Bohoslužby, 14. 10. 2012, V. Hrouda

Čtení: Kaz 3,9-13

Kázání: Kaz 3,13

Milé sestry, milí bratři,

slovo k dnešnímu Díkčinění bych rád založil na jednom verši, z textu, který zazněl před chvílí od stolu Páně, v prvním čtení. Je to třináctý verš ze třetí kapitoly knihy Kazatel: A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.

Díky za úrodu – věc jasná!

I letos máme co jíst a co pít! I letos můžeme okoušet dobrých věcí! Jsem si jist, že všichni. Mluvím o nás, kteří jsme teď tady v kostele a sloužíme tuto bohoslužbu. Není sporu o tom, že v Súdánu nebo v Indii bych musel kázání uvést jinak, možná nějak takto: Ani letos není dost jídla pro všechny, ani letos není dost vody (kvalitní a nezávadné vody) pro každého!

Takže znovu chci říct, stručně a prostě: Jedna věc je jasná a není o ní pochyb! Když je co jíst a když je co pít, dostáváme dar! Je to dar od Boha! Samozřejmě, musíme se taky přičinit… pracovat na poli, abychom měli co sklízet, nebo vydělávat peníze, abychom si mohli jídlo koupit.

Tedy, víme, že člověk sice seje, pleje, přikrmuje… ale Bůh dává úrodě vyrůst! Sebevětší pracovitost nebo lidský um nedají dozrát obilnému klasu nebo hruškám na stromě, natož aby mohly dát takovou nádheru (a dobrotu!), jakou je stádo ovcí s jehňaty… třeba! Jasná věc! 

Popravdě… myslím si, že je skoro zbytečné vám toto sdělovat. Vy to přeci víte! Jak říkám pořád znovu, věc je jasná a není o ní pochyb! Proto je třeba poděkovat, a to rovnou, nejlíp modlitbou:

Bože náš, dárce úrody a obživy, děkujeme ti za to, že nás sytíš, že nám dáváš vodu k pití, že nás zahrnuješ dobrými věcmi! Rádi ti děkujeme!

A pak věc nejasná! To lidské pachtění…

A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. Dar Boží je jasný! Co už je méně jasné, to je to ´lidské pachtění´!

Tohle mě zajímá, tam mám otazníky a pochybnosti, ale také vykřičníky a dobré zprávy! Rád bych vás jimi teď trochu nakazil… spíše zaujal, nejlépe inspiroval, doufám, že i potěšil. Abych se v tom vyznal já a abyste se v tom vyznali vy – budou to takové tři poznámky k lidskému pachtění:

Poznámka 1: Co má Kazatel pořád na tom pachtění?

Nejdřív poznámka ke starozákonnímu Kazateli. Kazatel je pozoruhodná kniha, rád ji čtu a také ji rád ke čtení doporučuji! Vždycky si říkám, co na tom pachtění Kazatel pořád má!

Třeba hned na začátku, třetí verš: Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění, z toho jak se pod sluncem pachtí? Kniha Kazatel není dlouhá, má 8 stran, ale slovo pachtit se jsem v ní našel na pětadvaceti místech! A co je ještě zajímavější, tohle slovo je v Bibli jenom v knize Kazatel, nikde jinde!

Je to sympatický skeptik, ten Kazatel, ne? V jeho hlasu – a považte, z jakého dávnověku k nám promlouvá – slyším úplně moderní ironii, velký nadhled a pravdu. Mám za to, že právě na Díkčinění je jeho štiplavost, jeho kousavost a brblání na místě. Poslechněte si ještě jeden jeho výrok: I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není (2,11).

Zase: … žádný užitek z toho pod sluncem není! Jak tohle na vás působí? To nemá cenu o něco usilovat? Mořit se s něčím, lopotit se, pracovat… Je to stejně k ničemu?

