Písně: 161, 162, 433, 500, 432

Kázání na text Sd 16,23-31 Pelištejská knížata se shromáždila, aby obětovala velkou oběť svému bohu Dágonovi a aby se oddala radovánkám. Řekli: "Náš bůh nám vydal do rukou Samsona, našeho nepřítele."  24 Když ho lid viděl, vychvaloval svého boha. Volali: "Náš bůh nám vydal do rukou našeho nepřítele, pustošitele naší země, který mnoho našich skolil." 25 Rozjařili se a křičeli: "Zavolejte Samsona, ať nám poslouží k nevázaným hrám!" Zavolali tedy Samsona z vězení, aby si s ním nevázaně pohrávali. Postavili ho mezi sloupy. 26 Samson požádal mládence, který jej vedl za ruku: "Pusť mě, ať mohu ohmatat sloupy, na nichž budova spočívá, a opřít se o ně!" 27 Dům byl plný mužů i žen, byla tam všechna pelištejská knížata. I na střeše bylo na tři tisíce mužů a žen, hodlajících přihlížet nevázaným hrám se Samsonem. 28 I volal Samson k Hospodinu a prosil: "Panovníku Hospodine, rozpomeň se na mne a dej mi prosím jen ještě tentokrát sílu, Bože, abych rázem mohl vykonat na Pelištejcích pomstu za svoje oči!“ 29 Pak Samson pevně objal oba prostřední sloupy, na nichž budova spočívala, a vzepřel se proti nim, proti jednomu pravicí a proti druhému levicí. 30 A řekl: "Ať zhynu zároveň s Pelištejci!" Napnul sílu, a dům se zřítil na knížata i na všechen lid, který byl v něm, takže mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa. 31 I sestoupili jeho bratří a celý jeho dům, vynesli ho, vrátili se a pochovali ho mezi Soreou a Eštaólem v hrobě jeho otce Manóacha. Soudil Izraele po dvacet let.

Velevážený Samsone, píšu Vám tento otevřený dopis, jednak protože nechci dnes mluvit o Vás bez Vás a taky se mi zdá, že je třeba něco v mém kazatelství změnit. Musím se přiznat, že můj vztah k Vám je nejednoznačný, ale k tomu se dostanu. Nejprve přijměte mé pozdravy a vyjádření mého respektu před Vašimi bohatýrskými činy a mou bledou závist před Vašimi vlasy a silou. Vaše jméno jsem registroval jako první mezi těmi dvanácti, kteří jste se dostali knihy Soudců a Vaše jméno a příhody mě oslovily už v dětství (ač se musím přiznat, že se mi Vaše ctěné jméno pletlo se značkou motocyklu Simson, ale to sem nepatří).

Musím se přiznat k rozpakům, že jste s dary, které Vám byly svěřeny, nakládal na můj vkus lehkomyslně. A taky ještě druhá věc odpusťte, se kterou se peru, než přejdu zase k těm věcem pozitivním – a tou nepříjemnou akcí je Vaše smrt (ano, zemřete) a ta se mi zdá, inu, problematická. Samozřejmě chápu, že v dobách, kdy Váš lid na tom nebyl dobře (a to bylo dost často), takové vyprávění zvedalo morálku a sebevědomí; a taky uznávám, že slabšímu je dovoleno víc než silnějšímu (třeba škrábat a tahat za vlasy). Ale přece jen dnes Vašemu velkému životnímu finále říkáme sebevražedný atentát a není to nic, co bychom mohli jen tak beze všeho schválit a chválit. Ovšem, nutno přiznat, že i v tom jste (budete) dost úspěšný, jeden Izraelec a vezme s sebou na věčnost tisíce Pelištejců a ještě přitom shodí hlavní chrám nepřátelského božstva, tomu se málokdo vyrovná až podnes (a to jsme zažili už různé hrůzné činy).

Ale přece jen – bylo to tak dobře? Takto si to Váš Bůh představoval? Proto Vám vrátil sílu? Píšu z jiné doby, už taky poznamenán dalšími příběhy. Ale abych nebyl obviněn, že se nesnažím pochopit, vrátím se zpět a popíšu ten Váš – to teď pro ty, kdo by to třeba četli, nebo někde náhodou zaslechli (což se může stát).

