Skutky 18,9 - 28

Bratři a sestry,

                text, který jsem právě z knihy Skutků přečetl, je trochu jako taková pohlednice z dovolené. Určitě ten typ znáte. Není na něm jenom jeden záběr, ale je složena z více obrázků, které mapují pamětihodnosti a významná místa určité lokality. Je to takový kaleidoskop zajímavostí. Může působit roztříštěně, ale může také poskytnout dobrý přehled. Panoramatický záběr na město je určitě také úžasný, ale celou dovolenou se jím prostě nekocháme. Cestujeme, jsme v pohybu. A to někdy ta mozaika vystihne líp.

                Kniha Skutků je podobná. Nejde o souhrnný věroučný traktát, ani o jednolitý velkolepý příběh. Jedná se spíš o kaleidoskop jednotlivých událostí a epizod, který mapuje cestu víry - nebo církve nebo Krista, který za těmi skutky stojí  – z mnoha stran. Je to snad trochu roztříštěné, ale možná to víc postihnete, čím skutečně žijeme. Takové bude i dnešní kázání.

                Zkusme si ty střípky mozaiky projít. Třeba se z nich vyloupne i nějaký celkový dojem.

                Obrázek první: Místodržitel v Acháji Gálio. Prý to byl mladší syn stoického filosofa Seneky. Pavel je před ním obžalován, že přemlouvá lidi, aby uctívali Boha v rozporu se zákonem. Galio se ale touhle pří odmítne zabývat s tím, že jde o vnitřní záležitost náboženství, která soudu nepřísluší. Zastává vlastně stanovisko nábožensky neutrálního státu, který se do věcí víry nemíchá. Z jiných míst se nezdá, že by to tehdy bylo běžné, ale autor Skutků právě tohle zdůraznil a zaznamenal pro budoucí křesťany. Měl to za důležité. A dneska se potvrzuje, jak to bylo prorocké.

                Nábožensky neutrální stát se u nás - v křesťanské Evropě – prosadil. Jenomže dneska, jak přestává být křesťanský charakter Evropy jistý, se čím dál častěji setkává s kritikou. Tváří v tvář islámskému fundamentalismu, který zastává ryze náboženské pojetí státu, sílí tendence, aby se zase u nás stal stát obráncem a garantem křesťanských hodnot. Mnozí křesťané po tom v dobré víře vehementně volají. A někteří politici se toho rádi chápou, protože jim to přináší body.

                A na tom se právě ukazuje, jak je svědectví Skutků nesmírně důležité, jak je důležité mít stále před očima, jakou roli sehrál nábožensky neutrální stát pro prvotní křesťany – zabránil jejich kriminalizaci, uchoval prostor pro svobodné zvěstování víry, nepřipustil, aby se z něho stal zločin. Nábožensky neutrální stát víru neohrožuje, ale naopak brání proti těm, kdo se na vlastní víru už spolehnout nedovedou. Ti se dožadují, aby proti jiným zasáhl. Volání po obraně křesťanských hodnot prozrazuje jen to, jak málo jim v České republice důvěřujeme.

                Křesťanství se ale neprosadilo díky státním garancím, výsadnímu postavení nebo zákazu jiných náboženství. Prosadilo se svou vlastní silou. A právě neutralita státu k tomu poskytla prostor. Kdo opravdu věří, ten víc nepotřebuje.

                Historická paměť, kterou bible uchovává je důležitá. Nastavuje nám zrcadlo, abychom nepodlehli iluzím. Vytrácí-li se křesťanský charakter Evropy nebo naší země, není to ani kvůli neutrálnímu státu, ani kvůli přítomnosti jiných náboženství. To je jen otázka naší vlastní víry. Volání po vnějších oporách a zákazech není projevem její uvědomělosti, ale její slabosti a strachu.

                Tím samozřejmě nechci říct, že by všechno bylo ideální. Ani tehdy nebylo. Galio, který se odmítl stát nástrojem náboženské nevraživosti, vzápětí lhostejně přihlíží lynčování představeného synagogy Sosthéna. Někdo by to mohl se zadostiučiněním považovat za potvrzení lidové moudrosti, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Ale to by bylo hodně krátkozraké. Spíš jde o varování. Takhle snadno se to spoléhání na moc v otázkách víry může zvrátit. Pamatujme na to.

                Obrázek druhý: Ten by mohl mít název „Dá-li Bůh“ a rozum nad ním zůstává stát. V Korintě, kde ho odmítali a obžalovali, Pavel zůstával. Efez, kde ho žádali, aby s nimi zůstal, naopak opustil. Zdá se to úplně nepochopitelné. Proč tak Jednal? V obou případech to asi souvisí s boží vůlí. V Korintě řekl Pán Pavlovi: „Mluv a nemlč.“ V Efezu říká Pavel sám: „Já se k vám vrátím, bude-li Bůh chtít.“ Jak přišel na to, co je boží vůlí, a jak se o tom ujistil, to nevím. Ale podstatné mi na tom přijde, že o ní nerozhoduje ani nepřijetí ani poptávka okolí.