Napadá mě k tomu, že moderní věk je nejen věkem páry, igelitu nebo kompjůtrů, ale taky věkem práce! Mnozí si jistě pamatujete oslavné ódy na práci za komunizmu, ale ono to je podobné i dnes, jenom slovník a formy jsou novější – výkon, kariéra, podnikatel pracující 14 hodin denně!

Kazatel jakoby tu nad tímhle kultem práce ohrnoval nos! Je to všechno jen pomíjivost a honba za větrem! A žádný užitek z toho!

No, úplně se mi to nezdá, ale nechtěl bych Kazatele jen lacině odbýt, naopak… zajímá mě! Nepracujeme skutečně někdy zbytečně moc? Vím, má to i druhou stranu: někdy by člověk pracovat chtěl, ale buď nemůže nebo práci nemá! Ale o tom teď nemluvím…

Za čím se pořád ženeme! Co to chceme vybudovat? A hlavně, co v tom workoholním běhu ztrácíme, míjíme a ničíme!

Slyšel jsem nedávno takový příběh, o rybáři: Ten rybář žije namáhavý život, má jen malou loďku a jednu síť. Je ale pracovitý a sní o lepším životě! Tak ještě přidá, mákne a vzmůže se na větší člun a dvě sítě. Teď uloví víc ryb, takže víc prodá. Začne se mu dařit. Koupí si velkou loď, má už 10 sítí, zaměstnává další rybáře. Začne svými úlovky zásobovat všechna tržiště v okolí. Je to ale fuška, 14 hodin denně!

Jednou potká v přístavu kamaráda, vyrůstali spolu ve stejné vesnici. Ahoj, jak se ti daří, zeptal se ho kamarád, vypadáš unaveně! No, nic moc, je hodně práce! Ale daří se! Mám zavedenou firmu, lodě, sto zaměstnanců!... Víš, proč to celý dělám? Jednou si totiž budu moct dovolit hodit nohy na stůl a nedělat vůbec nic! Budu jenom pozorovat ptáky… a dívat se do nebe! Jak žiješ ty?

No, já už tohle dělám dvacet let! Jako za mlada, ráno lovím ryby, co nalovím, nám stačí! A odpoledne pak sedím v loďce a pozoruju ptáky. A dívám se do nebe!

Poznámka 2: Hold lidské práci!

Teď poznámka, ve které chci naopak pachtění ocenit. Takový hold lidské práci! Upřímný a bez ideologie…

Ano… to, že na polích, v zahradách a v lesích nějaké plody dobré k jídlu (Gn 1,9) vůbec vyrostou, to je od Boha. To je ta první, základní skutečnost. Něco, o čem víme vírou, čemu věříme.

Ovšem ta druhá skutečnost, to je právě ono pachtění(!)… to, co zůstává na člověku – v jeho kompetenci, jemu na triku! To je něco, co už není tolik z víry, spíše z rozumu, z praxe a ze zkušenosti! Přesněji, je to ta podoba lidské práce, která souvisí… s hospodařením, abych to řekl současným jazykem. Aby byla úroda, musí se člověk o mnohé postarat: vyklučit les a založit pole, pak to pole obdělávat, musí sít, zalévat, hnojit, plít, třídit, musí honit mandelinky a zloděje, musí dobře uskladnit úrodu, aby nezplesnivěla nebo nezmrzla. Je toho hodně a je to na člověku, ne na Pánu Bohu. Je to pěkné pachtění, od rána do večera...

Vy to mnozí víte líp než já. Jste třeba z vesnice, vyrůstali jste v hospodářství, nebo možná hospodaříte i teď, v nové době. Já jsem z města, ale moje babička byla téhle selské krve. Mám velké štěstí, že i ve svojí práci se často potkávám s lidmi její generace, kteří většinu svého produktivního života pracovali na poli, na loukách nebo u krav. Opravdu stáli v hlíně, třeba celý den, pracovali sehnutí, na slunci i ve větru, celá úroda prošla jejich rukama, z pole až na stůl. Jejich život byl jedna velká dřina.

