Píseň 178 Krásná je modrá obloha              

Modlitba: Děkujeme - za své životy, za svá těla – možná pobolívají, snad občas svádí, ale jsme to my. A jsme za ně vděční. Děkujeme za své ústa, za slova, která z nich vycházejí a dovedou potěšit, povzbudit, rozesmát. Jsme vděční za své ruce – myslíme na pohlazení, která jsme pocítili i která jsme mohli rozdat. Jsme vděční, že jsme i my sami mohli leccos vytvořit. Děkujeme za nohy – za možnost chodit, běhat, skákat, tančit… Děkujeme i za všechno ostatní co máme. Děkujeme také za druhé lidi, děkujeme za odvahu k lásce. Myslíme také na to, že my sami, svým tělem, tím, co vychází z našich úst někdy ublížíme, rozesmutníme. Prosíme, Pane, odpusť nám, čím jsme ublížili. Tak abychom nemuseli žít se strachem, který svazuje, ale se strachem a bázní, které ukazují na závažnost života, jak nám to připomíná modlitba Jana Karafiáta, kterou se teď modlíme společně: Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dej, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme. Amen

Čtení 1 Kor 15,20-28                        

Píseň 176 Někdo mně vede za ruku

Křest Michaely Kučerové                 

Píseň 681 Buď Bohu sláva

Kázání na text 1 Kor 15,53-55 Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. 54 A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: 'Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! 55 Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?'

Dnes půjde … o tělo. Není to úplně v kostele zvykem, většinou spíš proti tělu, tělo jako něco nižšího, nebo dokonce nízkého - ale občas si říkáme s kolegy, že jestli tomu našemu evangelickému přebývání něco nechybí, třeba nějaké cvičení, evangelická jóga či pohyb, a tak jsem si říkal, co založit evangelickou tělovýchovnou jednotu. A měl bych i jméno. Když je zvykem ptactvo – co takhle Houser? Odkaz na historii, jdu do housera, abych neměl housera… dobré, neútočné! Nebo tedy Husa…

Dobrá, já věděl, že mě mezi evangelíky nečeká žádné nadšení! Ale takové menší pocvičení těla a o těle bychom si dnes dopřáli.

V životě jde taky o tělo. Nemůžeme bez něj být, dokonce se zdá, že i na věčnosti to bez těla nepůjde. Ano, těla patří k našemu životu, máme možná tendenci je někdy přeceňovat (a zapomínat na to, že nejde jen o tělo) a jindy a jinde zase podceňovat – třeba v kostele, ale jsme to my. Jsou to druzí, ze kterých právě jen to tělo vidíme a usuzujeme z jejich hlasů a podle toho, jestli se smějí, nebo pláčou, mračí, bereme se za ruce, díky tělu jsou možné také naše vztahy k druhým.

Děti, zkuste aspoň vy vstát, zhoupnout se na nohách, předpažit, upažit… tělo je úžasná věc, zvlášť, když ještě funguje bez problému, než nám se zkrácenými svaly a bolavými zády. Podívejte se třeba jen na ruku – co je to jen za úžasnou věc. Co svalů, kostí, jaká souhra, co všechno dovede a postaví dům či kostel, namaluje obraz, opraví stůl Páně, rozezvučí hudební nástroj… i když dovede se také sevřít v pěst, uhodit, přibít na kříž… ovšem taky pohladit, setřít slzy z očí…

Ale – taky to tělo pomalu chřadne a ztrácí – ohebnost (to mi povídejte), sílu, vytrvalost, stárne. Podívejte se třeba na ruku svých rodičů, nebo jestli tu máte prarodiče. Už je ta ruka jiná, větší, silnější, ale taky třeba už ne tak hladká jako ta vaše. Vždyť taky co práce už udělala, kolik toho nanosila a unesla!

A co se stane s tělem na konec života? Ano, zemře, bývá uloženo do země, odkud podle bible vzešlo, nebo se spálí. Zmizí. Je to cesta všelikého těla, říkával můj dědeček. Vím, že se to moc nehodí, ale … tak to je. I z těch našich zatím různě živých a činorodých rukou, zatím ještě docela masitých zbude jen hromádka kostí.

Probíráme předposlední článek apoštolského vyznání víry – věřím … těla z mrtvých vzkříšení. Není to ale drzost či bláznovství, že tuhle cestu všeho tělesného půjde nějak vrátit zpátky?! Ale on to není návrat zpět. Jeden příběh z bible vypráví, jak se jedni přátelé šli rozloučit se svým milovaným na hřbitov, aby dokončili pohřeb, aby zavzpomínali, plakali a byli smutní…

Vzpomínáte si? (Nechte děti vzpomenout, pomocí obrázků čínského malíře He Qi) Povídali jsme si, spíš každý doma před pár týdny o tom, jak zemřel Ježíš. Jak jeho tělo Josef a Nikodém pohřbili. Taky jsme slyšeli, jak Marie Magdalena a další ženy přišly na hřbitov, aby na Ježíše vzpomínaly, možná taky přinesly květiny. Ty naše příběhy jsou tak podobné tomu, co zažívali učedníci Pána Ježíše! Pohřbíváme, a chodíme na hřbitov vzpomínat.

