Uložit kázání jako mp3.

čtení: Matouš 16,21 - 28

Matouš 17,1 – 8

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana… Po šesti dnech nastává den sedmý – den zvláštní, oddělený, den odpočinutí – šabat, neděle, den svatý, kdy Hospodin promlouvá a odkrývá svou vůli.

                Tak tomu je – jsou různé dny. Jsou dny šedivé, dny bez zjevení, kdy člověk bloudí temnou divnou mlhou sem a tam, kdy už neví, co je pravda, co je klam. Jsou dny čekání a zápasu, kdy je všechno zahaleno, kdy je všechno pomíchané v neprůhledném pelmelu, kdy se zdá, že věrnost je jen naivita, protože na lásku vždycky doplatíš, a ten, kdo se jí drží, vydává se jenom všanc sebejistým šíbrům, kteří žádné zábrany nemají. Jsou dny, kdy vyznat se je těžké, a věřit znamená zápasit o důvěru v to, co není vidět.

                Jsou nám ale darovány i chvíle jasu, milostiplné okamžiky prozření a zjevení; dny, ve kterých se všechno promění, a člověk najednou vidí všechno jinak. Jsou sedmé dny, kdy víra, o kterou jindy stěží zápasíme s vlastními pochybnostmi, je najednou na první pohled jasná a samozřejmá. Možná jako teď tady v kostele při bohoslužbách, kdy jsme mezi svými, mezi bratry a sestrami téže víry, kdy nám slova bible jednoznačně potvrzují, že Ježíš je Kristus, boží Syn, Mesiáš; že ten, který přijal svůj kříž, je vítěz a Pán. Může to být ale i úplně jindy a jinde, když zkrátka události dají víře za pravdu, kdy je očividné, že ta důvěra, která ve věrnosti přenechala starost o svůj osud Bohu, neskončila fiaskem, ale řadí se k tomu nejlepšímu a nejnadějnějšímu, co je zárukou obnovy světa.

                Ano, je to tak, jak se to zpívá v jednom starém spirituálu: „Jednou jsi dole, jednou nahoře“. Jednou musíš o to, abys v Ježíšovi poznal vítěze, ztěžka bojovat, protože máš před očima jenom jeho rány, jen tu vydanost a bezmoc věrnosti a lásky. A často pak také podléháš pokušení se jich v touze po úspěchu vzdát.

                A pak jsi najednou vyveden nahoru a jasně vidíš jejich čistotu a slávu, která září oslnivě jako čerstvě napadlý sníh. Najednou jasně vidíš, kdo je tím sluncem spravedlnosti a kdo má šat běloskvoucí jako ti, kterým patří budoucnost. Jako by ses rovnou ocitl v nebi, kam byli ti dva – Mojžíš a Elijáš – přímo přeneseni.

                I takové chvíle milosti jsou nám darovány, chvíle na vrcholu, svátky víry. A díky Bohu za ně. Kdo by neřekl spolu s Petrem: „Pane, je dobré, že jsme zde…“ Ano, je to dobré, vždyť nás sem spolu s Petrem, Jakubem a Janem vzal sám Ježíš. Sedmý den jsme hosty svého Pána a je nám dáno spočinout v každodenním zápase a zahlédnout v předjímce jeho cíl. Je to jistě veliký dar a krása.

                Ale i ta darovaná krása může zmást. Právě tahle chvíle na vrcholu, chvíle zjevení, kdy je vše jasné a jsme jenom mezi svými, nás může dokonale poplést. Petr by se tu chtěl zabydlet, setrvat tu, věčně už se těšit uprostřed nebešťanů a jen si budovat svoje nebe. Nastavět si stánky, svatostánky a kostelíky a spočinout tam.

A to asi není jenom přání Petra. Tak si asi ideální život víry představuje mnoho nás křesťanů. Možná je to přání v každém z nás – uniknout z té situace, ve které se člověk musí potýkat s pochybnostmi, protože je pravdivost důvěry skrytá nebo přinejmenším není očividná; nechat za sebou ten svět, ve kterém je Bůh přítomen inkognito, bez záře, bez běloskvoucí čistoty a často v naprosté bezmoci, takže člověk žádné důkazy nemá a nezbývá mu než absurdně doufat, že všechny ty ztráty, které lásku a věrnost provázejí, nejsou marné.

