Čtení: Jan 8,31 ? 51
text: Genesis 21,8 ? 21
?Bůh mi dopřál, že se mohu smát?, s tím jsme ? bratři a sestry - naposledy opustili Abrahamovský seriál. Vděčný úžas nad boží věrností, která dává život i navzdory našim skeptickým úsměškům, je zdrojem veselí. Boží sliby nejsou chyby a my se proto můžeme smát ? i sami sobě a svým přemoudřelým úsudkům. Nečekaně narozený Izák ? Smíšek potvrzuje, že je Bůh věrný i chybujícím a pochybujícím. A to se pak člověk smíchu nemusí bát.
V den, kdy Izáka odstavili ? to prý tehdy bylo po třech letech ? vystrojil Abraham veliké hody. Radost tedy neutuchá. Nejde o chvilkovou euforii. Je opravdu stále co slavit. Život má zase perspektivu a budoucnost.
Jenomže najednou něco zaskřípe. O slovo se přihlásí minulost, ovoce včerejší nedověry. A nejen jako vzpomínka, nejen jako výčitka, která trápí svědomí. Člověk jistě může rychle zapomenout na to, co bylo. Jenomže minulá selhání mají naprosto konkrétní důsledky. A ty se mu teď staví do cesty, ohrožují nový život.
Sára? viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. A to slovo neznamená jenom posměváčka nebo pokušitele. Za ním se asi skrývá snaha využít, zneužít druhého až po tu nejintimnější oblast. Ostatně jaký div, copak se Izmael právě z takového jednání nenarodil? Když Sáře a Abrahamovi docházela důvěra, zachovali se k Hagar právě tak. Využili ji jen jako náhradní tělo pro zrození syna.
Nevěra není bez následků. Bůh dal radost, potvrdil svou věrnost, daroval nový život, otevřel budoucnost, to ano. Ale je tu ještě to, co jsme si sami nadrobili, o čem bychom rádi pomlčeli, co bychom nejraději odbyli slovy: ?Co bylo, bylo. Nač se hrabat v minulosti? Proč vytahovat staré věci??
Jenomže ono je ani není třeba vytahovat. Ony tu prostě jsou a zasahují do života. Ovoce včerejší nedověry je tu jako konkurent nového života, jako jeho ohrožení, na kterém může ta znovuotevřená budoucnost rychle ztroskotat. A to třeba i tehdy, když už jsou její dětské nemoci za námi. Dokud se s ním člověk jednoznačně nerozejde, nebezpečí trvá.
Snad právě takhle máme rozumět té Sářině žádosti o zapuzení Izmaele. Tady asi nejde jenom o projev mateřské žárlivosti, která protežuje své dítě na úkor jiných. Sára si dobře všimla, jak minulost ohrožuje naději. Je třeba se s ní radikálně vyrovnat. O to tu jde ? o vyrovnání s minulostí.
My si ale všimněme, jak přitom pohled bible není zjednodušený ani černobílý:
Na jedné straně je tu Sára, která vidí jasně to, co Abrahamovi uprostřed oslav možná uniklo, totiž že to, co bylo počato v nedůvěře, představuje stále pro budoucnost nebezpečí, že nejde mlčet a dělat, jako by se nic nestalo a nedělo. Radikální řešení je nutné, třebaže zkalí všeobecné veselí.
Ovšem něco tu nehraje. Copak to s tou Hagar nebyl právě Sářin nápad? Copak ta deformace nezačala právě její vinou? Nenese za ni právě ona odpovědnost? Té radikalitě něco schází. Tehdy u Sáry a dnes často i u nás.
A tak je tu na druhé straně i Abraham, který si asi zase tohle uvědomuje. Váhá a velice se trápí ? vždyť šlo o jeho syna. Abraham to cítí ? vždyť tohle je přece i moje dílo, to je plod mého života, vždyť právě já mám na tom lví podíl. Copak je možné, abych se teď stavěl do role soudce a za moji nevěru trestal někoho, kdo jenom jede v tom, co jsem sám uvedl do pohybu, čeho jsem otcem? Copak je možné zatracovat mladou generaci, vždyť jde o naše syny, naše dcery? Jsou plodem našeho života a nejen biologicky. Naše selhání se na nich podepsala.