Příběh Vašeho narození je pohádka, nebo skoro Vánoce (to neznáte, ale jiní pochopí). Vaši neplodní rodiče se nakonec dočkají, přijmou Boží slovo, které jim zaslibuje, že se jim narodí syn. A vaše ctěná paní matka to běžela povědět svému muži Manóachovi, což znamená klid a dost možná ho v tu chvíli neudržel a poskočil si - ač to byl zřejmě starší muž a zůstává v pozadí podobně jako později Josef (to jsou právě ty Vánoce, to neračte znát, moc pěkný, skoro ještě hezčí než ten váš, neurazte se).

Vaše jméno znamená „sluníčko“ (což by zavánělo cizími božstvy Slunce), ale snad Vaše panímáma znala Debořinu píseň (my jsme o ni také zavadili): „Tak zahynou všichni tvoji nepřátelé, Hospodine! Ale ti, kdo tě milují, vzejdou jako slunce v plné síle.“ (Sd 5,31).

Pak jste rostl a Hospodin Vám žehnal. Začal ve Vás žhnout Hospodinův duch, začala z Vás sálat síla. A rodiče Vás udržovali v čistotě a drželi od Vaší hlavy břitvu, jak předepisoval dávný nazarejský či názirský řád.

Snad si o Vás ty historky zvlášť vyprávějí později v Babylónu, kam se Váš lid dostane a bude v zajetí. Budou se snažit střežit si svou čistotu a zvláštnost. A vyprávějí si historky o Vás a Vaší zbojnicko-partyzánsko-záletnické podvratné činnosti. Možná s odstrašujícím ostnem v jedné věci, totiž Vaší slabostí pro ženy, Pelištejky zvlášť. Je to zvláštní – pelištejské muže trápíte, potíráte, bijete, ba zabíjíte, ale jejich ženy jsou Vaší Achillovou patou. Mezitím ale přeperete lva, zabijete desítky či stovky nepřátel.

Vaše nápady nepostrádají invenci ba humor - záškodnicky vypustíte lišky do nepřátelského obilí s ocasy svázanými s hořící pochodní. Ale znají Vás i Vaši nepřátelé, a tak jejich nenávist plápolá víc a víc. A ta Vaše zpropadená slabost pro pelištejské ženy Vás nakonec dovede až k tomu, že se spálíte. Ztratíte oči pro Dalilu, další z plejády svůdných Pelištejek, která z vás Vaše tajemství vytáhne. Ne, o vlasy nepřijdete tím, že byste je sušil nad plamenem, ale že prozradíte, v čem Vaše síla spočívá a přijdete o ně a o oči. Aby v téhle slabosti a vyhaslosti přišlo to největší. Oslepený a ostříhaný skončíte ve vězení, zneškodněný nepřítel, lapený jak paprsek posledního teplého dne v koloběhu mrazivých nocí. A o těch sloupech jsme slyšeli, vlasy dorostou, ale je to ve vlasech?

Dlouho mě ta otázka zajímala, v čem že ta Vaše síla spočívá. Dřív jsem sázel na ty vlasy, ale časem jsem začal tušit, že je to složitější. Že vlasy jsou (jen) vnějším znamením vnitřního rozhodnutí, viďte?! Byl jste Božím zasvěcencem a Vaše síla nebyla z vlasů, ale od Pána Boha, z Božího hlasu (že jsem to trefil?!). Když jste začal víc na sebe a přestal poslouchat, ztratil jste sílu i vlasy.

To, čím si projdete, je hrůza, svázaný chodit do kolečka a pohánět mlýn. Ale v té slabosti se začne rodit nová síla. Uvědomujete si v tom mlýnském kolečku, že slepý jste byl, dokud jste viděl. „Nebyl jsem ti, Bože, věrný, nechal jsem se zaslepit touhou. Byl jsem proslulý svou silou, ale ve skutečnosti jsem byl slabý,“ představuju si Vaši modlitbu v okovech.

Čtu teď zajímavou knihu, Theologia crucis, přednášky teologa a historika Amedeo Molnára, shodou okolností to poslední, co přednášel a už nedokončil. Ten náš Bůh podle něj, ten pravý Bůh není v síle a moci, ale na kříži. Jeho vítězství je v porážce. Myslím, že už tomu rozumíte, Samsone. Já s tím pořád docela zápasím… 

Modlitba: Jak rád bych vítězil, vlasy by vlály ve větru, úspěchy, kam se podívám… říkám si - takový Samson, to byl chlap… ale ono to může snad být jinak, Ty, ukřižovaný Bože… Amen.