čtení: 1.list Janův 1,5 - 10
text: Jozue 7

Bratři a sestry,
hříchy a poklesky jednotlivce nejsou nikdy jen jeho soukromou záležitostí. Našemu individualistickému myšlení to snadno uniká. Tím, co každý děláme, spoluurčujeme osudy společenství a společnosti, ve kterém žijeme. A naše činy se zase nedějí bez ohledu na ní. Prostředí nás bezesporu ovlivňuje. Na tom, čeho se jeden dopustí, má také společnost, tedy všichni ostatní, svůj podíl. Odpovědnost je vzájemná. Jsou to spojité nádoby, které od sebe nejde jednoduše oddělit.
Aktuálním příkladem mohou být aféry politických stran. Jednotlivec provozuje nevěstinec, nepřizná své příjmy nebo dohodí příteli lukrativní státní zakázku či neoprávněnou dotaci a zpochybní tak věrohodnost celé strany. Možná o tom ostatní kolegové nevěděli, ale preference jdou dolů všem. A právem. Je těžké uvěřit, že by šlo o izolovaný poklesek jednotlivce. Taková vysvětlení znějí nevěrohodně. Se stranou, u jejíchž představitelů se může něco takového stát, je něco v nepořádku. Odsouzeníhodný čin svědčí o poměrech, které v ní panují.
Na tom se ukazuje, jak teoretické jsou úvahy, které odmítají jakoukoli kolektivní vinu. Vina má kolektivní rozměr. Nejsme odpovědní jen sami za sebe. Žijeme ve vztazích, ze kterých se nemůžeme beztrestně vyvázat. Kdo se stará jenom sám o sebe, ten není z obliga.
Řád každodenního života z knihy Leviticus stanoví: ?Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, abys nenesl následky jeho hříchu.? Kdo se nestará o to, co se okolo něho děje, ten se na tom svojí pasivitou podílí, stává se spoluviníkem. Možná právě jeho kritický zájem chyběl tomu, kdo se zlého dopustil, aby si nepřípustnost svého činu uvědomil. Ponese následky hříchu spolu s ním. Akánova zpronevěra dopadá na celý Izrael. To není výraz Boží pomstychtivosti, to je důsledek pravdivé a skutečné provázanosti, ve které žijeme, třebaže nám to asi často uniká.
A jednou z věcí, která nás zhusta oslepuje, bývá úspěch. Po pádu Jericha jakoby Izraelcům narostl hřebínek. Bylo-li první vítězství tak snadné, jedeme dál. Sebekritičnost ochabuje. Na to, co za tím vítězstvím stálo, se zapomíná. Sebevědomí roste. ? Není třeba, aby táhl všechen lid. Ať vytáhnou jen dva tři tisíce mužů a přepadnou Aj. Nezatěžuj tím všechen lid, vždyť je jich málo.? A výsledkem je katastrofa, zdrcující porážka a nejen to: Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda.
Pro historii božího lidu je to skoro zákonité, že zvědové odhadnou situaci špatně. Jednou ji vidí skepticky ? proti mohutnosti opevnění a obránců měst si připadají jako mravenci a vstup do země považují za nemožný nesmysl; podruhé hýří optimismem ? tu hrstku, co brání Aj, zvládneme levou zadní ? a pokaždé je to osudový omyl.
Takhle spolehlivé jsou naše odhady, pokud vycházejí z očividného poměru sil, z úvah o tom, na co máme nebo nemáme. Zapomínáme při nich, že to rozhodující není vidět, že nestačí jenom podrobně znát vnější situaci. Podstatná je otázka víry. Ne sebedůvěry, ale víry. Ta neznamená svaté nadšení, ta se prostě jenom v prvé řadě ptá, jak věci vidí Hospodin. A to pak člověk nezůstane jenom na povrchu, ani u toho poměru mezi ?my a oni?, to ho nutí přemýšlet nad sebou. A nic asi není důležitější.
