Čtení: 2.Samuelova 18,1 ? 16
text: 2.Samuelova 18,31 ? 19,9

Sestry a bratři,
o čem vlastně tenhle text je?
Základně určitě o té hrůze, kdy se syn postaví proti svému otci, aby ho zlikvidoval. Vražedné plány dětí nejsou až výsadou jedenadvacátého století. V tomto případě je navíc otec králem a tak nezůstane jenom u rodinné tragédie. Je z toho rovnou občanská válka, je do toho vtažena celá společnost.
Tatínek v tom ovšem není nevinně. To on tyhle způsoby rozjel. Ne v mládí. To se ještě vzorně držel. Až s lety, když se usadil. Když se usadil na trůn a přestal bojovat. Potom neváhal toho, kdo mu překážel, zlikvidovat. A i když toho potom litoval, zlé símě už bylo zaseto. David sklízí plody vlastního jednání a je si toho také vědom.
Kdo by z toho dnešního textu chtěl odvodit jenom varování pro mladou generaci, jak se vzpoura proti rodičům nakonec nevyplatí, ten má sice pravdu ? Absolon se v ní zřekl toho jediného, co ho mohlo na rozdíl od spoléhání na magii a zákon zvyku zachránit, totiž rodičovské lásky ? nicméně k té pravdě patří vina, kterou generace otců na jednání té dnešní má.
Jenomže co s tím? Co se stalo, už nejde odestát. Nejsme na začátku. Stojíme v situaci, kdy je partie už dávno rozehraná, kdy byly kostky už dávno vrženy. Jsme v rozjetém vlaku. Schyluje se k měření sil, k rozhodující konfrontaci. Co teď dělat?
Má se člověk pustit do boje? Má zápasit? Zmobilizovat všechny síly? Nebo má při vědomí své vlastní viny vyklidit pole? Nestavět se té zvůli? Uvolnit jí prostor? A ona ta otázka asi většinou není ani tak o tom, co by člověk měl, ale spíš o tom, co ještě vůbec může. Situaci si často sami nevybíráme. Zrežírují ji druzí. Jsme do ní dotlačeni, vehnáni, sami ji změnit nemůžeme. O co potom jde?
O vlastní záchranu? O to dítě? O odpovědnost, která osobní vztahy vždycky překračuje? O lidskost, která soucítí i s darebákem? Nebo o rázné zamezení zvůli?
Přiznám se, že právě na tohle v tom textu nějakou jednoznačnou odpověď těžko hledám. Postoje jednotlivých protagonistů lze stěží přijmout jako vzor. Jsou plné zvratů a vnitřního napětí. To, co by se v jednom momentu mohlo jevit jako vzor, odhalí následující okamžik nebo souvislost jako nedostatek, iluzi nebo přinejmenším jako sporné. A někdy se v těch postojích ani nemůžete vyznat.
David se například na začátku odhodlaně chystá k boji, osnuje promyšlenou strategii, sám chce vojsko vést. Ale vítězství ho pak uvrhne do zoufalého smutku, ve kterém by raději sám sebe obětoval. Proč tedy chtěl bojovat? V co vlastně doufal?
Ano, chtěl ušetřit svého syna. I navzdory tomu, že boží zákon, který jindy ctil, stanovoval za takovou vzpouru proti otci smrt. Někdo by v tom možná mohl vidět předjímku kristovské lásky k nepřátelům, která převyšuje starozákonní spravedlnost odplaty. Jenomže v tom právě Starý zákon dobře uzemňuje nedomyšlené horování některých křesťanů pro lásku. Ježíš, pravda, mluví o lásce k nepřátelům, vybízí k oběti a k nastavení druhé tváře. Ale to jde vždycky o tvář vlastní. Ale zlo, tak jako v případě Davida, velice často neohrožuje jenom nás. Sám se člověk pro oběť rozhodnout může. Ale může také obětovat druhé? Může třeba jen nečinně přihlížet jejich ohrožení a utrpení? Může uplatňovat soucit, jehož cenu platili nebo by zaplatili druzí?
Joabův čin, který působí až svévolně krutě, totiž není výrazem krvelačnosti ani pomstychtivosti. Jako zkušený vojevůdce věděl, co další krveprolévání nejrychleji zastaví. Když padne vůdce, boj končí. Bitvu také hned vzápětí po Absolonově smrti odtroubil a dalšímu pronásledování jeho přívrženců zabránil. Skutečné úsilí o pokoj může někdy působit krutě. V reálné situaci může mít i milosrdenství krvavou tvář.
