Kázání 15.11.2015 - rodinné bohoslužby
Uložit kázání jako mp3.
- CO MYSLÍTE, DĚCKA, JSOU VŠICHNI LIDÉ DOBŘÍ?
- A MYSLÍTE, ŽE JE TĚCH ZLÝCH LIDÍ HODNĚ?
Dobře, tak já vám povím o jednom městečku, kde to rozhodně žádná sláva nebyla. Já vám ty lidi představím, jo?
Nejdřív si naznačíme to město (našpendlit stuhou kruh). Představte si, že jsou to hradby (Třeba jako v Poličce. Byli jste tam někdy? Ida je z Poličky…).
A teď, kdo v něm tedy žil:
Třeba tenhle – to vám byl pěknej gauner, hrubián a násilník. Na všechny slabší si dovoloval. Trápil je a vyléval si na nich zlost. A takoví lidi nikdy nejsou sami, vždycky je jich parta, aby měli převahu. Jinak se totiž bojí.
Nebo tenhle – ten byl naopak na každého jako mílius. Ale víte proč? Jen proto, aby každého napálil. Chválil, pochleboval, ale jen proto, aby lidi oklamal. Byl to podvodník.
A tenhle se pořád smál. To si asi řekneme, to je dobrý – na smíchu přece není nic špatného. Ale on se smál druhým lidem. Posmíval se druhým. – JE TO DOBRÝ SE POSMÍVAT? - Byl to posměváček.
A další byl zloděj. Okrádal druhý lidi. A nebyl sám. Zlodějů v tom městě bylo víc.
A tenhle? Ten sice nekradl, ale byl to ukrutný lakomec. S nikým se nerozdělil. Nikomu nepomohl. Nad nikým se neslitoval. A zase nebyl sám. Lakomců tam bylo také víc.
A tahle paní, ta vám byla zase velká drbna. Koho mohla, toho pomluvila. Říkala o lidech zlé věci a vůbec jí nezajímalo, jak jim tím ubližuje.
A ani na slovo tohohle chlapa se nedalo dát. Pořád jen lhal. Byl to lhář.
A tenhleten byl dokonce vrah. Zavraždil někoho. To je úplně strašný.
Takových darebáků bylo v tom městě zkrátka hodně. Ani vám je všechny nebudu vyjmenovávat.
Teď to ale vypadá, že tam ani nikdo jiný, než samí syčáci, nežil. Ale to není pravda. Žilo tam také několik poctivých lidí – tenhle muž, a jeho žena a měli také dvě dcery.
A teď mi řekněte, děcka:
- KOHO JE V TOM MĚSTĚ VÍC? DOBRÁKŮ NEBO DAREBÁKŮ?
- JAKÉ TO MĚSTO TEDY ASI BYLO? DOBRÉ NEBO ŠPATNÉ?
- A JAK MYSLÍTE, ŽE TO S TAKOVÝM MĚSTEM MŮŽE DOPADNOUT? MŮŽE TO DOPADNOUT DOBŘE NEBO ŠPATNĚ?
- A ZASLOUŽÍ SI TO?
Představte si, děcka, že já vím o jednom člověku, který by s tím rozhodně nesouhlasil. Považoval to totiž za do nebe volající nespravedlnost. Dokonce se o to hádal.
- A VÍTE S KÝM?
Se samotným pánem Bohem.
- VÍ NEBO NAPADNE NĚKOHO Z VÁS, KDO TO BYL?
Byl to Abraham. Ten, o kterém si vyprávíte na nedělní škole. To byl spravedlivý člověk, který Bohu důvěřoval a Bůh si ho vybral, aby lidem ukázal jeho věrnost. A právě proto také Abrahamovi řekl, jak to s tím městečkem dopadne. Jestli jsou opravdu takoví darebáci, jak to vypadá, tak je s nimi konec! Tohle dál nemůžu trpět. Vždyť to je hrůza, která jenom ničí život.
Jenomže Abraham, místo aby Pánu Bohu přitakal, tak tomu vůbec nechtěl věřit. A taky se ozval, začal se s ním přít:
„To není pravda. To bys přece neudělal! Co když je v tom městě 50 lidí spravedlivých? To bys je zahubil taky?! Tomu nevěřím. Ty jsi přece spravedlivý. To přece nemůžeš udělat.“
- A VÍTE, CO MU NA TO PÁN BŮH ŘEKL?
Vůbec se na Abrahama nezlobil, že se s ním hádá. Naopak. On mu to slíbil: „Jestli v tom městě najdu 50 spravedlivých, slibuju ti, že odpustím celému tomu městu.“ Ta hrstka spravedlivých pro něho měla takovou cenu, že by radši odpustil všem.