                Všichni totiž asi máme tendenci zaměňovat boží vůli s domnělým osudem, tedy s tím, že se zkrátka podvolíme tomu, co nám život přinese. Ať už je ten tlak okolností kladný nebo záporný. Ustoupíme odporu, využijeme nabízející se šance a řekneme si, že to byla vůle Páně, nebo to vyjádříme trochu skromněji dovětkem „Děj se vůle Páně“. Ale v případě apoštola nemá ta vůle s okolnostmi co dělat. Naopak. Nedovolí mu ani ustoupit jejich tlaku a stáhnout se, ani jenom vyhovět přízni a poptávce. Pavel jedná nezávisle na okolnostech.

                Odvodit z toho, že je tedy boží vůlí vždycky vzdorovat osudu, by byl asi - vzhledem k jiným biblickým příběhům - omyl. Ale pro mě je to přinejmenším naděje, že kdo opravdu boží vůli hledá, ten nemusí být jen hříčkou osudu nebo okolností. A zároveň mě to vede k tomu, abych za každým jednáním a rozhodováním, kterým nerozumím, nehledal jen osobní paličatost, neústupnost nebo neochotu a nepřisuzoval jim hned skryté osobní zájmy. Pokud důvěřujeme, že se někdo rozhoduje v odpovědnosti Bohu, pak to pro nás, ani když dobrou vůli neprojeví, nemusí znamenat, že ji nemá. Jen jí prostě někdy holt nerozumíme. Jako u apoštola Pavla.

                A obrázek třetí: nástupce Apollos. Kazatelé se střídají a to má svá úskalí. Namísto Pavla přijde do Efezu Apollos – žid z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, nadšený a neohrožený, který Pavla zastíní. Pavlovi přívrženci mohli žárlit, mohli se snažit ukázat, že Apollos nesahá Pavlovi ani po kotníky. A měli k tomu dobrou příležitost. Apollos měl nedostatky – znal pouze křest Janův. Působí dojmem trochu rychlokvašeného horlivce, kterému nechybí sebevědomí, ale zato hloubka. Přímo se nabízí, jak toho suveréna usadit. Ti, kdo Pavla zažili, si mohli oprávněně říct: „Kdepak, na Pavla nemá.“ A hned je rozkol ve sboru na světě. To si nevymýšlím. List do Korintu, z kterého jsme před chvílí četli, dokazuje, že se to skutečně stalo.

                Autor knihy Skutků ale napsal něco jiného. Pavlovi nejbližší přátelé – Akvila a Priscila – tomuhle pokušení nepodlehli. Nežárlili. Apollovy nedostatky nevyužili, aby si zdůvodnili svoji náklonnost k Pavlovi a ospravedlnili averzi vůči novému kazateli. Naopak diskrétně Apollovi pomohli, jeho nedostatky doplnili, a tak se mu od členů sboru dostalo podpory.

                Abychom dobře rozuměli tomu rozdílu mezi listem Korintským a knihou Skutků – jejich autor nelakuje skutečnost na růžovo. On totiž nepíše reportáž. On píše pro budoucnost to, co může dobře orientovat. Proto potvrzuje, že právě tohle bylo všem věřícím ku prospěchu. Tohle je ta dobrá možnost víry.

                A Pavel je v tom s ním zajedno. Lpění na osobách nesvědčí o pravé víře, ale o tom, že k ní člověk ještě vůbec nedospěl. „Když se jeden z vás hlásí k Pavlovi a druhý k Apollovi, neznamená to, že jste lidé světa? Kdo je vlastně Apollos? A kdo Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře,

každý tak, jak mu dal Pán.“ Na rozdílech nezáleží. Podstatný je základ. Skutečná víra na rozdílech neulpí, dokáže lidi přijímat i s jejich nedostatky, a ví, že rozdílnost není chyba, ale boží dar. Náročivost, která má pořád tendenci srovnávat, svědčí jen o tom, že ještě dál než k lidským kvalitám nedohlédla.

                Tohle je mimořádně aktuální. To vás totiž v Novém Městě (v Bystřici) čeká. Pamatujte, co je ta dobrá inspirace, co je všem věřícím ku prospěchu. „Jó za Šorma“ – to rozhodně není. A pamatujte, že nedostatky nejsou chyba, ani důvod k nostalgii, ale příležitost pro vás, abyste je doplnili. Amen.