Jenže — skončil Ježíšův příběh u hrobu, na hřbitově? (Prostor pro odpovědi.) Věříme, že Ježíš nezůstal v hrobě, ale je živý — podivuhodným způsobem se setkal s učedníky, s Marií, s Tomášem, podivuhodně se setkává i s námi — v příbězích Bible, ve večeři Páně. Jeho příběh pokračuje dále. Ale už je to jinak – už ho nepoznáváme očima, hmatem, ale srdcem, vnitřním porozuměním, vnitřním svědectvím Ducha svatého. Už je něco jiného než chodící mrtvola, neboli zombie, které spíš straší. Jeho blízcí ho poznávají, ale někdy to není hned, je jinak....

Jak to tedy bude s námi? Skončí náš příběh na hřbitově? Tak se neptáme jen my, tak se ptali Ježíšovi učedníci od samého počátku. Jak to bude dál? Máme naději? Apoštol Pavel pro to měl obraz. Když se křesťané hádali, jak že je to se vzkříšením Ježíše a jestli se jich to také týká, pověděl jim toto:

Byl první Adam a první Eva, naši tělesní rodiče. Děláme jako oni věci po svém, svá těla používáme nejen k tomu dobrému, ale často i k horšímu – a na druhé a na Pána Boha se neohlížíme. A cílem tohohle života je smrt a my se jí bojíme, snažíme se jí oddálit, tvářit se jakoby nebyla. Jako by ten Adam smrt pustil z řetězu. Ale pak přišel Ježíš Kristus. On je nový Adam, nový člověk. Ten opět mluvil s Bohem tváří v tvář. Dělal všechno podle toho, co si Bůh přeje. Proto zvítězil i nad smrtí. Nad ním nemohla vyhrát. Vstal z mrtvých. A to je, jako by prorazil zeď, která nás držela v království smrti, jako by znovu spoutal smrt, vyrazil jí z ruky její zbraň. S Ježíšem přišlo do světa zmrtvýchvstání. Teď má každý naději, že bude také vzkříšen, týká se to každého, kdo tomu uvěří a na to se svým životem spolehne. Proto vyznáváme: Věříme, že nastane těla z mrtvých vzkříšení či vzkříšení těla.

A jak to bude vypadat, jak budeme vypadat? To křesťany taky zajímalo. A Pavel jim řekl: Bude to něco zcela jiného, než známe teď, nedá se to popsat. Ale taky víme, že to budeme my, že nesplyneme s ostatními nebo přírodou. Budeme to my, ale docela proměnění. Budeme to my, s tělem a vztahy, které tělem vyjadřujeme… Sám nevím jak, ale doufám… Amen

Přímluvy: Pane Ježíši, tvé nohy a ruce byly probodeny, Tvůj bok byl proklán proto, abys nás uzdravil, abys uzdravil naše tělo, stvořené jako chrám Ducha svatého. Ježíši, svou trpělivostí v utrpení nás uzdrav: Uzdrav naše nemocné a buď s těmi, kteří o ně pečují. Ježíši, přijal jsi na svou hlavu korunu z trní, přijímal jsi rány. Svými ranami a trnovou korunou uzdravuj nemoci těla i duše. Buď s těmi, kdo jsou ověnčeni korunami. Zavřel jsi svoje oči, abys nám vrátil zrak. Uzdrav mé oči. Vrať zrak slepým! … Ježíši, ty jsi byl poslušný Otce. naslouchal jsi jeho slovu a oslavoval jsi ho svými ústy. Ježíši, navrať nám sluch i řeč: uzdrav hluché i němé! …Ježíši svýma probodenýma rukama a nohama uzdrav každé ochrnutí! Uzdrav i všechny ty ruce, které se sevřely v pěst. … Pane Ježíši, byl jsi rozpřažen na kříži, i nám – laskavě a mocně – otevírej naše náručí, naše obzory, naše možnosti, jak pomáhat druhým i se jim otevírat. Uzdrav naše nemocná srdce i všechna srdce do sebe zkroucená sobectvím… Pane, záda ti důtky rozbily, myslíme na ty, kdo žijí s ohnutými záda – doslova či obrazně. Trpěl jsi nevinně. Proto tě prosím za všechny ty, kteří trpí nepozorností druhých, protože druzí jsou silnější a nemají lásku. A připoj se k nám také ve společné modlitbě: Otče náš

Poslání: Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. (1Kor 6,14)

A milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen

Píseň 346 Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal