Bohoslužby, 16.7.2017, V. Hrouda

Čtení: Jk 2,1-5

Kázání: Mt 5,3 a Lk 6,20

Milé sestry, milí bratři.

Dnes budu kázat na jediný, a to velmi známý Ježíšův výrok. Ten je v Matoušově evangeliu zapsán takto: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

Evangelista Lukáš zachytil tentýž výrok odlišně: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.

Protože základ kázání je skutečně krátký, přečtu i řeckou verzi z Matoušova evangelia, protože se jí v kázání budu potřebovat sem tam přidržet. Tedy Blazu chudým v duchu - Makarioi oi ptóchoi to pneumati.

Ptóchos

Žebrák! Co vás napadne jako první, když řeknu žebrák … Ne, opravdu, zkuste si to, já chvíli počkám.

Naskočil někomu hrad v západních Čechách (Žebrák a Točník)? Nebo odpovědný bezdomovec, prodávající u metra časopis Nový prostor? Nebo klasický žebrák, klečící nehybně na dlažbě vedle své čepice na pěší zóně velkého města? Pamětníci mi dají za pravdu, že těmito žebráky nás komunisti odrazovali od naivní lásky k západnímu kapitalizmu. Nebo se vám na sítnici oka objevil žebrák z pohádky, jak nám moudře připomíná, že chudoba je vlastně ctnost? Někdo možná pomyslí na Ježíše, který nejspíš také žebral, avšak prosbu o almužnu a nocleh tak nejspíš nenazýval.

Mně se sítnici oka objevil výjev z jakéhosi historického filmu. Viděl jsem ho dávno, jako kluk, už se nepamatuju, jak se ten film jmenoval. Jedna scéna se mi ale vryla do paměti. Nuzní lidé – nemuseli to tedy být nutně žebráci, ale spíš utlačovaní, ponižování, robotou sevření vesničané – zaútočí na jakýsi zámek, na panské sídlo, a vyrabují ho. Za denního světla a se všemi projevy násilnosti, jaké si umíte představit. Lůza se sršícíma očima, v hadrech a s vidlemi, ničící empírový nábytek. Přesný opak idealistických představ o bohabojném žebrákovi, pokorně prosícím o almužnu.

Žebrák, doslova žebrající, ten, který je bez majetku a bez živobytí, se řecky řekne ptóchos. Proto jsem četl ten verš v řečtině: Makarioi oi ptóchoi, blaze chudým. Vlastně přesnější by bylo Blaze žebrákům.

Teď je potřeba zúžit naše téma, „říci, co chci říci“ … co chci zdůraznit a co vynechat. Projet trávník hráběmi, vyčistit ho. Abych se nerozjel do šíře. Vyjádřit jasně jednu věc.

Ptóchos to pneumati

Jde opravdu o chudé? Matouš mluví o žebrácích v duchu, Lukáš o žebrácích v obvyklém smyslu – myslí tím opravdu nemajetné, ty, kdo nemají jídlo, střechu nad hlavou, prostě hmotné zajištění. Já chci kázat matoušovsky, tedy o duchovním žebráctví. To je moje první zacílení.

To druhé je v tom, že se zaměřím na první polovinu verše – na blaženost v žebráctví ducha. V podstatě pominu druhou polovinu, tj. nebeské království (neboť jejich je království nebeské).

To třetí „prohrábnutí trávníku“ je v tom, že zkusím omezit výklad. Důraz chci položit na něco jiného. Chci se pokusit méně verš vysvětlovat a více ho ROZRADOSTNIT.

Takže opakuji? 1 – duchovní žebráctví, 2 – jenom první část verše, 3 – rozradostnění.

Dobře. Žebrák v duchu! Co vám naskočí jako první, když řeknu žebrák v duchu … zkuste si to.

Zde je třeba se ještě na chvilku přidržet řečtiny: v Matoušovi je napsáno ptóchoi to pneumati. Řečtina zde dává překladatelům značnou volnost – může to znamenat v duchu, podle ducha, z ducha, duchem ...

Je zajímavé, jak pouhou změnou české předložky a pádové koncovky mohu posouvat představy, které ve mně toto slovní spojení vyvolá. Jako když na automatické pračce nastavuji kolečkem program na praní (na 40, na 60), co poloha, to jiný pád a jiný výklad.

Například: Žebrák v duchu (6. pád) – to by mohl být někdo, kdo ve jménu Ducha svatého doufá a věří, že se nad ním bohatí smilují a dají mu almužnu. Nebo: žebráci duchem (7. pád), chudí duchem – to by mohli být ti, kdo mají ducha málo, postrádají ho – buď proto, že jsou neduchovní, materialističtí, nebo dokonce duševně choří. Další možnost (v ČEPu je po čarou) ... že chudí duchem jsou ti, kdo si z Ducha, z víry, zvolili sami svou chudobu. Do toho by zapadali například tzv. žebravé řády, dominikáni, františkáni, karmelitáni a další. A tak bych mohl pokračovat.

