Čtení: Žalm 37,1 ? 9
text: Matouš 13,24 ? 30
Bratři a sestry,
takhle se se světem setkáváme. Že ve světě, v naší společnosti, v naší církvi a třeba i ve sboru není jenom všechno dobré, to není třeba nijak dokazovat ani rozvádět. To každý vidí. Je to zkrátka takový mix, takové zaplevelené pole, které má k ideálu hodně daleko. Vedle dobrého úsilí bují i neřád. Snad každé dobré dílo je tím poznamenáno. Na začátku bývá dobrý vklad, ale časem se ukáže, že je tu při díle ještě něco jiného, špatného, co tu evidentně nemá co dělat.
Zdá se, že to umožňuje nedostatečná lidská bdělost. Podle podobenství nepřítel, zlý rozsévač přišel a konal své dílo, když lidé spali. Spát je ovšem třeba. Spánek není ani chyba, ani vina. Nepřítel prostě jen využívá toho, co je normální a přirozené a jedná chytře. Nepustí se do očividně nepřátelského podniku, aby škodil ? že by třeba vzrostlé obilí podpálil. To by byl zlý úmysl každému hned zřejmý a také postižitelný. Kdepak, on dělá vlastně totéž, co hospodář ? rozsévá. Teprve za dost dlouho, když už skutečný původce dávno odešel, se ukážou zlé plody jeho práce.
Plevel, o kterém Ježíš mluví, je prý konkrétně jílek. A ten, i když vzejde, je prý zpočátku k nerozeznání od osinaté pšenice. Teprve, když stéblo nasazuje na klas, když se začíná jednat o plody, ukáže se podstatný rozdíl. Do té doby zdaleka jasný není. Situace vůbec nebývá tak čitelná, jak se zpětně zdá. Mudrlantství, které vždycky ví, co se mělo udělat od začátku, je falešné.
Člověk zkrátka najednou s překvapením zjišťuje, že tam, kde podle jeho předpokladů měla vzejít jen dobrá setba, je i mnoho zlého. Svobodná společnost je prorostlá korupcí a nevraživostí, v církvi naráží na lidskou malost a samospravedlivou pýchu, ve sboru jsou kromě lidí obětavých, ryzích a upřímně usilujících o život v lásce Kristově i ti lhostejní, povýšení a neupřímní.
Ptáme se, jak je to možné? Kde se to tu vzalo? Kde je chyba? Nebyl snad ten počáteční vklad dobrý?
Jistě i takovéhle otázky člověka napadnou. Není snad příčinou dnešního stavu společnosti sama svoboda, kterou jsme přijali jako dar? Nebylo jí příliš? Není Kristovská láska v tomhle světě příliš bezzubá? Není povolání k pravdě jenom živnou půdou pro posvěcení násilí a arogance? Není ta naše evangelická opatrnost, která si netroufá mluvit za Boha, a proto si uvědomuje relativnost všech paušálních regulí, příčinou toho neutěšeného stavu církve a sborů?
Budeme-li se držet podobenství, tak hospodář tyhle otazníky nad kvalitou setby přejde. S kvalitou původní setby nemá existence plevele co dělat. Je to dílo nepřítele. Nevzniklo ani z vůle hospodáře, ani kvůli jeho opomenutí nebo nedostatkům. Je to evidentně dílo zlé vůle, nikoli chyba té dobré.
A my jsme v té situaci, kdy máme to zaplevelené pole před očima. Nepochybně je to náročné. Nikomu, komu o dobré dílo jde, to nemůže být lhostejné. Děje se něco, co se dít nemá. Je tu něco, co sem evidentně nepatří. Čím více cítíme sounáležitost s autorem toho dobrého, tím méně nás to nechává v klidu. Naléhavě si uvědomujeme, že je třeba s tím něco udělat.
A první nás obvykle napadne totéž, co služebníky z podobenství: to zlé je třeba vykořenit ? společnost, církev, sbor od toho, co v nich nemá, co dělat, očistit. Vybrat a odstranit všechno, co na dobré dílo vrhá špatné světlo, co dává špatný příklad, co ubírá dobré setbě energii a jenom kazí pole.
Kupodivu hospodář v podobenství tuhle očistnou horlivost zarazí. Ježíš jeho ústy takové řešení situace jednoznačně odmítne. Ta touha a nápad mít zase pole bez poskvrny - čisté jsou totiž zrádné, nebezpečné, destruktivní, ničivé. A ne snad proto, že by služebníci neuměli plevel rozeznat. I když je naprosto zřetelný, vedla by taková probírka jen ke zkáze. Plevel totiž nejde odstranit, aniž by při tom nevzala za své i pšenice. Obojí je tak prorostlé, že člověk v tom úsilí vykořenit zlé nadělá víc škody než užitku.
