Kypr a Pavel s novým kolegou Silasem navštěvují sbory v Malé Asii.

                Vzápětí ale u toho nekompromisního Pavla narazíme na další paradox.  Hned poté, co mu dal církevní sněm za pravdu, že obřízka k víře a spáse není nutná, a právě přitom, když toto závazné ustanovení ohlašuje ve sborech, nechá z ohledu na tamější židy dalšího spolupracovníka Timotea obřezat! Ten Pavel, který v jednom ze svých listů bojovně a sarkasticky napíše: „Ti, kdo mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí!“, z té potvrzené svobody sám ustupuje!? Zdá se to úplně nepochopitelné. Jak může tohle udělat někdo, kdo svobodu víry tak vehementně hajil, právě ve chvíli, kdy se může opřít o rozhodnutí celé církve?

                Může to znít divně, bratři a sestry, ale já myslím, že to může udělat právě díky tomu rozhodnutí. Právě když je naprosto jasné, že něco není povinnost, může to člověk udělat svobodně, dobrovolně, kvůli druhým, jako laskavost. Právě, když si je člověk svobodou jistý, nemusí z ní udělat zákon, nemusí už jen zápasit, může dát prostor ohledům, může z lásky přistoupit i na to, co určitě nutné není. Svoboda je velkorysá. A zásadovost vždycky neznamená trvat na svém bez ohledu na to, co je druhým svaté. A to i když třeba nepatří k nám. Pavel tak nejedná kvůli křesťanům, ale kvůli židům. Neústupná zaťatost bývá spíš projevem vlastní nejistoty, než zásadovosti. Dnešní bojovní zastánci křesťanských hodnot, kterým jakákoli laskavost schází, prozrazují spíš to, že se na ně sami nedovedou spolehnout.

                A teď asi ten největší paradox: Duch svatý zabránil apoštolům zvěstovat slovo Páně v provincii Asii a duch Ježíšův jim nedovolil, aby pokračovali v misijní cestě do Bythinie. Tedy sám Bůh hází apoštolům klacky pod nohy při jejich misijním úsilí. To je teda síla. To zní jako naprostý protimluv.

                Že se zvěstování vždycky nemusí dařit, to známe. Obvykle ale příčiny hledáme úplně jinde – v lidské lhostejnosti, zášti, neschopnosti nebo v nešťastných událostech, které nás potkávají. Ono to tak fakticky mohlo být i v případě Pavla a Silase. V Pavlových listech bychom se dočetli jak o pronásledování, vězení, rozsudku smrti a dokonce i o zápasu se šelmami v cirku, tak o nemoci. Navenek asi ty překážky žádnou jasnou boží pečeť neměly. Ale autor Skutků za nimi Boha prostě vidí.

                To je právě ten zvláštní pohled biblické víry, která připouští, že za neúspěchem našich bohulibých záměrů nemusí být jen lidská zášť nebo naše nedokonalost, ale Bůh sám, že to může být jeho záměr a důležitá korekce. Proti tomu, co maří naše zbožné plány, asi není dobré vždycky bojovat. Je naopak třeba přemýšlet o tom, jestli nám tím neúspěchem nechce Bůh něco říct, jestli nás právě tak nevede k něčemu důležitému, co se nám třeba z víry vytratilo.

                Nejspíš totiž není náhoda, že je tu řeč právě o duchu Ježíšově. Pavel chtěl navštívit jen sbory, které vybudoval. Jenomže Ježíš v evangeliu říká, že Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Ani na cestě víry se člověk nemůže zabydlet v tom, k čemu dospěl. Povolání přesahuje péči o stávající církev. Bůh nám otvírá oči a uši pro nouzi za jejími hranicemi.

Pavlovi to v Troadě naštěstí došlo. Díky Bohu poznal, že jeho zmařené plány nejsou k zlosti, ale upozorňují ho na to, nač možná při té péči o zavedené sbory zapomněl – totiž že je jeho povolání širší, že je třeba jít dál. Nám – jako členům těch zavedených sborů – sice nemusí být zrovna po chuti, že by měli mít podle Boha přednost ti, kteří k nám nepatří, ale buďme za to vděční, protože právě tak se evangelium dostalo až k nám, do Evropy. Právě tady vstupuje Pavel poprvé na její břeh. Tohle je třeba naopak ctít. Nebýt toho, tak bychom tu možná vůbec nebyli.

                Smysl božího povolání ovšem nemusí být ihned zřejmý. Na druhém břehu Pavla a Silase nikdo toužebně nečekal a nevítal, jak by se z jeho snu mohlo zdát. Město Filipi, kam se nejdřív dostali, bylo římskou provincií, kde nebyla ani židovská synagoga, ve které obvykle začínali. Nejspíš se tam nedalo dohromady ani deset pravověrných židů, kteří jsou pro konání řádné bohoslužby podmínkou. Apoštolové se setkali za branou jenom se ženami. Právě ty ale sehrají při vzniku prvního evropského sboru rozhodující roli. Bible naštěstí není v otázce mužské a ženské role tak konzervativní, jak by to z ní chtěli někteří evangelikální křesťané odvodit.

A neodpovídají jí ani další idylické představy, které se často tradují. Například, že by se prvotní církev rekrutovala jen z nízkých společenských vrstev a otroků. Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, do tohoto až proletářského obrázku rozhodně nezapadá. Chudoba není žádná přednost a vlastnictví pro víru nediskvalifikuje. Naopak dává možnost, jak solidaritu a lásku realizovat.

                I v tomhle případě ale kniha Skutků zbožné stereotypy nabourává. Pod dojmem jiných biblických vyprávění se vžilo, že se svoboda víry a lásky osvědčuje tím, že se člověk majetku vzdá, že ho prostě rozdá. O Lydii, když uvěřila, jsme ale nic takového nečetli. Majetku se nezřekla. Udělala něco jiného. Otevřela svůj dům druhým. Pozvala do něho apoštoly, poskytla ho pro jejich dílo. Jak vyplyne z dalšího, stalo se z něj místo setkávání.

                Při tom se možná solidarita a láska projevují víc, než když se člověk majetku vzdá. On totiž představuje nejen bohatství, ale taky starost. To je nám, myslím, tady v Novém Městě, díky sborovému domu, víc než jasné. Užívat svůj majetek nejen pro sebe to je opravdu náročné. Vzdát se ho, může člověk také jenom proto, aby se odpovědnosti zbavil, nebo jen aby předvedl svou dobrotu. Ale vytvořit z něho něco pro druhé, do toho se musí sám investovat, při tom nemůže zůstat mimo, to s druhými se vším rizikem sdílí svůj život.

                A o to právě v lásce jde. I co se týče majetku.  Rozhodující není, zda mám nebo nemám, ale zda v tom, co mám, hledám jen vlastní zabezpečení – ať už hmotné nebo duchovní, nebo to užívám nesobecky ve prospěch druhých. A to může mít mnoho podob. Amen.