čtení: Matouš 4,1 - 11
List Jakubův 4,13 ? 5,11
Sestry a bratři,
máme před sebou další rok. Máme ho před sebou vlastně vždycky, ale dneska, protože jsme si kvůli lepší orientaci čas pojmenovali a rozdělili, je pro nás lépe uchopitelný, víc si ho uvědomujeme, tlačí se nám na mysl.
Ptáme se, co přinese, jaký bude? Přejeme si, aby byl šťastný. Máme svoje předsevzetí, svoje plány a záměry, které bychom v něm rádi uskutečnili. Někdo má představu o tom, co ho v tomto roce čeká a co bude dělat, jasnější; jiný tolik dopředu nemyslí, neplánuje, víc čeká, jak se věci samy vyvinou.
Na první poslech se může zdát, že ono napomenutí z apoštolského listu, které jsem četl, dává těm druhým zapravdu. Nevíme přece, co bude zítra! Tak jaképak plánování! Kdo si dělá moc velké plány, kdo má moc určité představy o budoucnosti, ten si jenom chystá hořké zklamání. Naše lidská existence je tak nejistá, že se vždycky nějaký ten škrt přes rozpočet objeví. Budoucnost nemáme ve svých rukou. Kdo moc pevně počítá s tím, co si usmyslel, kdo se na to příliš váže, toho čeká nejedno nepříjemné rozčarování. Lepší je brát věci tak, jak přijdou. Na ničem moc nelpět, nic si předem moc nemalovat. Vyjde-li to, dobře. Nevyjde-li to, nic se neděje. Dá-li Bůh, uděláme to či ono. Nedá-li, svět se nezboří. Však ono nějak bude. Hlavně se nenervovat. Mít moc jasné vize a moc na ně sázet, to je riziko.
Tak by se to apoštolovo napomenutí dalo pochopit. Určitě. Jenom bychom přitom museli pominout, že jde o součást něčeho širšího ? Nového zákona, celé bible. V ní totiž čteme až příliš často právě o lidech, kteří uvěřili zcela určité budoucnosti, rozhodně se za ní vydali a žili jenom pro ni ? Abraham, Jákob, Mojžíš? Samozřejmě, že přitom prožívali také zklamání a rozčarování, někdy i zoufalství. Snazší než ti, kdo za ničím nešli, to asi neměli. Ale na snadnost bible zase až tak moc nedá. A zrovna předcházející list charakterizuje víru jako sázku na něco, co si nemůžeme ověřit: ?Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme.?Věřit neznamená vyhnout se riziku, ale naopak je přijmout.
Sebevědomé plánování, které nebere v úvahu, jak málo jsme pány situace, nás před nejistou budoucností jistě neochrání. Nevyzrajeme na ni ovšem ani stoickým klidem, který o nic neusiluje a proto jej nic nemůže zklamat. Pasivita a nečinnost může být stejným hříchem, může vést ke stejnému fiasku jako ta iluze, která se domnívá, že má život ve své režii.
On totiž apoštol nepřipomíná naši pomíjivost jenom proto, aby nás upozornil na to, jak jsou naše plány nezajištěné a že nám naše záměry nemusejí vyjít. O to, zda vyjdou nebo ne, tady vůbec nejde. To je právě ten omyl, že vidíme často problém neznámé budoucnosti jenom v tom riziku, které zpochybňuje naše záměry. Copak bychom byli za vodou, kdyby se nám ho podařilo nějak eliminovat, zvládnout?
Podle bible, podle apoštola rozhodně ne. Nezmiňuje se přece jenom o těch, kdo si tučné zisky naivně naplánovali, ale i o těch, kterým se je už podařilo realizovat. Ono se to jistě může povést. Bohatých a úspěšných lidí je přece dost.
A každý boháč také nemusí být bezohledný vydřiduch a gauner, i když je tu Jakub hodí všechny do jednoho pytle. Přiznejme, že pro názornost poněkud zjednodušuje. My jeho slova můžeme zase naštěstí číst v kontextu celé bible, a tak můžeme mít před očima boháče nejen jako nesolidárního protihráče Lazara, ale třeba i jako zámožného Abrahama, štědrého praotce víry, nebo jako Lydii, obchodnici s šarlatem, která dala svůj dům k dispozici apoštolům a všem bratřím. Tenhle pohled nám pomůže, abychom si z toho zjednodušení neudělali svatou pravdu, která ospravedlní kdejakou třídní závist a nenávist.
