čtení:Matouš 10,34-39 + Mk 10,28-31
text:Genesis 22,1 - 19

Když autor listu Židům shrnuje vyprávění, které jsem teď četl, píše: ?Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo. Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé.? O vzkříšení tedy nejde až po smrti. Má co dělat s naším životem, s naším rozhodováním, s tím, čemu ve svém životě dáme prostor. Než k nás tomu ale příběh dovede, chci říct, co jsem si nad ním uvědomil,
totiž že víra je nesmírně riskantní záležitost, že je to věc strašlivá, že je to opravdu hra s ohněm a balancování na ostří nože. Jinak, než hop a nebo trop se v ní hrát nedá. Život je tu opravdu v sázce.
Vždycky když dojdu k tomuhle příběhu, musím sbírat víc než kdy jindy dlouho odvahu k tomu, abych se pustil do kázání. Čtu si ho znovu a znovu a čím dál tím víc se mi podlamují kolena. Hledám oporu u kolegů ? farářů. Čtu si jejich kázání na tenhle text, vracím se ke svým dřívějším úvahám na něj. Ano, jsou výstižné, jadrné, silné. Jenomže se jich zároveň lekám. Po právu vyzdvihují víru Abrahama ? důvěru, která se umí spolehnout, i když nemůže rozumět, naději proti vší naději, která se odváží dát opravdu všechno všanc, protože nedůvěřuje v sebe, ale v Boha.
Jenomže když si uvědomíte, oč tu konkrétně jde, tak vám zatrne. Tady jde přece o život, o život dítěte, o život vlastního syna! Ten nárok je absolutní. Důvěra znamená obětovat vlastního syna. Víra musí jít do krajnosti. Že pak Izák obětován nebyl, to je jiná věc. Ten nárok tady zůstává. Ježíš ho v evangeliu opakuje: ?Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden?? Vztah k bohu je víc než rodinné vazby, vztah k Bohu je víc než život. Člověku se úděsem zatočí hlava, když to domyslí. Před očima mu vytanou hromadné sebevraždy nebo vraždy náboženských sekt, které neváhají obětovat sebe nebo druhé, neboť věří, nebo středověké hranice kacířů, které zapalovala víra.
Rázně protestujeme: To není víra, to je fanatismus. Jenomže jak se to liší od Abrahama, který jde obětovat svého syna? Oč méně vyhrocený je ten Ježíšův výrok: ?kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne není mne hoden??
Že to přece nelze brát tak doslova? Ale ano. A nejen lze, ale je to dokonce třeba, říká bible. Bez toho nejsme hodni Krista, právě s tím souvisí víra ve vzkříšení, jak připomíná List Židům. To si víra opravdu žádá. Její nárok je skutečně absolutní. V tom se od fanatismu neliší. A všechno pak závisí na jediném: Zda ten, kterému důvěřujeme, je skutečně Bůh. Jestli není ? no Pán Bůh s námi! Jestli je ? pak můžeme doufat ve vzkříšení. Jestli není, připravujeme si horor na zemi, jestli je, kráčíme k božímu království.
Je to opravdu hra vabank. Na tom, komu dáme svojí důvěru, smrtelně záleží, protože důvěřovat znamená jít až do krajnosti. Skutečná víra není vlažná polovičatost, skutečná víra je cesta na doraz. Bez toho se právě tváří tvář tomu fanatismu ukáže jen jako bezvýznamný folklór.
Kvůli téhle závažnosti je ale dobré všimnout si úvodních slov toho příběhu, které připomínají, že se udál ?po těch událostech?. Nejsme na začátku. Něco předcházelo. Sledovali jsme to celý rok ? vykročení do neznáma, které neskončilo krachem; Lotova sázka na jistotu úrodné Sodomy, na kterou, i když vyvázl, dojel; Abrahamův i Sářin pochybovačný smích, který se naštěstí nepotvrdil; zaslíbený syn, který se navzdory všem odhadům přece jen narodil. Abraham se mohl mnohokrát přesvědčit, že doufat v Hospodina není marné ani zlé. Bůh dal důvěře čas růst. Celý život se člověk z proher i nečekané milosti učí pokoře, té síle důvěry. Až na konci přichází zkouška nejtěžší:
Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mória a tam jej obětuj?
To není výzva pro mladickou nerozvážnost, která se nechá kdečím strhnout a má k černobílé radikalitě blízko. Právě rozvážnost s celoživotní zkušeností je vystavena tomuhle apelu, aby bylo zřejmé, proč ji člověk dělá. Aby ta radikalita nebyla jen bezhlavost. Ale také proto, aby k ní opravdu dospěl.
