Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: ?Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.?
?Hospodin Bůh zavolal na člověka: ?Kde jsi?? On odpověděl: ?Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se.?
1. Mojžíšova 2,15-17 a 3,1-10

Jak často se nám v hlavě vynoří otázka ?jak je to možné??
Včera jsme mnozí z našeho sboru navštívili koncentrační tábor v Osvětimi.
Co se to stalo s člověkem, že dokáže vymyslet něco takového jako plynové komory? Jak je to možné? Je to stará otázka. Odpověď na ni hledají lidé celá staletí.

Odpověď hledal i neznámý Izraelec v babylonském zajetí před dvěma a půl tisíci lety. Hleděl kolem sebe na neštěstí, které potkalo jeho lid a ptal se. Jak je to možné? Proč je svět takový jaký je? Co se to děje?
A pak jako odpověď napsal příběh. Píseň o stvoření, o Bohu, o muži a ženě, o hadu a konci ráje.

Druhá kapitola bible zpívá o stvoření muže a ženy. Kapitola končí krásným slovem ?oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se?. Ti dva spolu tvoří jeden celek. Kdo jsou jedno, nemusí se před sebou za nic stydět. Muž a žena mají jeden druhého, mají bezpečný prostor k životu, žijí v Boží blízkosti. Jen jedno nesmí. Nesmí jíst plody stromu vědění dobrého a zlého, protože by do svého života vpustili smrt.

Co je to za strom? Co ztělesňuje? Ten strom říká: Člověče, nechtěj si hrát na Boha. Máš všechno, co potřebuješ k šťastnému životu. S radostí to užívej. Ale nechtěj sám rozhodovat, co je zlé a co je dobré. Protože to neumíš. Protože své vědění zneužiješ.
Co je dobré a co zlé? Dobré je to, co dělá život možným. Co tvoří prostor k životu, k radosti, k lásce. Zlé je protiklad. Zlé bere dech, zamořuje situace, likviduje vztahy, znemožňuje život.
Strom vědění dobrého a zlého říká: Člověče, život není tvým majetkem. Nechtěj překročit svou míru. Nedělej ze sebe víc než jsi.
Život má dobré podmínky. A přece náhle vstoupí mezi lidi odcizení, stud, nedůvěra. Jak se to stane?

Do života leze zlo. V Izraelcově písni má podobu hada.
Had je nejchytřejší z Bohem stvořené zvěře. Chytrost je nebezpečná, když nepatří k čistému srdci. Had lže už v první otázce. Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? Ten Bůh všechno zakazuje Vy nic nesmíte. Čeho všeho se musíte vzdát, když chcete poslouchat Boha
Zlo je vychytralé. Vyvolává v člověku pocit omezení. Podívejte se, Bůh s vámi jedná jako malými dětmi, nenechá vás svobodně se rozhodovat, nepřeje vám samostatnost.
Had vzbuzuje mindráky, pocit méněcennosti, nedostatečnosti. Vy chudáci. A člověk se nechce cítit jako chudák. Pomalu a plíživě had vzbuzuje v člověku touhu dokázat si, že taky něco může, že má moc, že může nad někým vládnout, že dokáže najít prostředky, jak být něčím pánem? Někoho ponížit, aby si sám připadal lépe.

Žena hadovi pravdivě odpovídá. Čistá lež se dá ještě prohlédnout. Ne, ze stromů v zahradě jíst smíme, jen z toho jednoho ne, abychom nezemřeli.
Had pokračuje. Už vzbudil v člověku pocit méněcennosti. A teď zpochybňuje, co řekl Bůh. Nezemřete. Nevěřte tomu. Bůh jenom ví, že ?v den, kdy z něho pojíte, budete jako Bůh. Jako on ?budete znát dobré i zlé?. Překročíte poslední odstup mezi sebou a Bohem. Copak to není nádherné?
Zlo vzbuzuje pochybnost o Bohu. Boří důvěru v Boha, důvěru ve svět, v člověka, ve vztahy, v lásku, ve všechno. A zmizí-li důvěra, musí se člověk chytit něčeho jiného. Najít náhradu. Třeba vlastní moc. Budeme jako Bůh. Nad námi už nikdo nebude. Můžeme všechno. Všechno je dovoleno.
Polopravda je mocná. Nemá ten had nakonec pravdu?

