- DĚCKA, MÁTE DOMA NĚJAKÉ POVINNOSTI? (vynášení odpadků, úklid hraček, luxování, mytí nádobí nebo vyklízení myčky, utírání prachu?)
- A JEŠTĚ NĚCO PO VÁS RODIČE CHTĚJÍ? ( úkoly do školy, cvičení na nástroje, omezují počítač, musíte chodit včas domů nebo včas spát; říkají, co si máte vzít na sebe?)
- DĚLÁTE TO VŠECHNO RÁDI? SAMI?
- ŠTVE VÁS TO?
- BYLI BYSTE RÁDI, KDYBYSTE SI UŽ MOHLI DĚLAT, CO BYSTE CHTĚLI?
S rodičema to bývá někdy zkrátka těžké. Někdy je to k nevydržení. Říkáte si: To je jako ve vězení. Už abych si mohl dělat, co chci! Už abych si o sobě rozhodoval sám!
Ježíš to asi dobře znal. Jednou o tom vyprávěl podobenství. O dvou synech. Ono se většinou mluví hlavně o jednom, ale byly dva ? dva synové, dva bratři.
A TAK BYCH POTŘEBOVAL DVA KLUKY. KDO MI TO POMŮŽE ZAHRÁT?
Ten mladší byl asi víc od rány. Uměl si prosadit svou. Byl také se vším rychle hotov. Takovej sekáč ? bejsbolka.
Ten starší se držel spíš zpátky, tolik si nedovolil. Byl povolnější. Příkazy poslušně plnil ? slamáček + hrábě.
Oba byli už dospělí. A ten mladší jednou přišel za otcem. VIDÍTE, BUDEME POTŘEBOVAT JEŠTĚ TÁTU.
/Pro toho mám takový pěkný klobouk/
A povídá tátovi: ?Tati, dej mi moje dědictví. Vyplať mi, co po tobě zdědím.? Bylo to hodně troufalé. Dědictví se rozděluje, až když tatínek umře. Ale představte si, že to ten tatínek udělal. Asi si sám přál, aby byli dospělí, samostatní. (Tady jsou peníze, tak je, tatínku, rozděl.)
Starší syn zůstal i s těmi penězi doma u otce. Za to mladší, jak měl svoje peníze, vypadl hned z domu, aby byl od táty co nejdál. (Tak to tu můžeš pěkně obejít a táta se se starším bratrem zatím posadí).
- CO MYSLÍTE, PRO KTERÉHO Z TĚCH SYNŮ BYLA POSLUŠNOST JENOM OTROČINA?
Vypadá to, že pro mladšího, že jo? Ale počkejte, poslouchejte dál:
Jak to bylo ve světě: ?Koukám, že máš spoustu peněz! To je skvělý! Tak, co by sis koupil? Co by sis dal?.... Tak to máme pár tisícovek (beru si peníze). A ještě ti zbývá. Ty si toho můžeš dovolit! Tak co dál? (beru si další peníze, až mu nezbude vůbec nic). Á vida, peníze došly, co? To budeš muset makat, chlapečku!?
Jenomže práce nebyla. Přišla bída ? roztrhaná halena z juty + provaz. (Tak si ji oblékni a převaž, ať ti nepadá.)
- VÍTE, CO NAKONEC TEN MLADŠÍ SYN DĚLAL?
Pásl prasata. Na ty by doma ani nešáhl. Ale tady jim záviděl i to, co žrala. Byl zoufalý. (Ukaž, jak jsi zoufalý ? sedni si, hlavu do dlaní?) A tu mu došlo: U táty měl přece i ten poslední nádeník co jíst! To nebylo vězení! U táty to bylo dobrý. Jenže já to zkazil. Už si nezasloužím, aby mě bral jako syna. Ale vrátím se. Poprosím o odpuštění. Snad mě přijme aspoň jako nádeníka.? A tak vstal a vracel se zpátky. (Tak to obejdi zase zpátky.)
Tatínek ho ale vyhlížel. (Tak nám zase vstoupí do hry.) Zdálky ho uviděl, běžel mu naproti a dřív, než mu mohl syn něco říct, objal ho. Syn povídá: ?Tati, já jsem ti ublížil, jednal jsem zle. Už si nezasloužím, abych byl tvým synem.?
Jenže táta mu nechal přinést ten nejlepší oděv a na ruku mu dal prsten ? Ten nemám, ale mám něco jiného, co má dneska stejnou funkci, jako tehdy prsten (kreditka).
- VÍTE, CO TO JE?
- A VÍTE, NA CO JE ? K ČEMU SLOUŽÍ?
S ní můžete vybírat peníze. Ano ? on ho nebral jako nádeníka, který si musí všechno odpracovat. On ho bral pořád jako svého syna. Dal mu zase důvěru. A přikázal, aby připravili hostinu (pečeně z vánoční hry) a také, aby se všichni radovali a veselili, protože se ten ztracený syn zase našel. Byl to takovej ?Báječnej bál? ? tak si té radosti užijeme při písničce o tom bále:
14 SV Báječnej bál