Razantní varování boháčům, kteří uspěli za cenu bezohlednosti, čteme kvůli něčemu jinému, než abychom si mohli přisadit ve všeobecném nadávání na zbohatlíky. Má nás upozornit, že problém není jen v tom, jak vyzrát na riziko budoucnosti. I kdybychom v tom uspěli, může to být naprostý krach, může to být jen výkrm na porážku, jak píše sarkasticky apoštol. Protože právě při tom úspěchu padne pod stůl to podstatné, na čem záleží.
A dovolte mi, abych tady opět nezůstal jenom u slov apoštola, ale přičerpal něco z bohatství, které jeho list obklopuje. Na hýřili a rozmařilost máme totiž, zvlášť my šetrní evangelíci, pifku. Nepatříce k zámožným, na pomíjivost bohatství rádi upozorňujeme. Podnikavost nám spíš schází než že by nás sváděla. A tak je dobré si připomenout třeba příběh o Ježíšových pokušeních, abychom věděli, že k tomu osudovému omylu mohou svést i cíle bohumilé, přímo diakonické a ryze duchovní: nasytit hladové, předvést všem jak víra skvěle funguje, získat pro Krista všechny království světa.
Pokušení vůbec není výsada bohatství, poživačnosti nebo sobectví. Pokušení má co dělat s naší touhou po úspěchu, s naší netrpělivostí, která už chce vidět výsledky, která si žádá potvrzení, která považuje za podstatný právě jen ten zdar. Abychom ho dosáhli, jsme v pokušení vzdát to, na čem opravdu záleží, přehlédnout to, o co opravdu jde.
Proto apoštol vybízí k trpělivosti. Ne, že bychom neměli mít žádný cíl, že bychom se k ničemu neměli moc upínat, abychom se vyhnuli riziku zklamání. To je právě projev té nedočkavosti, která chce blaženost prožívat dřív než přijde její čas, dřív než jí to bude dáno. Víra to je cesta za nadějí, život, který se upíná ke konkrétní vizi budoucnosti, riskantní sázka na projekt, který nemáme ve své režii.
A záleží právě na tom, zda na té cestě i se všemi riziky, které obnáší, vydržíme, nebo zda nám dojde trpělivost a důvěra a místo abychom přijali ten následující rok jako prostor pro věrnost, budeme chtít jenom vidět výsledky, dosáhnout cíle, užívat plody své víry. Pokud té nedočkavosti podlehneme nejspíš nakonec zjistíme, že ty zkratky, pro které byl rozhodující výsledek místo toho, co Bůh žádá, nás ke skutečnému cíli nepřiblížily. Spíš nás pro něj diskvalifikovaly.
Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu našeho Pána. Tohle ještě není cíl ? ani ten následující rok -, ten je dál, tam se jde dýl. Vytrvejte. Víra je běh na dlouhou trať. Nebuďme nedočkaví, abychom se náhodou nedali strhnout k tomu, že si na ostatní budeme jenom stěžovat, jako na ty, kdo nám to nebe na zemi jenom komplikují a kazí; abychom se, na rozdíl od Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu, začali domnívat, že bychom snad mohli uspět sami bez ostatních a lépe.
A tady je, bratři a sestry, třeba se ještě ohlédnout na začátek: Ona ta výhrada ?bude-li Bůh chtít?, s kterou máme podle apoštola spřádat a vyslovovat svoje plány do budoucnosti, neznamená jenom, když nám to osud dovolí, nebo když budeme mít to štěstí, tak to uděláme. To není jen připomínka, že uskutečnění našich plánů nezávisí jenom na nás. Kdo říká ?bude-li Bůh chtít?, ten vyznává, že je pro něj to, co Bůh chce, rozhodující a prvořadé, že tím chce i své plány podmínit, že chce spolu s Kristem zápasit, aby po všech svých vyslovených přáních uměl říct: ?Ale ne, jak já chci, nýbrž jak ty chceš?, aby svůj čas a svůj život uměl přijmout, jako prostor pro něco víc, než jen pro svoje přání.
A pokud tak chceme i ten následující rok přijmout, smíme doufat, že bude dobrý. ?Vždyť Pán je plný soucitu a slitování?. Amen.