kázání 2.3.2014; Jan 15,1-11
Jan 15,1 - 11
čtení: Izajáš 5,1 - 7
Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
Sestry a bratři, všimli jste si toho, jak často bible mluví o víně a o všem, co s ním souvisí; jak často hraje víno důležitou roli v Ježíšových příbězích a výrocích. Jakobyčbibib Ježíš ani nebyl tesař, ale spíš znalec nebo milovník vína, vinař nebo pijan vína. Obrazy a přirovnání si přece vybíráme z oblasti, ve které jsme doma, která je nám vlastní. Napít se dobrého vína nemohlo být Ježíšovi proti mysli. Podle evangelií si také nálepku „pijan vína a milovník pitek“ vysloužil.
Samosebou, že víno v bibli není jenom věc pitek. Patřilo k bohoslužbě, bylo součástí obětí. Stejně tak bylo ovšem zdrojem veselí, radosti, odlehčení a bible v tom vidí boží dar. „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej“, dobrořečí Bohu žalmista. A právě v evangeliu podle Jana začíná Ježíš svoje působení na svatbě v Káni Galilejské, kde proměnou vody ve víno zabrání tomu, aby svatební radost skončila trapným rozčarováním. Díky Bohu, díky Ježíšovi radost trvá. To nejlepší přichází naposled. A Jan k tomu dodá: tak učinil Ježíš počátek svých znamení a zjevil svou slávu. Radost, radost úplná, trvalá, věčná, která si přitom neprotiřečí s družným veselím – takové je předznamenání Ježíšova díla.
A o radost jde i v tom úryvku Ježíšovy řeči na rozloučenou, který jsem vám četl. Však to Ježíš na závěr jasně řekne: To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná. Pro radost vypráví to o vinném kmeni. Mějme to na paměti. Dokud nás ten Ježíšův obraz nedovede k radosti, jsme pořád vedle, míjíme se s jeho smyslem.
A on je takový omyl nasnadě, on se přímo nabízí. Vždyť tu čteme o ovoci – rozumějme o ovoci života, tedy o našem jednání. Je tu řeč přímo o zachování přikázání. Snadno tedy můžeme celému tomu obraznému výroku rozumět jako napomenutí, výzvě, příkazu či úkolu: snažte se, ať je na vašem životě vidět, že jste Kristovi, konejte dobré skutky, ať je za vámi něco vidět, ať má váš život nějaký výsledek, nějaké plody hodné Krista.
Takové apely jistě nejsou špatné a jsou potřebné. Mám za to, že nám dokonce ani nejsou proti mysli. Morální výzvu od bible očekáváme. Často v ní vidíme přímo smysl víry, smysl křesťanství. Že by nás ale napomenutí, příkazy a výzvy naplňovali radostí? Že by naše mravní úsilí provázela nějaká radost? To sotva. To budeme asi vedle.
Stejně dobře bychom tomu obrazu o vinném kmeni mohli rozumět jako varování. Máme tu přece ratolesti, které ovoce nesou a které ho nenesou a je také jasně řečeno, jak které skončí. Ta, která nenese ovoce, bude odříznuta, uschne, pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. Něco podobného jsme četli z proroka Izajáše – píseň o vinici, pro kterou udělal vinař, co mohl, ale místo sladkých hroznů se dočkal jenom odporných pláňat. No řekněte, co s takovou vinicí? ptá se v tom podobenství Bůh. Škoda práce, škoda vláhy. Ať je z ní spoušť. Nic jiného si nezaslouží. A pokračuje: A hádejte, kdo tou vinicí je? Vy, boží lid, ve kterém schází právo a spravedlnost! Ano proroci varují. A má to obrovský význam. Varování je pomoc, projev zájmu, opak lhostejnosti. Otevřeně vyslovené varování dává možnost předejít zkáze, změnit styl, obrátit kormidlo. Je v něm naděje a v důsledku tedy i radost.
Přesto si ale myslím, že slyšet z Ježíšova příměru pouze varování, to je také omyl. To bychom mohli zůstat u těch proroků. Věříme, že Kristus je víc a radost, kterou dává, plyne ještě z něčeho jiného než z varování.
Abych k ní spolu s vámi došel, musím se vrátit k tomu, co jsem už zmínil. Tohle vinařské podobenství je, jak jsem říkal, součástí Ježíšovy řeči na rozloučenou. Ježíš v ní připravuje svoje učedníky na svou smrt a hlavně na to, co bude po ní, na čas, kdy odejde, kdy tu už tak, jak byl, nebude. To je naplňovalo nejistotou, svírala je z toho úzkost. Co bude a jak to bude, až tu s nimi Ježíš nebude? Dá se pak ještě čekat něco z toho, co s ním prožili? Setkají se ještě s takovou milostí, s takovou silou pravdy, s takovou mocí lásky, s takovým osvobozením?
Může se zdát, že my už tu jejich ustrašenost můžeme brát trochu s rezervou, jen jako projev dočasného nedostatku informací. My už přece víme, jak to dopadlo. Víme o vzkříšení, o seslání Ducha. Vyznáváme, že Ježíšův příběh smrtí neskončil, že žije, že je tu s námi. Máme to vyřešené. Mohli bychom učedníky poučit nějakou thezí z katechismu.
Máme to ale opravdu tak vyřešené? Máme opravdu tak jasno o božím díle a jeho přítomnosti v naší současnosti? Vidíme zřetelně živého a jednajícího Krista v naší době?
To je ta zásadní otázka – ne jestli Bůh je nebo není, ale kde je?