Proto hospodář říká: ?Nechte, ať spolu roste obojí až do žně?? Chcete-li dobré setbě prospět, naučte se jí pěstovat i v tom zapleveleném poli. Nepropadejte panice, nesedněte na lep té nebezpečné horlivosti, která chce hned všechno očistit.
Možná vás ale také hned napadnou námitky, zda naopak ta trpělivost, která nechá obojímu prostor k růstu, není nebezpečná iluze. Bude vedle sebe opravdu obojí růst? Nebude ta existence plevele zlým příkladem, který se bude šířit? Nezpochybní tolerance, která ho bude trpět, samo povědomí, že je nějaký rozdíl mezi dobrým a zlým? A nepřeroste a neudusí nakonec ten plevel dobrou setbu, jak se o tom zmiňuje předcházející podobenství?
Tyhle námitky by byly jistě oprávněné, kdyby? kdyby království nebeské, o které v tom všem jde, bylo naším dílem, kdyby bylo na nás, věřících, abychom ho vybudovali. Pak by bylo závislé na našem úsilí, na našich bezpečnostních opařeních. Pak bychom s ním mohli počítat jen tehdy, když by se nám jeho růst podařilo zajistit.
Ale tak tomu není. Ani v tom podobenství přece nesejí služebníci, ale hospodář. A o tom, že bude žeň i úroda není žádných pochyb, i když se služebníci stáhnou. Navíc Matouš zařadil tohle podobenství na místo, kde Marek, z kterého Matouš vychází, má podobenství o semeni, které roste samo od sebe. Království nebeské podle něj roste, ať člověk spí či bdí, on ani neví jak. Není odkázáno na lidskou péči a ochranu. Roste vlastní silou. Tu zdůrazňují také podobenství, která i u Matouše hned následují: o hořčičném zrnu, které, ač malé, přeroste ostatní byliny, a o kvasu, který všechnu mouku prokvasí.
Bratři a sestry, ono to podobenství neukazuje jako falešné jenom to řešení, které služebníci navrhují, ono především ukazuje jako falešnou tu roli, do které se služebníci vžili a kterou i my věřící často mylně považujeme za svou odpovědnost. Oni si ze své sounáležitosti s hospodářem odvodili, že se mohou postavit nad to pole, nad plevel i nad pšenici, a vzít jeho osud do svých rukou ? rozlišit, vytřídit, vytrhat, odstranit a tak zajistit pole bez poskvrny.
Jenomže, jak se hned vzápětí ukazuje, ta sounáležitost, z které svoje postavení samozřejmě odvozují, má povážlivé trhliny. Vůli svého Pána odhadli úplně špatně. On vidí to řešení plevele úplně jinak. Ale hlavně ? v jeho pohledu pro tu roli, do které se vžili, není vůbec místo. Plevel bude od pšenice oddělen, vybrán a odstraněn, to ano. Ale tahle úloha patří někomu úplně jinému ? žencům. A ani žádná jiná zvláštní role se tu služebníkům ? a tak také čtenářům, nám, věřícím - nenabízí.
Nechceme-li zůstat úplně mimo tenhle příběh, zbývá tu pro nás jen to pole s jeho dvěma možnostmi ? být pšenicí, která vydá dobrou úrodu nebo být plevelem, který se nakonec rozplyne jako dým. Na téhle rovině je pravdivé hledat svou úlohu. Nepovznést se do role arbitrů, kteří budou selektovat druhé, ale sám v sobě nechat vzklíčit dobrou setbu pokory, věrnosti, spravedlnosti a milosrdenství.
?Nechte to růst?, to není, bratři a sestry, výraz apatie, to neznamená ?smiřte se zapleveleným polem, tak to prostě je, nechte to být, nic se nedá dělat. Dělat se jistě dá. Jenom ne to, co nás v rozhořčení nad zlem okamžitě napadne a co bývá spíš projevem beznaděje a nedůvěry, než víry. Kdo nevěří, že spravedlnost jistě přijde ke slovu, bere ji hned do svých rukou. Jenomže to pro ni bývá právě osudné. Kdo nedůvěřuje v sílu dobra, ten na ně dá, jen když se jiná možnost nepřipouští. Pro nedůvěru jsou čistky a zatracování podmínkou.
Ale ten, kdo důvěřuje, že svévolníci budou vymíceni, kdežto dědictví bezúhonných potrvá věčně, ten se stará hlavně o to, aby dobré ani svojí horlivostí neponičil, aby sám jeho setbu přijal a dobrou úrodu nesl. A ví, že je perspektivní a má smysl žít věrně, i uprostřed plevele. A to je to, co dneska nejvíc chybí a co je skutečnou silou proti zlu. Amen.