A žena vzala z plodů stromu a jedla, dala svému muži, který byl u toho a neřekl ne. Společně udělali něco, co neměli.
Jedli, otevřely se jim oči, poznali, že jsou nazí. Had je podvedl. Nejsou jako Bůh. Jsou jen zranitelní a ohrožení. Najednou se stydí. Tak si udělali zástěrky z listí a přepásali se jimi. Nahota není zlá. Zlé je, že muž a jeho žena ztratili svou bezelstnost. Provinili se, přestoupili zákaz.
Vlastně se ještě nic moc neděje. Ale zlo se rozjíždí pomalu, je zákeřné v tom, že v jeho malých začátcích se už skrývá strašná budoucí možnost. Až po čase se pozná, že už to nejde vrátit. Že se rozjelo něco, co se už nedá zastavit.

Muž a žena se stydí jeden před druhým. Vkrádá se mezi ně odcizení. Stydí se i před Bohem. Bojí se postavit Bohu tváří v tvář. Schovávají se před ním za stromy. Ale Bůh to nevzdává a volá člověka: Kde jsi? Jako by to dobře nevěděl. Bůh volá: Kam ses to dostal, člověče? Kam jsi to spadl? V jakém bahně se to plácáš? Čeká odpověď, volá k odpovědnosti.

Adam se vymlouvá: Bál jsem se. Strach se dostává mezi Boha a člověka. Strach ničí vztah a důvěru, činí člověka ostražitým. Pak to jede dál, jako na nakloněné rovině se to valí, nedá se to zastavit. Odpovědnost hází jeden na druhého, žena mi řekla, a tak jsem jedl. Žena říká, had mě podvedl, a tak jsem jedla. Nikdo za nic nemůže. Člověk, který se provinil, není schopen přiznat svou vinu, není s to převzít odpovědnost.

Lidská vina činí život složitým a těžkým. O tom zpívá Izraelec v babylonském zajetí. Za tíhu života nese odpovědnost člověk, ne Bůh.

Kde vzniká zlo?
Zlo má prostor tam, kde si člověk potřebuje na druhých lidech dokazovat, že je někdo. Kde chce člověk svrhnout Boha z jeho trůnu a posadit se na něj sám. A sám rozhodovat o tom, kdo je dobrý a kdo k ničemu, kdo může žít a kdo má zemřít. Člověk, který se postaví na místo Boha, se nestane božským. Stane se nelidským. Do důsledků to předvedl nacismus a komunismus a jejich koncentrační tábory. Zlo ale není problém určitého národa, národy si jen najdou své nástroje. Zamindrákovaní diktátoři stále ničí životy lidí kdekoli na světě.

Jak na zlo odpovědět? Odpovědět pokojem, vydat se v důvěře, že láska dokáže zlo odzbrojit? Ale kde je ta hranice, kdy už člověk vydává zlu všanc příliš mnoho a je třeba jasně říct ?dost?? Ježíš přicházel k lidem láskou, ale na zlé duchy řval a hnal je pryč.

Často je slyšet otázka, kde byl Bůh, když lidé umírali v plynových komorách. Snad znají odpověď ti, kdo tam zemřeli a ti, kdo přežili. Včera jsme viděli ve sklepní cele v Osvětimi dva obrázky, které nějaký vězeň vyryl nehtem do zdi. Na jedné zdi byl vyryt Ježíš na kříži, na druhé Ježíš s rukama rozpaženýma k objetí a s velkým, výrazným srdcem. Tam jsem si uvědomila, co všechno mohou znamenat slova, která tak často vyslovujeme ve vyznání víry, ?sestoupil do pekel??

Když útočí zlo a libuje si v naší slabosti, pak smíme vědět toto: Bůh dal každému člověku na světě místo k životu. Život každého z nás má před Bohem nesmírnou hodnotu. Tak o tom zpívali Židé celá staletí. I o tom, že život je kvůli lidské vině těžký. Ale i se svou bolestí hodnotný a krásný.

Blíží se velikonoce. Na cestu k Jeruzalému se pomalu vydává jeden, který lidi miloval tolik, že za ně umřel.
Máme místo na světě, máme někoho, kdo nás miluje. V síle této víry se můžeme postavit zlu a rozšiřovat prostor, kde platí dobro a láska.
Pane, prosíme, posiluj nás. Bez tebe to nedokážeme. Amen.
HP, 9.3.2003