Nebojte se, na toho druhého syna jsem nezapomněl. Teď přijde jeho chvíle ? pojď sem i s těmi hráběmi. On byl totiž zrovna na poli a právě se vracel. Samozřejmě uslyšel už zdálky ten zpěv a veselí. Zavolal si tedy služebníka a ptal se, co se děje. A služebník povídá: ?Tvůj bratr se vrátil, a táta dal zabít tučné tele, že se zase našel, že je zase doma.?
- TO MĚL ASI TAKY RADOST, NE?
Neměl. Naopak, on se strašně naštval. (Umíš se naštvat? Tak to ukaž. Ale pořádně.) A vůbec nechtěl jít dovnitř.
A tatínek - vyšel naproti i jemu. Domlouval mu. Ale ten starší syn odsekl: ?Já tě poslouchám pořád. Žádný tvůj příkaz jsem neporušil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s kamarády. Ale když přišel tenhle tvůj syn ? ani bratrem ho nenazval, který, bůh ví za co, rozházel tvoje jmění, dáš pro něj zabít vykrmené tele!?
- A TEĎ MI TEDA ŘEKNĚTE - PRO KTERÉHO Z TĚCH SYNŮ BYLA POSLUŠNOST JENOM OTROČINA?
Nejdřív asi pro oba. A pro tohohle staršího určitě pořád.
- A MYSLÍTE, ŽE I TOMU MLADŠÍMU PŘIPADALA POŘÁD JAKO OTROČINA?
- CO MYSLÍTE, BYL TEĎ TEN MLADŠÍ SYN DOMA RÁD?
- A PROČ?
On totiž už poznal tatínkovu dobrotu, poznal i dobrotu té poslušnosti. Neposlouchal už proto, aby si něco zasloužil. Věděl, že kvůli tomu poslouchat nemusí. Vždyť mu otec všechno dal, i když on to předtím všechno pokazil. Díky tomu odpuštění, díky té dobrotě už věděl, na rozdíl od toho staršího vzorného bratra, že být synem, to je prostě radost.

A děcka, jeden apoštol pak napsal, že takhle je to i mezi námi a Pánem Bohem. On nám předem potvrzuje svojí dobrotu a odpouští, abychom poznali, že být synem, to je prostě radost, abychom si to nespletli s otročením. To je totiž smutné. To, i když člověk poslouchá jako ten starší syn, tak jenom závidí a o radost se připraví. Proto Bůh i těm starším synům říká: ?Všechno, co mám, je vaše. Pojďte se radovat se svými bratry. Být synem to je totiž radost.?
694 V královstvím božím místa dost

Římanům 8,12 - 16
Bratři a sestry,
otroctví a otročení je hrozné. Je to zajetí, bič, strach a nesvoboda. My ho naštěstí známe už jen v přeneseném smyslu. Ale i tak je to hrůza. Kdo měl co dělat s člověkem zotročeným třeba alkoholem nebo jinou drogou, ten to potvrdí. Jenomže otroctví není doména jenom věcí vyloženě zlých. Když se Pavel zmiňuje o duchu otroctví, má na mysli něco úplně jiného. On píše o mravnosti, o spravedlnosti, o zbožnosti, o svobodě. I to může být otroctví. Jak?
Pokud to všechno bereme jenom jako věc svých sil a vůle. Pokud se přitom spoléháme jen na vlastní úsilí a výkony. A od nich si slibujeme úspěch, naději, konečné štěstí. Tak si sami na sebe pleteme bič. Sami sebe vháníme do zajetí strachu. A navíc právě to, oč usilujeme, nám beznadějně uniká. Sami to ničíme, deformujeme. V tom úsilí naplnit, co si podle nás spravedlnost a zbožnost žádá, se soustřeďujeme na sebe. Vztah, který je základem obojího, se nám vytrácí. To nejpodstatnější v tom chybí, i kdybychom byli sebevzornější. Zůstává jen plnění a náš výkon. Jako u toho staršího bratra. A pak vztek a strach, že to nikdo neocení, že to bylo celé nadarmo a jen jsme se tím ochudili. To je otročina.
Se spravedlností a zbožností je to ale jinak, píše Pavel. Ta otročina je omyl! Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, přijali jste ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Vztah k Bohu není věcí plnění a vašich výkonů a nestojí na nich. Bůh sám ho založil svou věrností, svou dobrotou, důvěrou, kterou nám dal. A tou ho také drží a obnovuje. My v něm kvůli sobě, kvůli svému přijetí, kvůli své naději, nemusíme dělat nic. My v něm zkrátka smíme s důvěrou a svobodně žít. Právě v té důvěře na nás Bůh dělá a spravedlnost se naplňuje. Ne naše síly, ale boží dobrota a věrnost ji v nás skrze důvěru působí. O tom byl ten příběh dvou synů ? o dobrotě, která i v nepřítomnosti působí, probouzí důvěru a ze ztracených tvoří syny.
Tu dneska, bratři a sestry, slavíme. Slavíme Boha, který při nás svojí dobrotou dělá a snímá z nás tak břemeno života, který se domnívá, že se k tomu dobrému musí vypracovat sám, a proto se zaplétá do otroctví podmínek, které musí plnit. Díky Bohu nemusí, píše Pavel. Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. V důvěře v jeho dobrotu a věrnost, nás Bůh sám k tomu, co je třeba, promění. Na to se smíme spolehnout. Amen.