Výzva ?odejdi? se opakuje. Znovu míří ven z jistot, ke kterým člověk dospěl a nutí opouštět to ?své?. Jenomže tentokrát je to mnohem radikálnější a drastičtější než na začátku cesty. Vyjít z domu svého otce, opustit prostředí, do kterého člověk vrostl, rozejít se s minulostí a vydat se za něčím, co stojí jenom na slově zaslíbení ? to je jistě velká věc, bez víry nemožná. Ale nyní se má Abraham rozejít v Izákovi se svou budoucností, se svou nadějí, právě s tím, pro co tolik opustil. Vyslyší-li teď Boha, připraví se o to, co mu zaslíbil, pohřbí všechno, pro co žil, připraví smrt svému vymodlenému dítěti. Co je tohle za provokaci?! Co je tohle za šílenství?! Vždyť tak Bůh sám sebe popírá!
O to víc udiví Abrahamův klid. I povstal Abraham za časného jitra, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Ten Abraham, který kvůli svému synovci táhl do boje, který se s Bohem vášnivě hádal a smlouval kvůli bohapusté Sodomě, neztratí pro svého vlastního syna ani slovíčko. Bez jediného slova odporu, naprosto vyrovnaně dělá to, co mu Bůh nařídil.
Jednoho to přímo svádí, aby líčil Abrahamův zoufalý vnitřní zápas, ale nic takového se tu nedočteme. Abraham se nezdráhá, nediskutuje. Ani projev lítosti nebo smutku bible nezmíní. Třetího dne navíc Abraham říká svým služebníkům: ?Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.? Že by šlo jenom o milosrdnou lež, která má služebníky ušetřit, to těžko. Spíš jsme tu právě u zdroje té vyrovnanosti:
Ačkoli Abraham plní to, co podle všeho všechny naděje pohřbí, nepřestává doufat, že Bůh své sliby neruší. Bůh řekl ?tvé potomstvo bude povoláno z Izáka?, a Abraham věří, i když to teď zní jako paradox. Žádné zbožné vysvětlení nemá. Celé tři dny mlčí a jde. Neví co se stane, ale věří. Proti všem reálným odhadům, proti všemu, co se zdá možné, věří. Spolehl se na Boha, i když ta důvěra samu sebe popírá.
?Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné?, taková je jeho odpověď na ten rozpor. Ne já, ale Bůh sám zná jeho řešení. Důvěra nemá na všechno odpověď. A projevuje se možná právě tím, že to dokáže přijmout a pokračovat v cestě, jejíž cíl nemá v hrsti, ve který může jen doufat. Na své cestě poznala své meze, a proto dokáže jít za ně. A šli oba spolu dál. Až do konce.
Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil?
Teprve teď ? teď se ozve boží stop! Abrahama, Abrahame! Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Na poslední chvíli ? ano, Bůh chce člověka celého, až do krajnosti, bez výhrad. Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého
jediného syna. Ano, až tady se poznává víra. Do té doby může jít jen o zbožné prospěchářství, jen o zbožné sobectví. Až když jsme s to obětovat to, co je pro nás nejcennější, až když jsme s to jít v poslušnosti dál, ačkoli to bude podle všeho znamenat konec našim nadějím a všeho, pro co jsme doposud žili, až tam lze mluvit o víře. Pro koho je rodina přednější než Bůh, pro koho jsou děti přednější než Bůh, pro koho je církev nebo jeho spása přednější než Bůh ? kdo pro ne při poslušnosti Bohu naději vidět nedokáže, ten ať se neobelhává, že věří. Věřit znamená ochotu k oběti, v důvěře, že Bůh ví, co dělá. Tuhle důvěru má ten Abrahamovský příběh zasít do našich srdcí, do naší mysli. Má v nás probudit odvahu k důvěře, která si prospěch nediktuje.
A proto máme slyšet: Ano Bůh si žádá celého člověka, ale jeho smrt si nepřeje. Kdo jde cestou víry až do konce, ten smí objevit, že Bůh oběť nejen žádá, ale že ji také sám dává a že díky boží oběti dostáváš svůj život zpět. A nejen to ? dostáváš mnohem víc, třebaže dopředu si to nemůžeš představit a v tvém obzoru jsou jen ztráty. Spolehnout se na to a zůstat proto navzdory všemu i navzdory sobě věrný, znamená věřit ve vzkříšení.
Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a přikázání jeho zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Neboť ?On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?? Amen.