                Přáli bychom si být trvale nahoře, v duchovních výšinách nebo bohoslužebné aktivitě, která žádné otázky nepřipouští, kde je všechno jasné a přehledné, kde v to není třeba jenom doufat, kde to prostě máme stále před očima a nikdo a nic to nezpochybňuje. A když se nám to daří, považujeme to za ideál, za tu pravou víru.

                Jenomže ono se to vždycky nedaří.  Přehlednost a očividná jistota se ztratí. Naše vyznání se otřese pod tíhou utrpení, samozřejmost víry někdo nečekaně nabourá svými otázkami, uprostřed složitých osobních i politických situací se jednoznačnost těžko hledá a do poklidu svatostánku vtrhne najednou třeba tržní hospodářství se samofinancováním. A my si říkáme: Je to pech – smůla, chyba, naše slabost, zatracená věc! Ale evangelium to vidí jinak: ani pech, ani chyba, ani zatracená věc, ale dílo boží. Bůh sám totiž tuhle chvíli na vrcholu ukončí, aby naše přání a představy uvedl na pravou míru. Aby nám odhalil skutečný smysl té darované chvíle milosti.

                „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“  Ta chvíle na vrcholu, chvíle jasu a jasnosti, tu není proto, abychom se v ní zabydleli, ale abychom věděli, koho je třeba právě v těch všedních dnech následovat. Bůh vyvolil právě toho Ježíše, který, než vzal Petra, Jakuba a Jana na horu, připravoval učedníky na to, že bude od představitelů božího lidu mnoho trpět a bude zabit, a který  je varoval, že touha zachránit svůj život, je ten nejjistější způsob, jak o něj přijít. Toho je třeba poslouchat. Ta chvíle, kdy jsme s ním nahoře, nutnost bezbranné a nezajištěné důvěry neškrtá, ta má jediný smysl – abychom mu opravdu popřáli sluchu a jeho slov se také drželi. Nejde v ní o žádný útěk ze světa, o žádné předčasné nebe a blaho nekomplikované jistoty, ale o věrnost uprostřed toho všedního pelmelu, ve kterém je těžké spoléhat na pravdu a na milosrdenství, protože v něm často prohrávají.

                Kvůli tomu nám byl darován den sedmý a odhalena sláva toho, kdo se kříži nevyhýbá. Kvůli tomu nám jsou darovány ty povznášející okamžiky. Ne proto, abychom unikli bezmoci bolavého a složitého světa, ale abychom v ní zůstali věrní. Ježíše nemáme následovat jenom nahoru, ale také dolů. Tam také Ježíš své učedníky vzápětí vede, vstříc nešťastnému otci, který si neví rady se svým posedlým synem. A učedníci na tom nejsou jinak, také si rady nevědí. Ale kdo chce opravdu sloužit, ten se musí odvážit opustit prostor, kde je všechno jasné, ten se musí odvážit vstoupit do života, kde už na první pohled není vidět, že je Ježíš Pán.

                Možná z toho na nás, stejně jako na Petra, Jakuba a Jana, padne strach. Buď proto, že nám došlo, jak jsme ve svých přáních a představách s Petrem zajedno a tudíž vedle. Nebo proto, že před námi tedy zase není nic jiného než ty trable všedních dní a my si v nich připadáme stejně neschopní jako učedníci.

                Ale k nim i k nám přistupuje Ježíš a říká: „Vstaňte a nebojte se.“ Ten, kdo nevyslyšel přání, aby se spolu s námi zabydlel v nebi, ten, i když všechna záře pomine, zůstává s námi. Ani na dně nejsme sami. Díky němu můžeme Boha vidět a setkat se s ním i v těch všedních dnech, i ve svých prohrách. Právě proto jsme viděli Krista nahoře, aby se nám ani dole neztratil. Abychom věděli, že nad tu lásku, která bývá tak bezmocná, nic většího a nadějnějšího není. Amen.