Když člověk nezamlčí svoji spoluodpovědnost, není už radikalita tak snadná. A stejně nesnadné bývá rozejít se s částí svého života. Kdo někdy nepocítil tenhle otcovský vztah? Ke svému, byť i všelijak deformovanému dílu, člověk přilne. Ať už jakkoli pochybené, je jeho, je to kus jeho života, je to část jeho těla. Nejde ji od sebe jen tak odvrhnout. Dokonce je možná potřeba tohle pouto ctít.
Vyrovnání s minulostí není vůbec snadná věc. Bývá bolestné. Kde k němu najít odvahu? Jak při něm neublížit? Jak se nedopustit jenom dalších křivd? A jak na druhou stranu vykořenit zlo minulosti, aby se pro nový život nestalo osudným? Je to veliké trápení.
A do tohoto velkého trápení zazní hlas boží. Zazní osvobodivě: ?Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.?
Rozejít se s praktikami minulosti a jejich dědictvím, oddělit se od nich je nutné, ale nemusí to nutně znamenat, upřít těm druhým právo na život, nemusí se to hned rovnat jejich zatracení.
K boží budoucnosti může opravdu vést jen to, co bylo počato v důvěře. Všeho chytračení, vedlejších uliček a účelových kliček k cíli je třeba se jednoznačně zříct. Nedůvěra nemůže být v žádném případě stavebním kamenem zaslíbené budoucnosti. Jen ?Zůstanete-li v mém slovu, budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.? Z toho neexistuje žádná výjimka. Vnější původ a příslušnost k otcům víry nic neznamená. Jiná cesta není.
Rozchod ovšem ještě nemusí znamenat ani sudičství, ani přát druhému zlé, ani mu upírat boží milosrdenství. A Bůh se smilovává, smilovává se i nad plodem naší nedověry. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem. Být jednoznačný neznamená být nelítostný. Abraham se s Hagar a jejím synem rozchází, ale nevede ho přitom nenávist, nedělá to proto, aby se zbavil toho, co mu nemile připomíná jeho selhání, aby nynější radikalitou zakryl svojí včerejší vinu, jak se to mezi lidmi často děje. On k tomu bere sílu v důvěře, že Bůh je i s těmi, s kterými společnou cestu sdílet nemůžeme. Abraham propouští Hagar s dítětem v důvěře v boží milosrdenství.
A také Hagar je nejspíš hledá. Bloudí po místech, kde se s ním už na svém prvním útěku setkala, kde poznala, že Bůh slyší a neoslyší, kde sama zaslíbení pro svého syna slyšela. I to snad můžeme, bratři a sestry, přijmout jako poselství tohoto příběhu: Rozchod, který bolestně zruší falešnou iluzi příslušnosti k božímu lidu, může přivést ke skutečnému hledání božího milosrdenství. Pravda, někdy je až zoufalé a smrtelně těžké, ale není marné: Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil: ?Co je ti Hagaro? Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je...pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.? Boží slovo otvírá člověku oči pro zdroj života, pro naději, pro péči, která má smysl. Ano, Bůh je i s těmi, kdo nepatří do rodiny víry. ?Bůh byl s chlapcem?.
Ani boží milosrdenství z nás ovšem nesnímá naši odpovědnost. Je na každém, zda přijme svobodu, kterou boží milosrdenství skýtá, a rozhodne se pro život z víry, nebo zda bude dál pokračovat ve vyježděných kolejích nedůvěry a zajišťovat se po svém, z vlastních sil. Taková cesta vede do země egyptské, do otročiny. Jak říká Ježíš: Amen, amen pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy, navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.?
Přijmout boží milosrdenství je víc, než jen nechat svoji zbabranou minulost za sebou. Kdo mu opravdu důvěřuje, ten především nemusí hledat svou naději v sobě, nemusí žít jen pro své potvrzení. Smí je nechat v důvěře na Bohu a být proto svobodný i od sebe sama.
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Amen.