Kde a jak se projevuje jeho moc? Kde je dnes jednající, činný Bůh, Kristus? Umíme si na to odpovědět? Bez té odpovědi totiž zbude z víry jenom vzpomínka, jenom učení, jenom přesvědčení a program. A to je skutečně zoufale málo. Ta úzkost učedníků je práva věci. Jestli nás bez té odpovědi nejímá, pak je to spíš znak otupělosti než víry.
Jestli dnes nevidíme, jak Bůh jedná, jak proměňuje, jak koná spravedlnost, vyvádí z otroctví, osvobozuje od zlého, navštěvuje milosrdenstvím, pak jsme ve skutečnosti bez něho, i kdybychom uměli teoreticky dokázat jeho existenci. Zda Bůh jedná – na tom záleží. Vidíme to, nebo ne?
Jsou ti, kdo jednoznačně tvrdí, že ano a vidí boží prst za každou katastrofou, přírodním neštěstím, zhoubnou nemocí nebo válečnou vřavou. Ty já ale, pokud mám dát na bibli, nemůžu brát moc vážně. Znáte přece ten příběh o Elijášovi na Chorébu, jak mu tam Bůh přehrál katastrofické divadlo, aby mu právě ukázal, kde ho může a kde nemůže hledat. Viděl zemětřesení, viděl vichr rozervávající skály, viděl oheň z nebe, ale vždycky to skončilo stejně: Bůh v tom nebyl.
A stejně Ježíš pěkně zčerstva vypakuje ty, kdo by chtěli vidět Boha za masakrem na chrámovém nádvoří nebo za nemocí slepého od narození. Před takovou katastrofickou zbožností Ježíš své učedníky varuje: „Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech. Ale těm, kteří v tom budou chtít vidět Mesiáše, nevěřte!“ A své varování zakončí větou: „Kde je mrtvola, slétnou se i supi“. Ano, vždycky se najdou ti, co se přiživují na lidském neštěstí, ale vy nejste mrchožrouti, vy jste věřící. Vidět Boha za lidskými tragédiemi, to přenechte jiným.
Ale kde ho tedy máme vidět? Ježíš už po zemi nechodí, v katastrofách ho vidět nemůžeme, nezůstáváme tedy nakonec opravdu sami, nejsme osiřelí?
Nejste! To právě říká Ježíš tím podobenstvím o vinném kmeni učedníkům i nám. Ano, bude to a je to teď se mnou jinak než jste si na to z evangelií zvykli. Právě proto to říkám, abyste stále nehledali jenom to, jak to tehdy bylo, a kvůli tomu nezůstali pro moji novou přítomnost slepí. Jsem tu s vámi a jednám. Ale jinak - tak jak vám to tu povídám: jako ten vinný kmen.
Ten přece sám bezprostředně také žádné ovoce nenese. Za to nese ratolesti a ty mají ovoce, a hojné! Tak to je. Teď jednám skrze vás. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Ve vašich plodech, ve vašich činech tu teď jsem. Prostřednictvím vašich úst, vašich rukou, pohledů, úsměvů,
prostřednictvím vaší solidarity, vzájemnosti a věrnosti se teď mohou lidé
setkat s mým životem, s mocí mé milosti a spravedlnosti. A vy mě v nich - tedy v sobě - můžete zahlédnout. „Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, ponevadž já jsem živ a také vy živi budete. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás“.
Jedna švýcarská teoložka tuhle novou podobu božího pobytu na světě vyjádřila svého času tak, že Bůh nemá ve světě žádné jiné nohy a jiné ruce než ty naše. A tak to čteme už u apoštola Pavla, že jsme údy těla Kristova.
Neskončil jsem ale teď zase u toho, co jsem na začátku odmítl jako mylné pochopení – u našeho úsilí, u těch úkolů a napomenutí? Není to tedy opět zase jen na nás?
Ne tak docela. Nemluvím totiž -tedy vlastně ne já - Kristus totiž nemluví jen o ratolestech. Kdyby šlo jen o ně samotné a o jejich plodnost, tak by to skutečně nebylo moc radostné. Ratolest sama o sobě a sama od sebe nemůže nést ovoce, brzy uschne, shoří nebo vyhoří. To tu Ježíš také říká. Není naivní, není to žádný ideolog mravní uvědomělosti, neživí iluze hrdinství lidské vůle.
Celý ten obraz je přece o životě z kmene, o ovoci, které je dílem toho napojení na něj. Ani jednou se to tu neozve jako příkaz: „Neste tedy ovoce!“ Ale neustále slyšíme: „Zůstaňte ve mně a já ve vás, zůstaňte v mé lásce a uvidíte, budou se dít věci! Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce.“ To není napomenutí nebo přikázání, to je ujištění, zaslíbení. Máte z čeho čerpat, máte z čeho žít. Máte někoho, kdo váš život nese a v něm je jistota, že váš život nebude planý.
Zůstaňte u zdroje té životodárné mízy, v proudu a prostředí té lásky, kterou vám Bůh nabídl třeba i ve svých přikázáních, u té nepřevážené studnice milosti a síly, neodpojujte se od pramenů života. To zní spíš, jako pozvání ke stolu, nebo k občerstvení než jako úkol.
Zůstaneme-li, nemusíme se bát, že náš život vyzní naprázdno, nemusíme se ustrašeně starat, zda je náš život dostatečně plodný a upachtěně se snažit, aby takový byl. Bude, věřme tomu. Neboť skrze tu důvěru, skrze to pouto, přichází v nás ke slovu moc Kristova. A ta s námi dělá divy. Jenom z ní čerpat. Amen.