Jenomže on se tenhle realismus může také velice snadno zvrhnout v pouhý pragmatismus, ve kterém si pak člověk výsledkem ospravedlní cokoli. A je-li toho schopen, nemá daleko ani k tomu, aby ani výsledek nepodroboval jiným než účelovým hlediskům. Právě Joab je toho názorným příkladem. Nezdržuje se nejen s Davidovým přáním a námitkami vojáka, který mu slovo Hospodinova pomazaného připomíná, nezdržuje se s ničím. Když si přečtete víc o jeho působení v Davidových službách, byl by to div, kdybyste se nezačali toho jeho pragmatismu bát. Manipulace a vraždy pro něho nejsou výjimkou, spíš běžným řešením.
To ten Davidův žal nad ztrátou syna, jakkoliv je iracionální a všechnu spravedlnost pouští k vodě, je přece jenom mnohem lidštější. Jenomže i lidskostí může člověk zraňovat a těžce se prohřešit, pokud ji projeví bez ohledu na druhé. Jistěže nelze lidský přístup upřít ani sebevětším gaunerům a viníkům. Je dobré, že je dnes zakotven i v našem právním řádu. Jenomže nemůže být jednostranný. Stojíme vždycky ve dvojím vztahu. Náš soucit a pochopení nepatří po právu jenom viníkům, ale přinejmenším stejně, né-li víc, i těm, kdo jejich vinou trpěli a kdo v boji proti zvůli nasadili vlastní život. Jednostranně projevená lidskost může být -třeba i nevědomě - bezohledná. To Joab po právu Davidovi vyčítá.
Netrpělivost srdce, která dává průchod svému citu, aniž by si uvědomovala důsledky, Může zraňovat, může být vražedná. Může mít nakonec horší důsledky než všechny represe. David svým nářkem nad Absolonem zahanbuje ty, kdo ctili věrnost, pohrdá de facto jejich obětí. Může zničit to, na čem skutečná lidskost stojí.
Naštěstí si ani v tomhle případě David dál nevede svou. Je Joabově výtce přístupný. Možná to není ani otevřenost, jen rezignace, která svůj cit potlačí pod tíhou veřejné odpovědnosti. Rozhodně to moc vítězně nepůsobí, když David přece jen usedá v bráně, tedy když se přece jen ujímá své funkce.
Oni v tom příběhu vůbec vítězové nějak chybí. Vojsko se po výhře krade do města jako se vkrádá lid, který se stydí, že utekl z bitvy. Žádné oslavy vítězství se nekonají. Žádným hrdinům se tu nevzdává hold a nikdo se tak ani netváří. Ani Joab se odměny, pochvaly nebo uznání nedočká a také se o ně nehlásí. Jakoby se s tím smířil, bere se jenom za své vojáky. A David to celé rozhodně za svůj úspěch nepočítá. Nikdo svou vítězně neprosadil. Všichni jakoby prohráli a byli si toho vědomi.
A možná, že to je ten největší klad. Slavit vítězství v bratrovražedném boji, hrdinně prosazovat svou, pokud si je člověk vědom svých vin, to by bylo asi opravdu osudové. Někdy skutečně nejde uspět ani vyhrát. A je dobré, když to člověku dojde.
Nadějné a pravdivé může být právě to, že člověk svoje vysvobození nepřijme jako svoje vítězství a sebepotvrzení. Jenom tak se asi jedná o dobrou zvěst. Proto ji snad také v tom příběhu přináší cizinec, který byl v plánech příslušníků božího lidu tak trochu na odpis: A hle vešel Kúšijec se slovy: ?Krále, mého Pána, čeká dobrá zvěst; Hospodin tě dnes svým rozsudkem vysvobodil z rukou všech, kteří proti tobě povstali.? Z úst Joaba nebo Davida by to znělo spíš jako zbožné chvástání. Takhle je to milost - milost,
která k nám přichází někdy opravdu zvláštními cestami a člověku to někdy trvá, než si její cenu uvědomí a dospěje k pokoře, která netriumfuje, ale dokáže jednat odpovědně. Amen.