Protože bez sebezpytování se člověk stává hříčkou osudu. Prohry pak nemají důvod. Události nedávají smysl. Člověk je jenom bezmocná loutka ponechaná náhodě. I Bůh se pak jeví jako náladový despota, který si s námi hraje jako kočka s myší. Dokud si nepřipustíme možnost, že naše prohry mohou souviset s naším jednáním, budou nám asi vždycky připadat jako nesmyslné rány osudu, jemuž jsme vydáni na milost a nemilost. A to je počátek zoufalství.
Proto říká Hospodin Jozuovi: ?Vstaň! Co je to s tebou, že jsi padl na tvář?? Tady žádná rádoby zbožná pokora nepomáhá. Žádné obecné sebeponižování tu není na místě. Copak já jsem nějaký panovačný potentát, kterému by dělala dobře vaše závislost, a proto by vás v ní svojí nevypočitatelností stále udržoval? Copak jsem s vámi neuzavřel smlouvu? Copak jsem sám nestanovil pravidla hry, abyste nebyli jenom bezmocné loutky, abyste se mohli svobodně a odpovědně rozhodovat, abyste mohli poznat příčiny a souvislosti? Je třeba je hledat! Je třeba jasně vidět vinu. Izrael zhřešil! A je také možné s ní něco dělat.
Prohra není osud. Má svojí příčinu. Izraelci přestoupili smlouvu, vzali z věcí propadlých klatbě, kradli, zatajili to a uložili mezi své věci. Proto nemohou obstát?
Ale to taky není osud. To se dá změnit, protože Bůh je věrný, je stálý. Nemstí se a jeho přízeň není vrtkavá, není otázkou jeho libovůle, ale právě proto také není stranická ? neměří jinak našinci a jinak cizinci. Kdo chce boží věc využít jenom pro vlastní cíle ten propadá klatbě. Ať už patří k jakémukoli náboženství, ať už patří k pohanům nebo k božímu lidu, ať už se k církvi hlásí nebo nehlásí. Boží přízeň není protekce ze známosti, ale spravedlnost pro všechny, která straní dobrému, která straní životu a proto se nemůže smířit se zlem, proto ji nelze využít jen pro sebe.
Nemusí přitom ale jít jenom o hmotný zisk. Předměty, které Akán ukradl a skryl, sami o sobě zase tak velikou hodnotu neměly. Sloužily nejspíš k nějakým věšteckým či magickým praktikám. Možná ho, když je bral, vedlo pomyšlení na zadní kolečka - aby v tom novém neznámém prostředí, pokud by s důvěrou v Hospodina nepochodil, měl alespoň něco, co bude fungovat. Možná to byla pojistka pro případ zajetí. Když je po ruce, lze kabát převléct snadno. Mohlo to posloužit i jako předmět doličný, kdyby bylo třeba odstranit někoho nepohodlného z cesty. Člověka, pokud přestane respektovat, že jsou hranice, které překročit nesmí, napadne leccos. Právě proto je důraz na nedotknutelnost věcí, které patří Hospodinu, tak důležitý.
Jakkoli ale ten příběh připomíná kolektivní odpovědnost a vinu se všemi důsledky, pokud jde o trest, už u toho paušálního konstatování nezůstává. Tady dochází k bedlivému rozlišení. Viník musí být adresně označen.
Z našeho pohledu možná ještě nedostatečně. Trest stíhá celou Akánovu rodinu. Ale ve starozákonní době byla rodina tak stmeleným společenstvím, že bylo nemyslitelné, aby v ní někdo neměl na něčem účast. Později, když se tyto svazky uvolnily, říká prorok už jednoznačně: ?Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi.? Ospravedlňovat biblí kolektivní tresty, to by byla bohapustá lež, stejně jako hledat pro svoji vinu jenom obětní beránky.
Je na každém, aby svou vinu poctivě přiznal a vyznal. Jen tak, jak říká Jozue, přiznáváme slávu Hospodinu. A podle Jana smíme doufat, že nás už nikoli krev viníků, ale krev Kristova očišťuje od každé nepravosti. Bez toho vyznání to ale nejde. Amen.