Uložit kázání jako mp3.

Jako zdroj radosti, naděje a pravdy přijměme v tento vánoční čas 6. a 7. verš z 2.kapitoly Listu Filipským. Během kázání pak připomenu ještě vánoční příběh podle Lukášova evangelia.

Bratři a sestry,

                znáte mě. Jsem tu už víc jak deset let. Víte, jak kážu. Často zmiňuju aktuální události. Vyjadřuju se k veřejnému dění. Politice se nevyhýbám. Mluvím angažovaně, někdy asi až moc. Přiznám se, že mne ta moje angažovanost někdy samotného štve. Chtěl bych si jednou připravit kázání, které bude jiné – milé, poetické, oddechové; kázání, které dá naopak na všechny ty všední trable zapomenout, které prostě pohladí po duši. Říkám si, že už musíte být ze všech těch kauz veřejného života utahaní a otrávení. Někdy je třeba si také oddechnout, přepnout, vypnout. Alespoň na ty vánoce bych chtěl politiku nechat stranou. 

S tím sedám ke stolu, respektive k počítači. A pak si vezmu evangelium, abych si ten vánoční příběh znovu připomněl, a čtu:  

„Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

No, a celé to mé zbožné přání je v troskách. Vždyť je to jak vystřižené z „Událostí a komentářů“. O Bohu nebo o duchu ani slovo. Zní to spíš jako přehled politické situace – kdo kde vládne, jaké zákony vydal, co to pro našince obnáší a k jakým krizovým situacím to vede. Císař Augustus, tedy panovník, kterému stoupla moc do hlavy – protože „Augustus“ není jméno. Tak se jenom nechával titulovat, jako vznešený, velebný, posvátný, přímo božský. -; jeho nařízení - sčítání lidu, majetkový soupis – tedy daně, situace v Sýrii a zástupy lidí na cestě. Člověk kvůli ekonomickým zájmům mocných nemůže ani narození syna oslavit doma. A je to takový nápor, že při něm přirozený soucit bere za své.  Dobří rodáci nemají pro příchozí místa. Možná dojemný, ale dost neutěšený obrázek novorozence někde v chlívku.

Tak to jsou křesťanské vánoce podle evangelia. Člověk by si chtěl alespoň o svátcích od politiky odpočinout, a ony ho k ní takhle natvrdo vrátí. Proč?

Napadá mne, že asi proto, aby ta veliká radost, kterou zvěstují, nebyla krátkodechá. Kdyby se mi podařilo politice vyhnout, abychom měli momentálně klid, jak dlouho by nám ta radost asi vydržela? Do Štěpána? Do neděle? Do prvního projevu presidenta? Do trablů s daňovým přiznáním nebo s registračními pokladnami? Kdyby s tím vším nesouvisela, pak by celý všední rok, kdy se podobným nařízením z vůle politiků nemůžeme vyhnout, zůstal bez radosti a bez naděje.

To je přece situace, ve které žijeme. A v evangeliu jde právě o ní. Nemaluje před námi nějaký vysněný svět, do kterého bychom se mohli jen na chvíli útéct. Realisticky líčí to, co i my prožíváme, abychom v tom  radost a naději mohli objevit.

Ono se totiž uprostřed toho všeho děje ještě něco jiného. I s přispěním těch mocných. Přestože to nikdo z nich určitě nezamýšlel ani nechtěl. Právě tehdy, kdy si Josef s Marií mohli připadat jen jako figurky, s nimiž mocní hýbou, jak se jim zachce, přichází ke slovu úplně jiný scénář. Četli jsme ho před chvílí od stolu Páně z proroka Micheáše:  „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“  Josef s Marií to možná ani netuší. Je to pro ně jen další náročná komplikace života, o kterém nerozhodují sami. A přesto, když se jdou zapsat podle císařova nařízení, dostávají se právě tam, kde mají být, aby se ty odvěké naděje naplnily.

Ty zdánlivě bezmocné figurky na šachovnici mocných se najednou stávají ústředními postavami. Být outsiderem neznamená automaticky vedlejší a podružnou roli. Záleží na tom, o jaký kus se jedná. A v tomhle nehrají prim domnělí spasitelé a dárci pokoje, kteří věrnost a solidaritu snadno obětují veřejnému blahu, ale právě ti, kdo je ctí, i když přitom třeba ani nemají, kde hlavu složit. Protože ten příběh naděje není o člověku, který se stane Bohem a svým nařízením všechny trable vyřeší, ale je o Bohu, který se stal člověkem, aby byl ve všem s námi. Je to příběh věrnosti, solidarity a lásky, které se těm trablům nevyhnou, které necouvnou ani před světem, kde si potentáti hrají na bohy, a nezřeknou se nás lidí ani tehdy, když náš soucit pod tíhou situace skomírá.

Bůh přijímá lidský život za svůj se vším všudy. A ne jako osud, ne z nezbytí, ale z lásky. Protože má v lidech - dokonce i v těch, kteří pro něho nemají místo a vyšoupli ho za dveře - zalíbení.  Má s námi dobrou vůli.

A ta dobrá vůle pro něho není, jako pro mnoho těch, kdo se do role zachránců sami pasují, nebo se jako zachránci nechávají oslavovat, ospravedlněním tvrdosti, nutných obětí, restrikcí a možnosti šoupat s lidmi jako s figurkami. Projevuje se naopak sdílením naší bezbrannosti, kterou bere na sebe. „Toto vám bude znamením,“ zvěstuje anděl pastýřům v pokračování toho příběhu, „naleznete děťátko v plénkách, položené do jeslí.“

Bratři a sestry, myslím, že jsme si zvykli vidět naději jenom ve vyřešení všech problému a odstranění všech bolestí, a kvůli těmto vidinám pak někdy obětujeme její zdroj anebo jsme vůči němu slepí.

 Vánoce svědčí o narození. Nemluví o cíli, ale o začátku a o zdroji. Ani náznakem nikoho nepřesvědčují, že všechny trable skončily a žádná bolest se nás už nedotkne. Kdybychom četli z Matouše, vzápětí narazíme na útěk do Egypta a vraždění betlémských neviňátek. Naši lidskou bezbrannost z nás nikdo žádným kouzlem nesejmul. Ale někdo ji vzal z lásky na sebe, aby v ní byl s námi, abychom v ní už nikdy nebyli sami. A v této boží věrnosti a solidaritě přichází záchrana a naděje. To je její zdroj. Zdaleka to není všechno. Vždyť jsme teprve na začátku evangelia. Chceme-li znát, jaká je to síla, musíme číst dál.

A chceme-li tu radost velikou pro všechen lid opravdu prožít, pak se jako ti pastýři asi musíme dát pohnout k tomu, abychom díky božímu slovu viděli v bezbrannosti nejen tragedii, ale sílu boží věrnosti a lásky. Věřte, že kdo je tak jednou zahlédne, ten se pro radost nemusí utíkat ze světa do svátků, ale může jím jako oni jít dál s písničkou chvály na rtech. Amen.