Víte, co mě na tom nejvíc udivuje? Že o tom skoro nikdo z nich nemluví s hořkostí. Že na práci nezanevřeli. Naopak! Když se zeptám, a jaký to byl život! Odpoví: Byl to dobrý život! Dělala jsem to ráda, dělal jsem to rád!

Tohle ale Kazatel říká taky! Když ho totiž budete číst pozorně, zjistíte, že nenabádá k zahálce a nicnedělání. Neopovrhuje prací! Ano, upozorňuje na to, že pachtění samo o sobě není cílem, že je skutečně pomíjivé a život naplnit nemůže. Ale taky říká:  … mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil, a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění (2,10). Mělo to nějakou cenu! Bylo to dobré!

Ti lidé, o kterých mluvím a kterým chci vzdát hold, skutečně měli a mají radostná srdce!

Uvědomuji si, že v tom, co teď říkám, je kus nostalgie. Že jsou to staré časy, že éra tohoto způsobu zemědělství, éra ohnutých zad a rukou od hlíny, je nejspíš definitivně pryč. Ale svědkové ještě žijí a stojí za to je poslouchat. Podotýkám, že si vůbec nemyslím, že všichni pracovití lidé odcházejí nebo odešli s předválečnou generací. Jenom se radikálně změnila situace, dnešní zemědělství je v mnoha směrech velmi odlišné. Je to tak? 

Poznámka 3: Půda

Takže, do třetice poznámka, kterou chci upozornit na to, že není pachtění jako pachtění. Takový apel na lidskou odpovědnost v celé té věci s Boží úrodou. Tedy pokud snesete apely při takto slavnostní příležitosti!

Lidské pachtění s obživou už není zdaleka jen práce na poli. Doba se změnila! Zemědělství je dnes mnohem složitější a je vystaveno souvislostem, kterým dříve vystaveno nebylo. Aby na poli něco vyrostlo… to už není zdaleka jen věc Boží dobroty a věc lidské práce!

Co mám na mysli zkusím objasnit na příkladu. Nejsem zemědělec a zemědělství nerozumím, ale vím, že v zemědělství je důležitá půda!

Abychom měli dobrou úrodu, musíme nějakou půdu předně mít! Jenomže my s ní v Česku hloupě plýtváme, hlavně stavěním, zástavbou, neustálým rozšiřováním sídel, silnic, průmyslových zón.

Abychom měli dobrou úrodu, musíme půdu chránit i jinak… aby ji neodnášel vítr nebo voda! Jenomže půdní eroze je dosud v Česku neudržitelně velká!

Abychom měli dobrou úrodu, musíme hlavně hospodařit tak, aby půda neztrácela svou úrodnost. Jenomže to znamená hospodařit šetrně, dlouhodobě a odborně, tedy především se znalostí všech souvislostí, především těch přírodních – půda je přeci něco živého, ne výrobní prostředek rolníka, jak říkali marxisti. Nestačí koupit větší a výkonnější traktory, naopak, tím půdu udusáme a úrodnost klesá.

A tak dále a tak dále… vždyť to vidíte sami!

´Klenbový svorník´, věc jasná na závěr!

Tímto kázáním jsem vás chtěl uklidnit a potěšit: Jedna věc je jasná a není o ní pochyb! Když je co jíst a když je co pít, dostáváme dar! Je to dar od Boha! To je nádhera, radost!

Tímto kázáním jsem vás chtěl taky z klidu trochu vyvést! Totiž: Je rovněž jasné, a není o tom pochyb, že pokud chceme mít co jíst a pokud chceme mít co pít i nadále, musíme moudře hospodařit. Říkám úmyslně ´moudře´… myslím tím vzít rozum do hrsti, potlačit ziskuchtivost, dát na odborníky, vážit si přírodních zdrojů, obnovit vztah k půdě, hledat rovnováhu a dojít znovu k pokoře…

…což bude snadné, protože Bůh dal lidem do srdce i touhu po věčnosti (3,11)!

Takže, máme potěšení i úkol, s Božím požehnáním v zádech!

Amen