Jenomže Abraham si nebyl jistý, že je opravdu najde, a tak smlouval dál: „A co kdyby jich nebylo 50, co kdyby 5 spravedlivých chybělo? To bys kvůli těm pěti zničil celé město?!“
A Bůh zase řekl: „Ne. I když jich najdu jen pětačtyřicet, tak je nezničím.“ Abraham se však ozval znovu. Asi sám pochyboval, že se jich tolik najde. A tak se přimlouval dál. Nejen za ty spravedlivé, ale za celé město: „Možná se jich tam najde jen 40.“
„Ani kvůli těm čtyřiceti město nezničím,“ odpověděl Bůh.
„A co když tam bude jen 30 nebo 20 spravedlivých,“ prosil dal odvážně Abraham. A Bůh mu slíbil, že i když jich bude jenom 20, tak celému městu promine.
To už bylo hodně málo. Ale představte si, že se Abraham odvážil ozvat ještě jednou, i když se už bál, že Boha naštve: „Možná se jich tam ale najde jen deset.“
A představte si, že Bůh řekl, že ani kvůli těm deseti to město nezahladí. Takovou cenu měli v jeho očích. Tak málo stačí, aby mělo i to zlé město naději. Tak málo stačí člověku, který opravdu věří, aby se přimlouval za všechny. A Pán Bůh s tím souhlasí. Chce, abychom víc důvěřovali jeho dobrotě a spravedlnosti, než abychom přizvukovali jeho soudům. O těch nám říká, abychom je jako Abraham mohli změnit, abychom se za druhé – i za ty špatné – přimlouvali.
Tak to teď písničkou uděláme:
21 SV Buď vůle tvá
(Všichni se můžete přidat. Je jednoduchá a stále se v ní opakuje prosba: „Buď vůle tvá“)
Bratři a sestry,
jestli je na tom příkladu víry Abrahama, který byl povolán, aby se stal požehnáním pro všechny lidi, něco nepřehlédnutelné, pak je to ten protest proti paušálnímu soudu. Abraham se mu vzpírá a protestuje proti němu, i když ho slyší z božích úst. „To bys přece, Bože, neudělal! Tohle nemá s tvojí spravedlností nic společného.“ A Bůh mu dá za pravdu.
Pamatujme na to, bratři a sestry, až budeme mít chuť přizvukovat rádoby spravedlivému rozhořčení, kterému stačí třeba pár novinových zpráv o korupci politiků, aby je mělo všechny za zloděje; nebo pár špatných zkušeností s Rómy, aby je všechny zatratilo; nebo pár setkání s lhostejností a nezájmem ve sboru, aby nad ním zlomilo hůl.
U toho, ale ten příklad víry nekončí. Na to, aby člověk viděl, že paušální soudy, které hází všechny do jednoho pytle, nemají se skutečnou spravedlností nic společného, stačí zůstat soudný, nepodlehnout zaslepenosti, která ztratila schopnost rozlišovat. Víra ale jenom neoddělí spravedlivé od syčáků, aby zasloužený trest pro ty druhé nestihl i nevinné. Víra v podání Abrahama se přimlouvá za všechny, za celé město, i za ty, kdo o tu přímluvu možná ani nestojí. Nejen že neobětuje domnělé spravedlnosti nevinné, ale kvůli těm spravedlivým má podle ní smysl záchrana všech. Za tím je víc než spravedlnost, která není slepá. Za tím je důvěra v to, jak málo stačí, aby nebylo všechno ztracený, aby naděje měla šanci.
Pamatujme na to, až se o nás bude pokoušet rezignace kvůli tomu, že se ti věrní a spravedliví dají spočítat na prstech. To není málo. Právě pocit bezvýchodnosti a beznaděje svádí spolehlivě k těm paušálním soudům.
Kdo zná víc bibli, ten ale ví, jak to nakonec se Sodomou a Gomorou dopadlo. Ani těch deset spravedlivých se tam nenašlo. A tak může namítnout, že byla celá ta Abrahamovská důvěra naivní a všechna jeho aktivita stejně marná. Zbožná skepse tu má silný argument.
To je pravda. Ani těch deset se nenašlo. A Abraham u nich skončil. Větší boží milost si už představit nedovedl. Jenomže Bůh u té Sodomy a Gomory neskončil. Když v celém světě nenašel ani těch deset spravedlivých, stačil mu nakonec jeden jediný, aby se ho nevzdal.
Pamatujme na to, až nám bude v modlitbách a zápasu za něj docházet kuráž a naděje. Amen.