Je třeba si přiznat, že s jistotou nemůžeme zjistit, jak to Ježíš myslel. Vždyť nejisté je už to, zda mluvil o ptóchoi (Lk) nebo o ptóchoi to pneumati (Mt) … to stále opakuji. Nezbývá nám, než zvažovat jednotlivé možnosti výkladu na základě celého Ježíšova působení a celého evangelia. Zkrátka, aby to dávalo u Ježíše smysl. Mám za to, že takové hledání a taková námaha jsou vlastně lepší a nám prospěšnější, než kdybychom k blahoslavenství dostali od Ježíše podrobný komentář, koho tím myslel. Téměř s určitostí se dá říci to, že ptóchoi to pneumati nejsou lidé duševně nemocní.

Mně je nejbližší výklad Jana Sokola, kterému odpovídá překlad žebráci ducha (2.pád). Nikoliv v negativním smyslu, jako ti, kdo musejí o ducha škemrat, ale v pozitivním smyslu, jako ti, kdo jsou na ducha odkázáni. Kdo ho potřebují, aby přežili. Ptóchoi to pneumati chápu jako prosebníky před Bohem, kterým dochází, že sami nemají nic, že bez Boha by jejich situace byla situací absolutní nouze, nicotou a prázdnotou. Prostě by nebyli a nežili. Podstatné je, že žebráky ducha vede toto rozpoznání k postoji vděčnosti (Hurá, díky za dar života!), nikoliv k postoji zoufalství (Běda, nic nemám!). Znovu opakuji, žebrák je zde v pozitivním smyslu – přejme si být takovými žebráky! 

Rozradostnění!

Takže, řekl jsem, za koho žebráky ducha považuji, nyní řeknu, co tito žebráci ducha dělají. Je jim blaze. Jsou šťastní, blažení, blahoslavení – Makarioi.

Dost jsem se napřemýšlel, co vám (i sobě) chci s pomocí tohoto blahoslavenství vlastně vzkázat. V Matoušově přepisu je Ježíšův výrok strohý. Prostě kdo je žebrákem ducha, tak je v království a tam je mu dobře. Basta.

Nyní mně prosím pozorně poslouchejte, pokusím se vyjádřit pointu. Jošua z Nazaretu tady neříká … VY buďte žebráky ducha a VY se dostanete do nebe, kde VÁM bude dobře. Není to apel typu – snažte se, změňte se, makejte na sobě. Vůbec tam není VY a VÁM nebo TY a TOBĚ. Není to výzva, abych JÁ udělal něco pro SVOJE štěstí. Když se pozorně zaposlouchám, tak neslyším, že by mně Jošua nabízel elixír blaženosti nebo mě posílal na cestu za mou svatostí, za svatým grálem, který když najdu, tak mám štěstí v kapse.

Svěřím se vám se svou obecnější obavou, která neplyne jen z žebráckého blahoslavenství, o němž zde  mluvím. Narážím na ni, když promýšlím jádro evangelia, tedy zprávu o možnosti spasení člověka. Je evangelium apel na mě, abych usiloval o svoje spasení? V téhle mojí pochybnosti není důležité, zda to úsilí je protestantsky z víry, či pelagiovsky a augustinovsky z vlastního dobrého činění v životě. Mám opravdu svůj život podřídit tomu, abych tou nebeskou bránou prošel já? Tady má zřejmě původ i moje mrazení z evangelikálních výzev Přijmi Ježíše do svého srdce a budeš spasen.

Se svou obavou a otázkou jsem se vyrovnal takto (a je mi z toho blaze!):

Když pochopím evangelium jako návodnou brožurku o tom, jak se stát svatým, tak jsem nejen vedle jak ta jedle, ale navíc si přidělávám další pěkný stres (jako by jich nebylo dost) – abych se nedostal pod čáru, abych prošel, abych byl dobrý dost a ne jen trochu, abych spásu stihnul ... a není potřeba omezit tanec (jako v Ženevě za Kalvína) a více dávat na chudé?!

Když ale pochopím evangelium jako důvod k radosti z toho, že kdosi druhý skutečně je žebrákem ducha, a proto skutečně je s Bohem, tak věřím, že vedle jak ta jedle ani nejsem a navíc můžu být v klidu a bez stresu. Naplněn lehkostí. S vnitřním úsměvem. Mít z toho radost.

Prostě místo JÁ dát NĚKDO DRUHÝ.

Ale jistě že i já mám žít dobře. O tom přece není pochyb. Ale ne proto, abych byl spasen. Ne pro kšeft se svou duší, do kterého zatáhnu pánaboha. Ne pro své vykoupení. Svobodné a radostné je žít dobře jen tak, nezištně. Protože se to má, protože je to zadání, protože je to slušnost a samozřejmost. To, že žebráme, není žádná zásluha.

Radujme se, že ti druzí – ať živí, ať mrtví – v království jsou a ze srdce jim to přejme. Radujme se, že žebrákům ducha je blaze, protože království nebeské je jejich.

O sebe takovou starost nemějme.

Takže, milí ptóchové, radujme se vždy společně ...

Amen

(následuje píseň 397 z EZ, Radujme se vždy společně)