Kázání na text J 11,1-16.38-44 Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. 2 To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen. 3 Sestry mu vzkázaly: "Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen." 4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven." 5 Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. 6 Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl. 7 Teprve potom řekl svým učedníkům: "Pojďme opět do Judska!" 8 Učedníci mu řekl: "Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" 9 Ježíš odpověděl: "Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa. 10 Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla." 11 To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." 12 Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." 13 Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. 14 Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. 15 A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!" 16 Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" …38 Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. 39 Ježíš řekl: "Zvedněte ten kámen!" sestra zemřelého Marta mu řekla: "Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den." 40 Ježíš jí odpověděl: "Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?" 41 Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. 42 Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." 43 Když to řekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" 44 Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: "Rozvažte ho a nechte odejít!"

Vzkříšení z mrtvých - to je úhelný kámen křesťanské víry a naděje; a taky do jisté míry kámen úrazu. Přiznávám, že taky mám pochyby a vím, že i mnozí křesťané chodící pravidelně do kostela před vzkříšením nesměle přešlapují – věří, že v Ježíši byl přítomen Bůh, že v jeho slovech je život, že konal mocné činy; ale vzkříšení, není to příliš? A sám, když stojím někde na hřbitově u hrobu, to se mi slova o vzkříšení neříkají snadno a víra v ně dostává zabrat…

Byl nemocen jeden člověk - Lazar z Betanie. Nemocen až k smrti. A Ježíš se za ním nevydá včas, když uslyší o jeho nemoci. Váhá a mluví s učedníky – a tak nezastihne Lazara mezi živými a nestihne ani jeho pohřeb. Má to samozřejmě jiný důvod než obavy, jestli se za těžce či dokonce na smrt nemocným vůbec vypravit (co tomu řekne, o čem si budeme povídat), nebo jestli jít na pohřeb (je to nutné, nerozhodí mě to zbytečně, není to už jedno?). Ale už v tom rozhovoru zazní, co v Janově evangeliu uslyšíme na víc místech – to zlé není jen ke zlému, ta nemoc Lazara není jen ke smrti, ale je k slávě Boží, tady dokonce, „aby Syn Boží byl skrze ni oslaven“ (v. 4). Je to další (poslední sedmé) znamení Janova evangelia a k těm patří jistá míra inscenace, kdy Ježíš to navlékne tak, že přijde pozdě a tím se situace vyostří a tím i naléhavost toho, co ukáže, že i na smrt Ježíš stačí.

Ale neměli bychom přehlédnout ani tu docela lidskou rovinu příběhu a Ježíšova chování. Je tu řečeno o našem Pánu, že má Lazara rád. U hrobu mu vstupují do očí slzy a při pohledu na hrob ho jímá rozhořčení (jak se to nesnadno překládá), něco se ho zmocňuje, co ho bere nad tou situací, obecně lidskou, smutnou, beznadějnou, přirozenou, se kterou se nejde smířit, ale nic, než smíření nám nezbývá…

A Ježíš, podobně jako Lazar i každý z nás, směřujeke hrobu. Ale dřív, než tam staneme, s Martou i Marií mluví. A v tom rozhovoru padnou ta slavná slova (která se dávají na smuteční oznámení): „Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude“ (v. 25). Podivně mimo čas tahle věta visí ve vzduchu. Jako by nechtěla připustit tu otázku: a kdy a jak, Pane? Kdy Lazar? Kdy zemřelí přátelé?

Ale vnímám to jako otázku mířící na každého z nás, na mou důvěru a víru - a taky do jisté míry je to otázka řečnická, na kterou Ježíš odpoví částečně povoláním Lazara z hrobu, na kterou odpovídá Bůh prázdným hrobem, na kterou odpoví zcela snad jednou na konci časů. Zatím jen zní jeho slova: Já jsem… jsem přítomen, jsem tady, jsem s vámi. Jako ten, který vás má rád, jako ten, který žije život nespoutaný smrtí, jako ten, který k takovému životu osvobozuje. Věříš tomu? Chceš s tím žít a podle toho? Chceš podle toho žít i umírat a nevzdat naději i ve smrti?

Věčný život se někdy bere jako protažení našeho přebývání navěky, tady ale Lazarovi v tu dobu nebylo přidáno víc než pár let či jejich desítek, aby pak zemřel (snad někde na Kypru, podle jiných až v Marseille). Ale ten život, který Ježíš ztělesňuje, nabízí každému. V řečtině „věčný život“ značí spíš „epochální život“, život spadající do jiné, ne té naší, do příští, rozumějme Boží/Kristovy epochy či doby. Podobně tomu rozuměl Masaryk, když říkával – věčný život začíná buď teď nebo nezačíná nikdy…

Ale i to Lazarovo vzkříšení je napojené na Ježíše. To je křesťanská víra, že jen v Kristu je to možné. Musím se přiznat, že moc nevěřím na nesmrtelnou duši, na něco věčného v nás, co by samo od sebe mělo moc prostě tu být dál (nebo někde v nebi) Jsme smrtelní a s tím je třeba žít. Jen milostí a milosrdenstvím máme naději i ve smrti. Věřím, že nás celé (s duší i tělem) může povolat k životu ten, který tehdy stanul u hrobu Lazara…

To úsloví být na tom, jak Lazar, vstoupilo do jazyka a světa, jako málo co. Budovali se lazarety, jak Lazar jsme na tom někdy každý - nemocní, na umření, v hrob položení. Snad máme naději, že v Kristu jednou budeme jako Lazar voláni k novému životu.

Snažím se tomu věřit, přes všechnu absurditu a hrůzu světa, naši smrtelnost, všechny hroby, co jsem jich už viděl a stál u nich. Jak se snažím důvěřovat Ježíši v tomto životě, tak se pokouším věřit i za horizontem smrti. Pane, prosím, pomoz mé nedověře. Amen

Vyznejme svou víru i naději, slovy apoštolského vyznání víry: Věřím v Boha Otce všemohoucího...